Ale Nisstyre měl nápad. Podal lahvičku klerikovi, který se právě namáhavě vydrápal ven ze strže. „Pomodli se k Vhaeraunovi,“ poručil. „Požádej boha zlodějů, aby ukradl životní sílu jiného tvora a posílil jí tenhle lektvar. A pokud budeme mít štěstí,“ zamumlal si Nisstyre pod vousy, „tak Maskovaný pán použije životní sílu orkem zplozeného člověka, který má tohle na svědomí!“
Henge flakónek přijal a začal pronášet slova modlitby. Kouzelník se mezitím zaměstnal jinými přípravami. Uřízl z blízkého menšího stromku kus silné větve a oloupal z ní kůru. Gorlist se během mučivé léčby bude muset do něčeho zakousnout.
Zraněný bojovník se probral k vědomí a upřel pohled na ohnivě zářící lahvičku v klerikově ruce. Oči se mu rozzářily souhlasným leskem a pokynul knězi, aby mu ji okamžitě podal. Henge uprostřed modlitby zaváhal.
„Dělej,“ poručil Gorlist slabým, krví bublajícím hlasem. Odplivl si a zaklonil hlavu, aby mu Henge mohl lektvar nalít do úst. Kněz mu vyhověl a bojovník tekutinu spolkl jediným hltem.
Okamžitě ho zachvátily křeče. Oba zbylí drowové se vrhli na jeho tělo a marně se je snažili udržet v klidu. Gorlist je nevědomky hravě shodil. V agónii, která napadla každou jeho žílu a šlachu, si ani nevšiml jejich přítomnosti.
Protože nemohli dělat nic jiného než čekat, našel si Nisstyre pohodlný kámen a posadil se na něj. Během svého života již viděl mnoho děsivých úmrtí – většinu z nich sám naplánoval a zařídil – přesto se ještě nikdy nestal svědkem takového utrpení. Přesto netečně sledoval, jak se magický oheň propaluje tělem jeho syna.
Konečně Gorlist ochabl a zůstal klidně ležet. „Přežil to?“ zajímal se Henge.
„Jo, přežil.“
Odpověď přišla od samotného Gorlista. Bojovník vyplivl třísky nazelenalého dřeva a pomalu se postavil na nohy. Nisstyre si všiml krvelačnosti v jeho očích. Uvědomil si, že tvrdohlavého drowa bude od pronásledování člověka, který ho tak vážně zranil, těžké odradit. Nisstyre sám lačnil po pomstě, ale potřeboval, aby se Gorlist zaměřil na větší úlovek.
„Podle všeho jsem měl zemřít,“ řekl Gorlist. Přistoupil ke kouzelníkovi a za chůze si uvolnil kožených chránič předloktí. „Řekl bych, že mi dlužíš krevní mstu. A protože nemám potomky, vyberu si ji sám.“
Nisstyre nepochyboval, co bude bojovník požadovat. „Ten člověk byl vážně zraněný,“ lhal. „A i když unikl, dlouho nepřežije.“
Bojovník nad tou zprávou pokrčil rameny, zvedl pěst vysoko do vzduchu a natočil ji tak, aby Nisstyre mohl vidět tenkou jizvu táhnoucí se celým předloktím.
„Já chci ji,“ procedil Gorlist skrze zaťaté zuby.
Kouzelníka to vyvedlo z rovnováhy a na okamžik nevěděl, jak odpovědět. Nisstyre míval ve zvyku vyhovět svým mužům a dopřát jim pomstu, kdykoliv po ní zatoužili. Drowové potřebovali nějaký cíl pro vrozenou nenávist a čas od času bylo dobré, když si vřící vztek na někom vybili. Nebylo ale šťastné, že si Gorlist vybral tak cenný cíl.
„Potom povedeš loveckou družinu, která po ní bude pátrat,“ pronesl kouzelník hladce. „Ale zabít ji nesmíš. Je příliš cenná jak pro magii, kterou vládne, tak pro děti, jež může ve jménu Vhaerauna přivést na svět. Dobře víš, jak je důležité přivádět do Noci nad zemí ženy. Nedovolím, aby byla zabita.“
Gorlist se zamračil.
„Je víc způsobů, jak tu malou princeznu pokořit,“ pokračoval Nisstyre měkce. „Chci tuhle ženu pro Vhaerauna a své vlastní potěšení, ale dělení se mi není proti mysli. Časem se pomsty dočkáš.“
Bojovníkovi konečně došel plný význam kouzelníkových slov a vytřeštil oči. Drowové běžně děsili vlastní lidi a obyvatele Povrchu pobíjeli jen pro samu radost ze zabíjení, avšak to, co právě Nisstyre navrhl, překračovalo nevyslovený kodex temných elfů. Žádné ženy, dokonce ani válečné zajatkyně, se nikdo nezmocnil proti její vůli. Staletí výchovy vytvořila tabu, které bylo zřídkakdy zpochybňováno a jen vzácně porušováno. Ženy měly v jejich společnosti moc, a dokonce i poddané byly považovány za hmotné vtělení Lloth.
A přesto… „Následujeme boha, a ne bohyni,“ zauvažoval Gorlist nahlas.
„Začínáš chápat,“ pronesl Nisstyre pochvalně. Zároveň však zvedl ruku k rubínu, který se mu leskl uprostřed čela. Přemýšlel, jestli jeho společnice slyšela ta slova, a pokud ano, jak bude Shakti Hunzrin takové rouhání snášet.
Bude to ještě nějaký čas trvat, než si zvykne strojit slova a činy tak, aby těšily kněžku drowí bohyně. Nebyl to právě úkol, na který by se Nisstyre těšil.
19.
Uzavřený kruh
Fjodor se probral o něco později téže noci. Chvěl se chladem a známou nevolností následující záchvat berserkrovské zuřivosti. Ztěžka se postavil na nohy a snažil se vzpomenout si na nedávné události. Často se stávalo, že berserkrové se, stále ještě v sevření bojového šílenství, zatoulali daleko od bitvy a nakonec zemřeli vyčerpáním nebo na zranění z boje. Tentokrát to postihlo jeho, protože mělký potok lemující bojiště se stihnul změnit v hluboký chladný proud a na hladině rychle tekoucí vody se odrážel měsíc plující vysoko po obloze.
Mladý válečník si rychle prohlédl utržená zranění. V hlavě mu bušilo a kůže na jedné straně krku pekelně pálila. Opatrně se jí dotkl a ucítil nafouklé puchýře. Okamžitě si vzpomněl na oheň, který po něm vrhl drowí kouzelník. Fjodor si všiml, že látka jeho košile a kazajky byla několikrát proseknutá a oboje má potřísněné krví. Rozvázal si šňůrky na kožené kazajce a svlékl se z poškozených kusů oděvu. Přitom se otevřelo několik sečných ran a začal znovu krvácet. Žádná nebyla hluboká, ale vyžadovaly ošetření.
Fjodor vytáhl z vaku cestovní samovar – malou úzkou konvici ceněnou každým Rašemencem – a nabral vodu z potoka. Za chvíli měl plápolající ohýnek, na kterém ohříval vodu spolu s bylinkami, které byly dobré na léčení i na pití. Když byl čaj silný a horký, nalil trochu na hadřík a opatrně si vyčistil rány. Jedna paže byla celkem v pořádku a tudíž ji jen zběžně obvázal. Druhá vyžadovala větší úsilí.
Vděčný za to, že s sebou vždy nosí náhradní čutoru s rašemenským ohnivým vínem, si silné kořalky zhluboka přihnul. Potom protáhl nit okem zahnuté jehly a začal si sešívat nejhlubší ránu. S rukama chvějícíma se chladem a vyčerpáním to nebyl právě lehký úkol. Fjodor si uvědomil, že jeho tělo prodělalo šok, a kdyby se nezahřál, zemřel by stejně jistě jako čepelí drowího meče.
Když si rány zašil a převázal, sesbíral mladý válečník ze širokého okolí chrastí a z ohýnku udělal planoucí vatru. Pak se svlékl do naha a ponořil se do ledové vody.
Šok ho připravil o dech a rozproudil mu krev v žilách. Fjodor uklidněný známým pocitem vnitřního tepla a vnějšího chladu vystoupal zpátky na břeh. Rašemenci byli zdatný národ, a jak muži, tak ženy se horlivě věnovali závodům ve sněhu – vyčerpávajícímu běhu konanému v zimě a jen v lehkém odění. Fjodor v tomto sportu vynikal, ale také věděl, že v současném stavu by nočnímu chladu nemohl odolávat dlouho.
Mladý válečník doběhl k ohni a sebral meč, odhodlaný zahřát se trochou cvičení. Zbraň však byla příliš těžká, aby ji mohl používat bez výhody berserkrovské zuřivosti; stehy na pažích se napjaly a začaly pálit námahou jen při pouhém zvedání masivní čepele. Vyměnil ji proto za palici a prošel klasickou sestavou úderů a krytů.