Rychlým a jistým pohybem Liriel vystřelila. Drobná šipka našla cíl a jeden z temných lovců vyskočil překvapením. Sáhl za sebe a vytrhl si šipku ze zadku. Chvíli na ni s komicky nevěřícným výrazem zíral a pak se bezvládně složil k zemi.
Žena se zašklebila a vděčně amulet poplácala. Vystřelila další tři šipkya sledovala, jak zbylí tři lovci vrávorají a padají. Když všichni podlehli uspávacímu jedu, vybalila se ze záhybů pláště a vykročila kupředu, odhodlaná získat nějaké informace. Sedla si na drowa, který padl jako poslední, a několika ráznými fackami ho probrala.
Temný elf otevřel oči. Otupělý a bojující s účinky jedu se pokusil soustředit na mučitelku.
„Koho hledáte?“ zeptala se drowím jazykem.
Oči mu spočinuly na malé zlaté dýce visící jí kolem krku. „Já… řekl bych… tebe.“
Liriel se zděšeně zhoupla dozadu. Jak je možné, že po ní pátrají i drowové z Povrchu? Oběma rukama sevřela zajatcův plášť a tvrdě s ním zatřásla.
„Kdo tě poslal?“ chtěla vědět. „Kdo?“
Ale muž již nedokázal promluvit; jed začal plně účinkovat. Liriel zaklela a postavila se. Obratnými a jistými pohyby prohledala všechny čtyři nedobrovolné spáče. Každému z nich visel na tenkém řemínku kolem krku symbol, podobně jako ona nosila svůj svatý symbol Lloth. Tohle však nebyli uctívači Eilistraee, tím si byla jistá. Kněžky Temné panny prohlašovaly, že pomáhají těm, kdo jsou v nouzi. Ne jako tihle smrtící a záludní drowové. Kým pak ale lovci byli a proč se o ni zajímali?
Liriel se dlouze zamyslela. Opatrnost vyžadovala jejich smrt. Lovili ji a nepochybně se k tomu vrátí. Přesto to odporovalo její přirozenosti. Jestli po ní půjdou, až se vzbudí, nebude mít zábrany je odstranit.
Pohlédla k východnímu obzoru. Jasná safírová modř noci ustupovala; brzy začne svítat. Liriel se zázraku nemohla dočkat, ale byla dostatečně moudrá, aby ho očekávala v připraveném úkrytu.
Vrátila se zpět do jeskyní a rychle se přesouvala kroutícími se chodbami, provrtávajícími okolní kopce. Konečně nalezla vhodné místo: jeskyni s jediným vchodem umístěnou vysoko na svahu. Ústila k východu, takže jí poskytne ničím nerušený výhled na blížící se svítání, a dala se dobře bránit.
Liriel se zabalila do pláště a v napjatém očekávání se usadila na zem. Rychle se jí však zmocnil spánek, skoro stejně rychle jako otrávených drowích lovců. Vyčerpaná dvěma dny nepřetržitého útěku, unavená zármutkem a ztrátou, upadla do bezesného spánku drowů.
Fjodor vstoupil do jeskyně a už čelil napadení. Byla dvě – vysoká stvoření vzdáleně se podobající lidem, ale s bílou srstí a hlavami zuřivých medvědů – a vyřítila se na něj s řevem, při kterém se třásly i kameny. Obě nesla v rukou prosté meče, se kterými mávala s nadšením, ovšem už ne s grácií. To však Rašemence neuklidnilo. Očima rychle změřil spojenou délku paží a mečů a dospěl ke zjištění, že stvoření mají o dobrou stopu delší dosah než on. Většina šermířů prohlašovala, že je důležitá dovednost, a ne velikost. To Fjodor sice částečně uznával, ale dosah byl také důležitý, ne, že ne.
Protože však neviděl jinou možnost, nezbylo mu než tasit meč a připravit se na první divoký úder.
Liriel vytrhly ze spánku známé zvuky: řev rozzuřených quagotů a řinčení oceli. Na okamžik si myslela, že je zpět v Temných říších. Potom se probrala a pomyslela si, co ve jménu všech temných bohů dělá hlubinný medvěd tak daleko od obvyklých lovišť.
Za všech okolností zvědavá elfka se znovu zahalila do piwafwi a zlehka se rozběhla k zuřící bitvě. Quagoti byli lovci, kteří životy trávili dole. Jestliže jeden z nich vyšel na Povrch, potom to bylo z rozkazu někoho mocnějšího. A protože quagoty chytali a cvičili jen drowové, měla Liriel dobrou představu, koho tak asi mohl hlubinný medvěd lovit. Co ji však zajímalo, bylo, kdo nebo co na quagota narazilo.
Následovala hluk boje až do samotného ústí jeskyně. Tam stál Fjodor z Rašemenu a nebojoval s jedním, ale rovnou s chovným párem quagotů.
Náhlá a nečekaná euforie zaplavila Liriel. Odhrnula plášť a vytáhla jedno ze svých bola. Roztočila je nad hlavou a vystoupila z úkrytu.
Fjodor při pohledu na ni vyvalil oči, čímž si vysloužil tvrdé plácnutí plochou stranou quagotova meče. Liriel sebou škubla. Kdyby stvoření bylo o něco zručnější a na poslední chvíli dokázalo zbraň alespoň trochu natočit, tak by teď muž byl čistě rozseknutý. Boj bude nejlepší ukončit co nejdřív.
Opsala tedy zbraní poslední kruh a vypustila ji. Bola se omotalo kolem quagotova meče a váha rotujících koulí mu jej vyrvala z tlapy. Stvoření se tím s očividnou radostí zbavilo překážejícího nástroje, vycenilo tesáky a postupovalo dál na muže. Se zbraněmi, kterými ho obdařila příroda, si bylo mnohem jistější.
Drowí elfka se krutě zašklebila a z opasku vytáhla plnou hrst vrhacích nožů. „Hlubinní netopýři byli jenom rozcvička,“ zavolala na Fjodora a hodila první nůž po útočícím quagotovi. „Teď se podíváme, co dokážeš ve skutečném boji!“
20.
Společné úsilí
Liriel vrhala jeden za druhým nože do quagotových zad. Každý z nich zasáhl, ovšem hustá srst a mohutné svaly zabránily, aby se malá ostří dostala k nějakému životně důležitému orgánu. Medvědovitý bojovník zaryčel bolestí, ale pokračoval směrem k Fjodorovi.
Samice naopak zavrčela vzteky a zaútočila na malou elfku, která zranila jejího druha. Liriel stála pevně na místě, v každé ruce nůž. Krátký mžik a obě vržené čepele se zabodly do quagotových rudých očí. Samice zavřískla a schovala hlavu pod tlapy.
Liriel tasila krátký meč. Věděla, že stvoření je třeba dorazit dřív, než ho zachvátí předsmrtná posedlost. Oslepený, nebo ne, šílený quagot byl smrtící v síle i v zuřivosti. Vrhla se k zraněnému stvoření a jednou, dvakrát ho sekla přes břicho. Quagot přepadl dopředu a chlupatými tlapami si sevřel rozšklebenou ránu. Posledním úderem mu Liriel otevřela hrdlo.
Za sebou zaslechla podrážděné zasyčení. Obrátila se, jen aby stanula tváří v tvář odpornému obličeji, který jí připomínal temně modrého ďasa se šupinatýma špičatýma ušima ve tvaru trčících rohů. Rudé oči mu zlovolně zářily a hadovité tělo se vlnilo, zatímco syčivým šepotem pronášel zakletí. Liriel sice žádného temného nágu nikdy neviděla, ale okamžitě poznala, čemu čelí – magickému stvoření Temných říší, které je svým způsobem stejně nebezpečné jako řádící quagot.
Nága našpulil tenké rty a k mladé elfce vyrazil proud pálící černé kapaliny. Jedová střela.
Liriel natočila meč a plochou stranou čepele proud odpálkovala. Sprška kapek – směs kyseliny a roztaveného kovu – letěla zpět k nágovi. Stvoření zavřeštělo a svinulo se zpět, zatímco Liriel odhodila rychle se scvrkávající zbraň, dřív než jí mohl korozivní jed stéct až k ruce. Ďábelské kapalina rozpouštěla maso stejně rychle jako železo.
Nága se rychle vzpamatoval a začal syčet slova dalšího kouzla. Liriel ho s nesmírným překvapením poznala. Tohle kouzlo vytvořil její otec. Dobře si ho pamatovala, ačkoliv když ta slova slyšela poprvé, byla ještě malým děckem. Právě tohle kouzlo a následný strach a nejistota byly její první vzpomínka.
V odpověď na nágovo zaklínání se kus kamene rozpustil, protáhl a nakonec nabral podobu obřího hada s nestvůrně elfskými rysy. Kamenný nága se skřípěním kamene o kámen vyrazil k drowí oběti.