„Přesně jak jsem si myslel,“ zamumlal. V ruce sevřel provázek vedoucí ke zvonku a naléhavě za něj zatahal.
Na zavolání okamžitě odpověděl mužský sluha. Kharza ho bez váhání pevně uchopil a prostrčil branou. Následoval oslňující záblesk světla a komnatu zaplnil pach pálícího se masa. Nešťastný sloužící zmizel.
„Každá devátá osoba procházející branou je na místě sežehnutá,“ vysvětlil jí Kharza-kzad nepřítomně. „Jak už jsem ti jednou řekl, žádný magický portál není bez ochrany a bez nebezpečí.“
Známý puntíčkářský tón v hlase jejího učitele probral Liriel ze stavu hypnotického šoku. Vrhla se do kouzelníkovy náruče a chvíli tak zůstali stát v zoufalém objetí. Ani jeden z nich nepromluvil, protože pro něco takového neexistovala v drowí řeči slova.
Konečně se od ní Kharza-kzad jemně odtáhnul. „Jdi,“ řekl znovu.
Mladá drowí elfka přikývla a vykročila k bráně. Pozdvihla ruku k pozdravu a zmizela v kouzelné záři.
Kouzelníkova úzká ramena se zvedla a pak s mocným povzdechem znovu klesla. Otočil se, zpomalený neznámými pocity smutku a ztráty, a bránu nechal, aby se sama vyčerpala a uzavřela. Při tom ho do oka udeřil kovový záblesk. Pořádkumilovný starý drow se sehnul a zdvihl mosazný náramek se znakem rodu Xorlarrin, vše, co zbylo po drowím sluhovi.
Kouzelník si ho nasadil na zápěstí. Byl pro něj příliš velký, ale on si trofej s pýchou prohlížel.
„Jak nádherné,“ mumlal si a otáčel rukou tak, aby se leštěná mosaz zaleskla ve světle svíček. „Nakonec se mi přece jen podařilo někoho zabít.“
17.
Zbraně
„Jsem nadšený, že se mi tě tu podařilo zastihnout. Očekával jsem, že touhle dobou budeš již v bezpečí Čarodějce.“
Kharza-kzad se polekaně otočil, aby čelil nevítanému hostu. Když před sebou spatřil zrzavého drowa – který se s urážlivou lehkostí rozvaloval v Kharzově vlastním křesle – proklel kouzelník den, kdy s tímhle kupcem uzavřel první obchod. Nisstyre znovu vklouznul do jeho věže s použitím brány, kterou před mnoha lety vytvořili pro podobné účely, aniž by žádal o pozvání. Pomalu se z toho stával nepříjemný zlozvyk.
„Co chceš?“ dožadoval se Kharza-kzad.
Kupec se usmál a natáhl si nohy na stůl, aniž by věnoval pozornost hromadě svitků, která při tom skončila pod jeho botami. „Nic víc než každý jiný drow ve městě. Chci amulet patřící Liriel Baenre.“
Kouzelník se přinutil neuhnout očima k téměř vybledlému obrysu brány, která ji odnesla do bezpečí.
„Nemám sice tušení, jak se ubožák jako ty o něčem takovém dozvěděl, ale stejně ti to k ničemu nebude,“ pronesl s větším dílem odvahy, než na kolik se cítil. Dokonce i přes nával vzrušení ze svého prvního zabití neměl chuť pozdvihnout bojovou hůlku proti jinému kouzelníkovi. Dobře věděl, že vítězství nezajišťuje jen síla zbraní a kouzel; vyžadovalo to instinkt, který ještě nikdy neměl příležitost vyzkoušet, natožpak rozvinout. Nejlepší způsob, jak se vyhnout konfliktu, myslel si, bude tohohle kupce prostě odradit.
„Z příkazu Vládnoucí rady byl amulet dopraven do Čarodějce k důkladnému prostudování,“ řekl tedy Kharza a schválně zmínil největší autority Menzoberranzanu. „Takže pokud se tam nechceš zapsat jako student, je mimo tvůj dosah.“
„To bych neřekl,“ opáčil Nisstyre chladně, zcela ignoruje vyřčenou urážku. „Z nějakých důvodů pochybuji, že se amulet do Čarodějce kdy dostal. Nakonec jsi pořád ještě tady a nepochybně očekáváš návštěvu své studentky.“
„Tu bych jistě uvítal, ale je nepravděpodobná. Liriel je v Arach-Tinilith,“ lhal Kharza.
„Obávám se, že není. Moje zdroje mě ujistily, že Liriel se skrývá ve městě nebo v blízkých Temných říších. Nebo možná,“ pronesl kupec pomalu, „utekla do Noci nad zemí.“
Nisstyre se náhle postavil a obořil se na kouzelníka. „Řekni mi, co víš,“ zasyčel.
Xorlarrin místo odpovědi sáhl po hůlce za pasem. Jestli někdy cítil k zabíjení odpor, nyní po něm neměl ve svém tvrdém pohledu ani stopu. Po délce zbraně zaplál modrý oheň a k zrzavému kupci vyšlehla koule světla a moci.
Ke Kharzově šoku prošla ohnivá koule hladce Nisstyreho tělem a zasáhla vzdálenou stěnu, kde tiše vybuchla a zasypala koberec jasnými jiskrami. Okamžitě vyskočily plameny a začaly se plazit vzhůru po zdi. Nesmírně cenná tapiserie začala doutnat a černat.
Kharza si uvědomil, že před ním stojící Nisstyre nebyl ničím víc než jen magickou projekcí. Tělo mladšího kouzelníka bylo jinde, možná daleko od Menzoberranzanu, avšak nejspíš jinde v téhle místnosti. Kharza se otočil a zuřivě pátral po sokovi, nenarazil ale na sebemenší známku přítomnosti zrzavého drowa.
„Měl bys odvahu utkat se se mnou venku?“ posmíval se Nisstyreho obraz. „Nebo máme oba společně srovnat tuhle věž se zemi?“
Takže to došlo až sem: neměl jinou možnost než bojovat. Kharza ale kupodivu strach necítil. Místo toho jeho prastaré tělo zachvátila vlna vzrůstající euforie a odhodlaně se zadíval do očí obrazu své nemesis.
„Jsem připravený,“ řekl prostě. „Stačí si jen vybrat místo.“
„To už bylo vybráno a já tě tam očekávám.“ Kouzelná projekce natáhla štíhlou, zdánlivě hmotnou ruku. „Dej mi nějaký osobní předmět, prsten nebo něco takového, a já na tebe vyladím portál.“
Kharza-kzad takový požadavek nepovažoval za nerozumný. Dobře věděl, že magické brány mají různé formy požadavků. Některé vyžadovaly obětování zlata nebo drahokamů, další nabízely přenos jen v určitou dobu a jiné požadovaly kouzla nebo rituály. O nutnosti vyladění ještě nikdy neslyšel, avšak neznělo to nemožně. Stáhl si tedy prsten ze zlata a onyxu a upustil ho do natažené ruky.
Okamžitě na to pocítil, jak ho obklopuje magické víření teleportačního kouzla a odnáší ho se silou a rychlostí, jaké ještě nikdy nezažil. Kharza za svůj dlouhý život portály vlastně nepotřeboval. Dokázal vyvolat jen pouhých pět nebo šest a jen jedinkrát některý z nich sám použiclass="underline" ta krátká cesta z Lirielina pokoje v Arach-Tinilith zpět do Xorlarrinské věže. Samozřejmě že v obecných principech magie se vyznal dost na to, aby Liriel pomáhal při studiu jejích bran, ale sám se neobtěžoval něco z její knihy opsat nebo se naučit. Teď toho litoval, protože tahle nová zkušenost byla nepopsatelně vzrušující.
Náhle ucítil pod nohama pevný kámen a zjistil, že stojí uprostřed rozlehlé a neobývané jeskyně. Zatímco se udiveně rozhlížel, uvědomil si, že tohle je poprvé v životě, kdy se ocitl mimo Menzoberranzan. Za méně vážných okolností by byl fascinován divokou kamenitou krajinou nedotčenou kouzly nebo prací a bublajícím jezírkem roztaveného kamene převalujícím se hluboko pod ním.
Kharza-kzad obrátil pohled vzhůru. Jeho oči nebyly na takové vzdálenosti zvyklé, ostatně ani mysl nebyla připravená je vnímat. Vysoko nad sebou přesto spatřil vzdálené, jasně modré světlo, které mohlo být jen nebem na Povrchu. Zdálo se, že Nisstyre si pro jejich střet zvolil kráter aktivní sopky. Budiž, pomyslel si Kharza a připravil se na nadcházející boj.
„Ukaž se,“ zakřičel. „Ať můžeme začít!“
Místo očekávané odpovědi k němu z jezírka vyrazil proud tekutého kamene. Kharza zkřížil paže před obličejem a pronesl jediné slovo moci. Černě se třpytící, přesto však průhledný štít se zhmotnil mezi ním a blížící se lávou. Zářící kámen zasáhl kouzelný štít s hlasitým zasyčením, okamžitě vychladl a změnil se na pevnou ochrannou stěnu.