Nága, jakmile se probral z kouzlem způsobené agónie, ochotně odspěchal přivolat drowího mága. Shakti mezitím vyslala sluhu, aby přivedl chovný pár quagotů.
Rod Hunzrin choval tahle medvědovitá stvoření pro účely hlídání a boje v první linii. Dokonale vyhovovala oběma účelům. Sedm stop vysocí, silně osvalení a chránění silnou kůží s hustou bílou srstí byli quagoti nejen děsiví na pohled, ale i mocní a zuřiví bojovníci. A pro každého, kdo by je zranil nebo rozčílil, měli připravené ještě jedno nepříjemné překvapení.
Shakti jim dala hřebeny, které Ssasser propašoval z Lirielina domu. Quagoti měli citlivý čich a byli skvělými stopaři, pokud ovšem byli namířeni správným směrem. Přišel čas vyzkoušet Nisstyreho rubín.
Kněžka vytáhla malou věštící misku, temně rudou jako zaschlá krev, a umístila ji nad nágou ukradenou mapu. Pak snesla kouzlo, které jí umožní najít Nisstyreho. Ssasserova mapa zazářila a označilo místo, kde právě teď drowí kouzelník stál. Nága odvedl dobrou práci, protože zářící bod byl právě v místě jím označených jeskyní. Nisstyreho názor na cíl Lirieliny cesty byl podle všeho stejný.
Když se Ssasser vrátil s kouzelníkem, podala mu Shakti knihu kouzel a poručila otevřít bránu blízko místa označeného na mapě. Muž zaujatě zalistoval knihou, dokud nenalezl potřebné kouzlo. Po chvilce studia jej seslal. V Shaktině komnatě se objevil třpytivý ovál.
„Zavře se ta brána sama od sebe, nebo bude potřeba další kouzlo?“ zajímala se.
„Zůstane jen pár chvil a pak se vytratí,“ ujistil ji kouzelník.
Shakti souhlasně přikývla a hadí hlavy u jejího opasku se začaly dychtivě svíjet. Nová nejvyšší kněžka uchopila zbraň a vychutnala si pocit chladného adamantinu v dlani. Pak jí švihla proti najatému kouzelníkovi.
Pět hadích hlav prolétlo vzduchem a zakouslo se do masa. Tělo drowího muže zachvátila spalující a otupující bolest. Neschopen se pohnout, neschopen seslat kouzlo na svoji ochranu se zhroutil k zemi. Ten pohled přivodil Shakti záchvat zlovolného nadšení a znovu a znovu útočila na bezbranného kouzelníka.
Když bylo jasné, že zemřel, odložila Shakti zbraň. Hruď se jí zvedala a klesala zrychleným tempem – mnohem víc vzrušením než námahou ze zabití muže – ale na tváři se jí usadil vzácně vyrovnaný výraz. Kouzelníkova smrt ji uspokojila a protentokrát se cítila šťastná, ovšem zároveň připravená znovu zabíjet.
„Toho muže vezmi s sebou,“ poručila Ssasserovi. Když zmatený nága zaváhal, dodala: „Ty i quagoti byste mohli před začátkem lovu potřebovat menší svačinku. Jen se ujisti, že po něm nezůstane ani stopa.“
Nága se divoce zašklebil a zanořil modré tesáky hluboko do mužova těla. Zdvihl břemeno a dychtivě, i když namáhavě, se proplazil skrz bránu. Quagoti ale zůstali pozadu, očividně zneklidnění neznámou magií.
Shakti se chopila vidlí a bodla jimi jednoho z váhajících tvorů – samozřejmě samce – do zadku. Quagot zařval bolestí a vrhl se do svítícího oválu. Jeho družka poočku mrkala na zamračenou elfku a bez dalšího váhání prošla branou.
Konečně sama vyskládala zrádná kněžka nové zbraně do řady vedle magických vidlí, jež až dosud byly jejím jediným odznakem moci. Obdivovala je – vidle, bič s hadími hlavami, Vhaeraunovu rubínovou věšteckou misku – a v duchu se dohadovala, kterou z nich má nejraději.
Bylo to příjemné cvičení, protože ve skutečnosti si nemusela vybírat. Jednoho dne jistě přijde okamžik, kdy bude taková volba nutná, ale do té doby si Shakti chtěla plně vychutnat všechny své zbraně i moc.
18.
Noc nad zemí
Po skončení rozhovoru se Shakti Nisstyre dlouho neváhal a opustil Menzoberranzan. Nejdřív poslal pryč z města všechny kupce, které nechtěl obětovat dvojím ambicím kněžky-zrádkyně, a pak prošel řadou bran, které ho vedly do jeho pevnosti na Povrchu.
Když se Nisstyre vynořil do Noci nad zemí, byl oslňující jas jarního přítmí tlumen četnými vrstvami korun listnatých stromů. Zde si drowí následovníci Vhaerauna zřídili nadzemní osadu, která se v malém měřítku přibližovala slávě, již temní elfové zažívali před vyhnáním pod zem. Mezi stromy se kroutily spirálovité pevnosti stvořené z kamene a kouzel, stejně podivuhodné jako domy jakéhokoliv jiného elfského města. Prozrazení se drowové nebáli, neboť Vysoký hvozd měl tisíce jiných tajemství.
Jak se blížila tma, začínali se drowové vynořovat z domovů a rozcházet se za nočními povinnostmi. Většina obyvatel osady byli muži: neklidní mladí šlechtici nespokojení se svým podřízeným postavením v tradiční drowí společnosti, uprchlíci ze zničených šlechtických rodů, ctižádostiví válečníci, jak šlechtici, tak poddaní, kteří přemýšleli, proč drowové nevládnou celým Temným říším. Všichni byli odění v prostých černých šatech a jako následovníci Vhaerauna praktikovali a oslavovali umění nenápadnosti a zlodějství. Přesto ani jeden z nich nevlastnil piwafwi a stráže se na své stanoviště dostávaly žebříky, a ne levitací, neboť ztratily dar vrozené magie. Tihle drowové již nebyli to, co dřív, ale stále se jich obávali.
Ve vesnici bylo málo žen a z nich jen dvě temné elfky. Jedním z nejdůležitějších přikázání Maskovaného boha bylo rozšiřování drowí rasy, a to především na Povrchu. A tak na rozdíl od většiny temných elfů vyhledávali Vhaeraunovi následovníci kontakty s ostatními elfskými národy. Děti vzniklé ze smíšených svazků byli většinou také drowové. Z dlouhodobého hlediska mohlo vyhlazení bledých elfů vypadat i takto.
Nisstyre dotáhl pokyny svého boha ještě o krok dáclass="underline" udržoval si v povrchové osadě celý menší harém elfek. Nebylo to dokonalé – Vhaeraun naznačoval, že mezi muži a ženami by měla být rovnost – ale bylo to efektivní. S příchodem noci se začínaly budit i děti. Pobíhaly po osadě a předstíraly bitvy, nebo se věnovaly jiným hrám zahrnujícím plížení a přepadání. Nebyl mezi nimi ani jeden čistokrevný drow, avšak většina černých dětí by vzhledem i chováním bez potíží zapadla i do samotného Menzoberranzanu. Našlo se mezi nimi i několik černovlasých a světlých elfských dětí, a dokonce i tmavý půldrow. Chlapec neměl mezi vrstevníky potíže, protože Vhaeraunovi trocha lidské krve mezi jeho uctívači nevadila. Ostatně to byla otázka nutnosti, neboť jen málo drowích žen bylo ochotných následovat Maskovaného boha do Noci nad zemí.
Ne snad že by některá z místních žen byla tak oddaná. Většina patřila mezi stříbrné elfky a všechny bez výjimky byly ubohými vyhnanci, a ať z toho či onoho důvodu neměly kam jít. Nisstyre si musel přiznat, že tohle nebyl právě šťastný způsob, jak založit království.
Ano, nedostatek drowích žen byla potíž, kterou chtěl Nisstyre vyřešit. Se zapojením Lirieliny magie by mohl do Noci nad zemí přilákat i pyšné a mocné ženy. Drowové byli mnohem plodnější než ostatní elfové a jen neustálá bratrovražedná válka udržovala jejich počet na nízké úrovni. Jakmile se však sjednotí, nabude jejich síla děsivých rozměrů.
S touto příjemnou myšlenkou shromáždil Nisstyre skupinu lovců a přivolal místního kněze, drowa středních let, známého jako Henge. Klerik pronesl opatrnou poznámku týkající se rubínu zářícího ve středu Nisstyreho čela.
„Třetí oko,“ prohodil Nisstyre ledabyle. „Kouzelnické zařízení, kterým se nemusíš znepokojovat.“ Kněz se tvářil pochybovačně, ale dál nenaléhal.
„Váš úkol bude cestovat až k Trolímu Mostu. Ne plenit,“ dodal Nisstyre spěšně, když si všiml divokých úsměvů na všech okolních tvářích. „Místo toho prohledejte okolní kopce a pátrejte po osamělé drowí ženě.“