Netrvalo dlouho a cvičení spolu s teplem ohně způsobily, že po Fjodorově hrudi začaly stékat čůrky potu. Znovu se vrhl do vody a bojoval s neviditelným nepřítelem. Konečně se zhroutil k ohni, zahřátý, ale naprosto vyčerpaný. Zabalil se do pláště a nalil si ze samovaru hrnek silného čaje. Napil se a poprvé si dovolil vzpomenout si na prodělanou bitvu.
Pamatoval si ji jen matně. Bylo tam několik drowů, z nichž jeden byl zrzavý kouzelník, se kterým bojoval v Rašemenu. Když mu to konečně došlo, naježil zmateně obočí.
To přece nemohla být pravda. Do Temných říší sledoval pět drowů. Na vlastní oči poznal osud všech pěti: dva zabití obřími netopýry a tři temní válečníci padli dnes večer pod jeho čepelí. Pět drowů. Kouzelník byl šestý.
Zatímco Fjodor probíral tenhle problém, došlo mu několik jiných, avšak stejně znepokojivých faktů. Pamatoval si složité tetování táhnoucí se jednomu z temných elfu podél čelisti. Fjodor si byl dostatečně jistý, že ani jeden z drowích zlodějů nebyl takhle označený. A vlasy měl krátce pristřižené. Tak krátce, že se Fjodorovi sotva podařilo ho za ně zvednout. Všichni drowové, které viděl v Rašemenu, měli vlasy dlouhé a vzadu svázané. Bylo možné, že by sledoval špatnou skupinu drowů, nebo měl vzpomínky na noční bitvu zkreslené?
Mladý válečník pohlédl na meč a vzpomněl si na zabití zručného šermíře. Ani si nevzpomínal, že by ho z jeho těla vytáhnul. To sice bylo znepokojivé, ale Fjodor věděl, že ne zřídkavé. Zbraně byly vzácné a drahé a berserkři si je často brali zpět instinktivně. Přesto mu vadilo, že si na to nevzpomínal.
A pak ho se silou úderu praštila do očí další věc. Zbraň si zpět vzal, ale nevzpomněl si na nejdůležitější úkol. Neprohledal těla drowů, jestli nemají Poutníkův amulet!
Fjodor sklonil hlavu a zoufale zavyl. Jeho berserkrovské záchvaty se stále zhoršovaly a přestával se během nich ovládat. Pamatoval si z nich čím dál méně, pokaždé zabloudil dál od bitvy a tentokrát se nechal tak pohltit, že pustil z hlavy i své poslání. Ne, amulet bude muset najít co nejdřív, než ho bojová horečka spálí a sežehne. Nechtěl ani pomyslet na to, co by on sám mohl udělat, než by si pro něj přišla smrt.
V duchu se rozhodl, že se okamžitě vydá po svých stopách zpět a chybu napraví. Jestli byl Poutníkův amulet tam, tak ho najde. Jeho potlučené a vyčerpané tělo ale odmítlo uposlechnout. A kromě toho slabé měsíční světlo se ke stopování nehodilo.
Hned za svítání, slíbil si, zatímco usínal; hned za svítání se znovu vydá na cestu. Jestli při něm budou stát bohové, bude mít naději vymanit se z podivného otroctví, které bylo jeho dědictvím a kletbou.
Krátce po svítání se Fjodor vydal zpět na bojiště. Ke svému překvapení tam nalezl těla jen dvou drowů a stopy tří párů elfích bot ustupujících k východu. Znovu začal s pronásledováním a ani se neobtěžoval přemýšlet o tom, kde se tu vzal další drow. Když si uvědomil, že stopy se stáčí v kruhu, skončil se stopováním a zamířil nejkratší cestou k jeskyni vedoucí zpět do Temných říší. Cestoval rychle, protože na rozdíl od drowů nemusel každé ráno pátrat po úkrytu před světlem. Navíc odpočíval jen málo. Rozhodl se, že tentokrát musí temné elfy dostihnout dřív, než proklouznou do smrtícího podzemního bludiště chodeb.
Dva dny, odhadoval Fjodor, nebo možná o trochu déle a znovu stane na okraji děsivého světa. Jak rázně kráčel drsnou krajinou, měl dost času přemýšlet, jaký druh boje ho tam očekává a kolik dalších drowů se mezitím připojí ke kluzké družině, jejímž naháněním strávil tolik dní.
Liriel doklopýtala do měsíčního světla dva dny poté, co bylo vystrčena z Menzoberranzanu. Kharzovo teleportační kouzlo ji přeneslo blízko jeskyně, kde pro Fjodora z Rašemenu naaranžovala falešnou bitvu. Dál pokračovala stejnou cestou, kterou mohl jít i člověk, prudkým stoupáním vedoucím do sítě jeskyní rozesetých po kopcích.
Na útěku před Temnými říšemi a vražednou drowí chamtivostí, kterou nechtěně vyvolala, se ani jednou neodvážila zastavit. Kharzovo varování jí neustále znělo v hlavě jako posměšný smích a ona utíkala dál skrze tunel a do bludiště jeskyní. Její orientační smysl ji neomylně vedl ke světlu.
Liriel se pomalu vykradla z jeskyně, i přes únavu ostražitá a bdělá. Pohled, který se jí naskytl, ji rozechvěl a rty se jí pohnuly do neslyšného výkřiku zoufalství.
Krajina, která se před ní rozkládala, nepřipomínala nic, co viděla nebo si představovala. Kameny posetá vrchovina se táhla donekonečna a vysoko nad ní se hrozivě tyčila nezměrně hluboká noční obloha. Tohle nevypadalo jako les s jeho uklidňujícími stěnami stromů a popínavých rostlin a mýtinami, jež byly jako jeskyně vytesané do masy husté zeleně. Ne, tohle byla otevřená a pustá krajina.
Liriel rozbolely oči z toho, jak se je snažila upírat do nezvyklé dálky. Podle map, které stihla nastudovat, věděla, že se vynoří někde západně od velkého lesa, kde tančily uctívačky Eilistraee. Zde bylo jen pár stromů a žádný z nich v sobě neměl mystickou mohutnost, známou z tamtoho lesa. Tyhle rostliny připomínaly trpaslíky: malé, tvrdé věci, které si své místo vydobyly úpornou dřinou v zemi.
Na křídlech nočního větru k ní dolehly hlasy – tvrdé, ale přesto zpěvné zvuky mohli vydávat jen drowové. Na okamžik se Liriel lekla, že ji pronásledovatelé našli. Pak si vzpomněla na podivně přímou cestu, kterou se zde zvuky šíří, a uvědomila si, že hlasy vycházejí zpoza jeskyní.
Přitáhla si k sobě piwafwi a pronesla slova, která jí propůjčovala neviditelnost. Přesto se stáhla ke stěně a přikrčila za kámen. V té pozici opatrně čekala a pozorovala. Bylo možné, že drowové jsou stejní jako ti, které potkala v lese: ochotní a vlídní. Liriel doufala, že tomu tak bude, protože si v téhle bezútěšné zemi začínala připadat opuštěná a zranitelná.
Brzy měla temné elfy na dohled. Mrštní, zahalení v černé a s bílými vlasy skrytými pod kápěmi se pohybovali s obdivuhodnou nenápadností. Přesto Liriel okamžitě poznala, že nejsou z Temných říší. Neobestírala je aura magie, a i přes to, že noc byla jasná, zářily jejich oči rudě, a to mohlo znamenat jen používání tepelného vidění. Dokonce i Liriel, jejíž oči byly zvyklé na studium při svíčkách, dokázala ve svitu měsíce vidět s použitím obyčejného zraku. Měli snad tihle lovci tak otupené smysly?
Zahalená v piwafwi a obutá do elfích bot měla proti nim výhodu neviditelnosti a ticha. Připlížila se blíž, aby zjistila, co mají podivní drowové za lubem. Čím víc se blížila, tím víc byli neklidní a měli sklony sahat ke zbraním, jako kdyby jejich lovecké instinkty dokázaly vnímat i to, co smysly ne.
Jak dlouho musíme ještě čekat? pronesl jeden z nich drowí znakovou řečí skládající se z gest rukou a výrazů v obličeji.
Ta děvka určitě projde tudy, trval na svém druhý. Budeme hledat tak dlouho, jak bude třeba.
Čtyři muži troufající si přepadnout ženu? To byla naprostá urážka! V Lirielině pyšném srdci vzplálo rozčilení a poprvé od útěku z kouzelnické věže dokázala soustředit myšlenky.
Rozbalila svazek šipek, jejichž hroty byly ošetřeny uspávacím jedem, a jednou z nich nabila malou kuši. Tohle bude pro amulet druhá zkouška, neboť jed byl připravován v místech vysokého stupně vyzařování a na otevřeném vzduchu dlouho nevydržel.