Kharza-kzad byl nyní drowím kostějem, kouzelníkem temných elfu, který existoval i po smrti a bez omezení ducha a těla. Nezranitelné a takřka nezničitelné mohlo tohle stvoření podle libosti sesílat všechna kouzla, která za četná staletí svého života starý drow nasbíral.
Drowí kostěj vystoupal vzhůru a zastavil se až v úrovni očí ohromeného nepřítele. Pozdvihl kostěnou ruku. Sevřenou v prstních kůstkách měl tenkou kovovou hůlku, stále ještě zářící tím, jak byla ponořená v žhavé lávě.
„Můj nejdokonalejší výtvor,“ oznámil nemrtvý kouzelník šepotem vyschlým jako stará kost. „Hůlka kostěje. Chtěl bys znovu vidět, jak účinkuje – třeba na sobě?“
Nisstyre byl ve velmi nevýhodném postavení, ovšem i tentokrát chtěl mít poslední slovo. Sevřel teleportační prsten, který ho měl odsud odnést, a vykouzlil posměšný úsměv.
„Možná za několik staletí, až se stanu svědkem Vhaeraunova vítězství a unaví mě život, mohl bych tuhle nabídku přijmout. Až ten čas přijde, tak tě zcela určitě najdu stále tady.“
Na ta slova probudil kupec magii prstenu, která ho měla odnést z vulkánu a mimo dosah drowího kostěje.
Časem bývalý Kharza-kzad najde cestu zpět do Menzoberranzanu, ale Nisstyre věděl, že kouzelník zná jen málo kouzel pro stvoření bran. Ujistil se – nebo alespoň udělal tolik opatření, kolik mohl udělat vzhledem k tomu, jak pečlivě svá tajemství všichni drowové střežili – že Kharza nebude znát cestu zpět do své věže. V současnosti tedy Nisstyre vnímal návrat do města jako bezpečný krok.
Od Kharzy sice potřebnou informaci nezískal, ale v Menzoberranzanu byl ještě jeden drow, který o Lirieliných plánech věděl víc, než přiznával. Nastal čas navštívit nového spojence.
Shakti Hunzrin se do Tier Breche vrátila právě na začátek přednášky. Spolu s tuctem dalších studentek vyšší úrovně se zúčastnila hodiny zabývající se způsoby přístupu do nižších sfér a jednání s jejich obyvateli. Tenhle předmět Shakti vůbec nezajímal; skutečně, po událostech několika posledních dní jí celé studium v Arach-Tinilith připadalo jako chmurné zklamání. Uvítala by téměř jakékoliv vyrušení.
Téměř.
Osm ozbrojených ženských stráží – součást elitních sil rodu Baenre – přišlo až ke dveřím třídy a zdvořile Shakti poručilo, aby je doprovodila. S sebou měly i disk, vznášející se dopravní prostředek používaný nejmocnějšími Matronami a kněžkami. Shakti nikdy nečekala, že by se na jednom z nich svezla, ovšem nyní si hladkou cestu k sídlu rodu Baenre a v doprovodu stráží nedokázala vychutnat. Vysláním disku totiž Matrona Triel neměla v úmyslu uctít hosta, ale ukázat vlastní moc a postavení. Shakti to připadalo jako první krok k velmi veřejné popravě. Lloth sice vyhlásila, že žádná kněžka nesmí zabít druhou, avšak klan Baenre se zdál vždy být mimo zákon.
Příjezd k pevnosti její vyhlídky nijak nezlepšil. Byla dovedena až do samotného jejího srdce – rozlehlé kaple. Ve dveřích se kolem ní protlačil zamračený a vážný Gromf. Shakti náhle pochopila proč: kolem oltáře se shromáždilo osm kněžek. Schylovalo se k temnému obřadu, který nesměl spatřit žádný ubohý muž.
Matrona Triel Shakti pokynula, aby přistoupila k oltáři. Jak se mladší kněžka blížila, zdvihla Matrona zvolna ruku. V ní svírala bič zakončený dvěma zlostně syčícími hadími hlavami.
„Lloth ví, co je v tvém srdci,“ pronesla Triel chladně vyrovnaným hlasem. Pomalu se se zábleskem posměšného pobavení v obvykle nečitelných očích začala přibližovat.
V té chvíli Shakti pochopila, že Pavoučí královna byla svědkem jejího jednání s Nisstyrem a zpravila První Matronu o její zradě. Protože neexistovalo nic, co by mohla udělat, zůstala Shakti stát a očekávala první úder zbraně. K jejímu nesmírnému překvapení obrátila Matrona Baenre bič v ruce a podala jí ho rukojetí napřed.
„Dle příkazu Lloth jsi tímto pozdvihnutá do postavení nejvyšší kněžky. Tento bič je tvůj. Vystup na oltář k obřadu vyladění.“
Ne beze strachu Shakti uposlechla příkazu. Obřad, který většinou následoval po vyřazení studentek, již měla tu čest spatřit. Nebyl to právě pohled pro slabé. Klidně by ho však podstoupila, jen kdyby Triel skutečně důvěřovala.
Tentokrát ale Matrona Baenre dodržela slovo a kruh kněžek provedl rituál, který zbraň vyladil na emoce jediné nositelky.
Mnohem později všech osm kněžek pomohlo Shakti z oltáře. Živí hadi, kteří ji poutali na místě, se stáhli do stínů, až na tři, kteří se přidali k těm na biči. Shakti obdivovala novou zbraň se směsicí pýchy a obdivu. Pět hlav! Jen několik málo kněžek bylo poctěno stejným počtem a takový bič byl známkou nejvyšší přízně Pavoučí královny.
Triel mávnutím ruky propustila ostatní kněžky a pak Shakti pokynula, aby si sedla.
„Nyní si musíme promluvit o tvé budoucnosti,“ začala přímo. „Do Akademie se s výjimkou závěrečného ceremoniálu vracet nemusíš. Můžeš se svobodně věnovat záležitostem svého rodu, a to s plnou hodností a vážností nejvyšší kněžky. Jestli tě pak povinnosti čas od času odvedou mimo Menzoberranzan, budiž. Rody Baenre a Hunzrin spolu v minulosti spolupracovaly a nyní se k tomu pro větší slávu Lloth vrátíme s ještě větší intenzitou než dřív.“
Shakti začal postupně docházet skrytý význam Trieliných slov. Měla sloužit rodu Baenre jako kněžka-zrádkyně! Čas od času došlo v církevních řadách k odhalení špeha – většinou mužského kněze – který zdánlivě sloužil Lloth, ve skutečnosti však Vhaeraunovi. Opak byl téměř neznámý a vyhlídka na získání takového špeha způsobovala, že Triel doslova slintala radostným očekáváním.
Shakti to přijala a znovu se zadívala na hadí bič za pasem. Lloth ji sváděla. Ji!
Triel pokračovala v proslovu, během něhož rýsovala Shaktin úkol do nejmenších podrobností, prokládaných občasnou výhružkou. Kněžka Hunzrin však její slova neslyšela. Jiný hlas, ještě mocnější, si vyžadoval její pozornost.
Nejdříve začal jako šepot, temný vemlouvavý hlas v její hlavě, ale postupně sílil a dával Shakti kouzla blokace mysli. Dával. Shakti si byla jistá, že nová kouzla bude moct seslat bez předchozího odpočinku nebo studia.
Tahle kouzla jsou jen první z mých darů. S jejich pomocí se můžeš zaslíbit Lloth, naléhal hlas, a zároveň si zachovat věrnost ke mně.
Hlas pokračoval sliby moci, prohlášením, že může poskytnout nesmrtelnost, a dokonce i náznaky, že zatím ještě nenašel vhodnou drowí družku.
Shakti se k Vhaeraunovi nikdy nemodlila, přesto s údivem poznala hlas Maskovaného pána. Drowí bůh tedy nejen existoval, ale byl dost mocný, aby mohl tajně šeptat přímo v Llothině svatyni! A ona mu naslouchala; zlákaná, a přesto nebudící hněv Pavoučí královny. Vhaeraunovy mentální štíty byly zjevně mnohem mocnější než kterékoliv jiné, jež Shakti znala, jinak by se hadí hlavy, které se dál svíjely po jejím boku, okamžitě obrátily proti nevěrné kněžce. Taková kouzla mohla v Menzoberranzanu, kde každá nejvyšší kněžka dokázala číst myšlenky jiné, znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.
Dvě božstva, libovala si Shakti, soupeří o moji věrnost! To ji samozřejmě stavělo do neskutečně nebezpečné pozice, ale zároveň slibovalo moc přesahující nejšílenější sny. Možná nepřežije, avšak rozhodně neodmítne.