Aby získala trochu času, hodila po něm Liriel jednoho ze svých vrhacích pavouků. Magicky posílená zbraň se odpornému golemovi zakousla hluboko do krku. Živoucí stvoření by jistě zabila, ale gólem neměl krev, kterou by mohl prolít. A tak jen vycenil tesáky a pokračoval dál.
Liriel však odpověděla stejnou mincí; zopakovala slova nejnenáviděnějšího zaklínadla a přivolala vlastního golema. Ze stěny jeskyně se vyvalil kámen jako mlha a zformoval se do postavy bledě šedé elfské dívky. Kamenný drow se rozběhl na pomoc své paní a obě oživlé sochy se s hlasitým prásknutím srazily.
Kamenný nága se okamžitě omotal kolem elfské válečnice a zkusil ji stisknout. Tělo z tvrdého kamene se však nepoddalo. Zaklonil tedy hlavu a udeřil široce rozevřenými čelistmi. V příštím okamžiku vyplivl střepiny vlastních kamenných zubů. Drowí gólem sevřel štíhlýma rukama nágův krk a pokusil se jej uškrtit, pochopitelně se stejně malým úspěchem jako před několika okamžiky jeho protivník. Obě stvoření, rovná si silou i bezmyšlenkovitou poslušností, se převalovala a snažila se vzájemně přetlačit.
Skutečný temný nága mezitím zahájil vlastní útok. Vyrazil kupředu, ostrý jedový bodec na špičce ocasu zdvižený vysoko nad hlavu. Liriel uskočila do strany, překulila se a skončila s odhozeným quagotovým mečem v ruce. Oběma rukama ho zvedla nad hlavu a sekla po nágově smrtícím ocase. Těžká čepel projela šupinami a kostí a s tlumeným třesknutím se zastavila až o kámen. Nága zavřískl a začal se svíjet bolestí. Odseknutý ocas ho o kousek dál nevědomky napodoboval.
Když byl temný nága na pár chvil mimo hru, měla Liriel čas zaměřit se na Fjodora. Celkem se mu dařilo držet si quagotího samce od těla, ale rukávy měl roztrhané a krev mu volně stékala po rukou. Vytrhla od opasku další bola, krátce s ním zatočila a nechala ho letět ke quagotovi. Dlouhý provaz se mu znovu a znovu obtáčel kolem krku a obě závaží získávala s každou otáčkou vyšší rychlost. Nakonec se s uspokojivým dvojitým zaduněním srazila s jeho hlavou. Hlubinný medvěd však zůstával na nohou. Místo toho jen zachrčel a zaútočil na provaz. Ten snadno povolil a Liriel věděla, že na stvoření přišlo předsmrtné šílenství.
Hodila další bola, tentokrát proti jeho kotníkům. Šelma se na okamžik zapotácela, ale pak kombinací poskoků a posunů pokračovala k Fjodorovi. Liriel se rozběhla, skočila stvoření do zad a vší silou kopla. Konečně se quagot zakymácel a šel k zemi.
Drowí elfka se vyškrábala na nohy a chytila Fjodora za ruku. „Pojď!“ vykřikla a táhla ho za sebou. Sklonil meč a následoval ji v bezhlavém útěku z jeskyně.
Venku se Liriel ani ne sto kroků od ústí jeskyně zastavila. „Počkej. Teď jim celou tu věc shodím na hlavu,“ oznámila ponuře.
Fjodor pozoroval, jak dívka provádí jednotlivá gesta kouzla. Nakonec obě ruce namířila před sebe a z prstů jí vytryskl kouzelnický blesk, který znovu a znovu bičoval vnitřek jeskyně. Do vzduchu se vznesl oblak prachu; kámen praskal a pukal. Konečně se jeskyně v lavině kamení a prachu zřítila.
Drowí elfka sklonila ruce a jako by celá ochabla. Fjodor ji opatrně objal a posadil na zem. Sám viděl rašemenské Čarodějnice provádět v bitvách podobné věci a uvědomil si, že mocná magie si vyžádala svoji cenu. Že mladá dívka dokázala ovládat tak mocná kouzla, bylo ohromující.
„Wychlaran,“ zamumlal s velkou úctou a priklekl k ní.
S obtížemi na něj zaměřila pohled zlatých očí, tentokrát vzdálený a matný. „Cože?“
„To je čestný titul, který patřící Čarodějnicím, jež vládnou naší zemi. Je tomu stejně i u vás? Vládnou tam lidé jako vy?“
Dívka sebou trhla. „Ne, v této chvíli ne,“ zamumlala a odvrátila zrak. „Zapomeň na ‚čestné tituly‘ a podobné nesmysly. Jmenuju se Liriel.“
Fjodor jméno nahlas zopakoval a očividně si zamiloval jeho melodický zvuk. „Hodí se k tobě.“
„No výborně,“ pronesla suše. „Přesně v to jsem celý život doufala.“
Mrkla jeho směrem a všimla si jiskry pobavení v jeho očích. Nevypadal, že by ho její sarkasmus urazil a nebo že by se v její přítomnosti cítil nesvůj. Všimla si, jak moc je ve skutečnosti mladý – vlastně sotva víc než chlapec. Chlapec se svaly trpaslíka a jizvami válečníka. Ti lidé jsou tak plní rozporů… Oči měl modré a inteligentní, způsob mluvy otevřený. V Menzoberranzanu by takové chování bylo považované za známku prostoduchosti, ale Liriel se rozhodně nenechala nachytat dvakrát. Dobře si všimla napjaté pohotovosti ve svalech mladého muže a skutečnosti, že ruku drží v těsné blízkosti rukojeti za opaskem zastrčeného velkého loveckého nože.
Vtom se ze zničené jeskyně ozvalo kamenné burácení. Liriel na okamžik ztuhla nevěřícným děsem. Druhý takový zvuk ji nabil energií a vyskočila na nohy. „Quagot,“ řekla naléhavě.
Fjodor se postavil vedle ní a tázavě si ji změřil.
„To medvědovité stvoření!“ zavřískla. „Přichází!“
„Ale to není možné,“ řekl. Tvářil se podezíravě, jako kdyby z její strany očekával temnou lest.
Liriel bezmocně sykla a vrhla se na tvrdohlavého muže. Společně se ve víru rukou a nohou začali kutálet z kopce pryč od jeskyně. Odstrčila ho od sebe, stočila se do klubíčka a pažemi si zakryla hlavu. Přesně v tom okamžiku explodovalo kameny ucpané ústí jeskyně. Vylétla k nim sprška kamení a prachu a ze skály vyrazil quagot.
Hlubinný medvěd byl špinavý a potlučený. Kožich mu pokrývaly temněrudé skvrny a ze srsti na jedné ruce mu trčel zlomený konec kosti. Přesto si stvoření současný stav neuvědomovalo; odkoplo stranou balvan a odpotácelo se od jeskyně. Čumákem rychle nasávalo vzduch a pátralo po kořisti. Quagotovy oči zářily rudě i v jasném měsíčním světle a špínou a krví vyztužená srst trčela na všechny strany tak, že se sedm stop vysoké stvoření zdálo ještě větší a divočejší. Ve zdravé ruce drželo potlučeného temného nágu za zmrzačený ocas a mávalo s jeho deset stop dlouhým tělem jako s bičem.
„Neposlouchal jsi mě,“ sykla Liriel Fjodorovi do ucha.
Ale ten neposlouchal ani teď. Rychlým, plynulým pohybem se s mečem v ruce postavil na nohy. Pohled mladého válečníka se zatvrdil a k Lirielinu překvapení se zdálo, že celý vyrostl, až se skoro quagotovi vyrovnal. Temná elfka se chytře odkutálela stranou mimo pokračující střetnutí. Skočila za nějaké balvany a odtamtud pozorovala člověkův prudký útok.
Medvědovité stvoření škublo mrtvým nágou dozadu a pak jím s neuvěřitelnou silou švihlo proti Fjodorovi. Muž byl připraven. Vytočil se prudce doleva a přesunul meč nízko a dozadu. Jak nágova mrtvá hlava vystřelila kupředu, sekl vzhůru proti ní. Široká tupá čepel hladce prosekla šupinatou zbroj a odťatá hlava vylétla v působivém oblouku vzhůru.
„Matko Lloth,“ vydechla Liriel, která vše sledovala s rozšířenýma očima a vzrůstajícím vzrušením.
Fjodor se s mečem před sebou znovu rozběhl vpřed. Quagot zbraň srazil stranou, nevšímaje si nově otevřeného hlubokého zářezu na dlani. Znovu zamával mrtvým nágou. Z otevřeného krku volně stříkal ichor, ale člověk byl již příliš blízko, aby mu bič mohl nějak ublížit. Quagot tedy odhodil hadí tělo stranou a udeřil muže hřbetem krvácející tlapy; rána tvrdě dopadla a vyvedla Fjodora z rovnováhy.
Quagot vycítil výhodu a skočil. Člověk se však mezitím stihl vzpamatovat. Hbitě uhnul letícímu quagotovi a stvoření se rozpláclo na zemi, jak široké, tak dlouhé. Fjodor s mečem zdviženým k poslední ráně přistoupil blíž.