Hlubinný medvěd se ale otočil na záda a přitáhl si kolena co nejvíc k tělu. Prudce vykopl a zasáhl muže přímo doprostřed hrudi. Fjodor odlétl dozadu, zády udeřil do stromu a z nárazem roztažených rukou mu vypadl meč.
Quagot kolena znovu přitáhl, tentokrát aby vyskočil na nohy. Stvoření se ztěžka přiblížilo, tesáky vyceněné v tichém vrčení a mohutné paže rozpřažené v chmurné parodii objetí.
Fjodor se odstrčil od stromu a skočil dopředu. Rukama objal medvědovité stvoření kolem pasu a oba se zřítili k zemi jako zápasníci snažící se dosáhnout smrtícího úchopu. Uplynulo několik minut a oba se stále převalovali po zemi, rovni si silou i zuřivostí.
Konečně se muži podařilo přitisknout quagotovi obě tlapy nad hlavu. Stvoření házelo srstnatou hlavou sem a tam, a ačkoliv čelistmi chňapalo, jak se dalo, nedokázalo na nic dosáhnout. Člověk měl totiž vlastní hlavu namáčknutou pod quagotovou a teď ho tlakem na bradu nutil k stále většímu záklonu. Fjodor několikrát divoce trhl hlavou a na bílou srst krku jeho soupeře se vyvalila krev. Quagotův odpor zeslábl do chvění a pak zcela ustal.
Liriel si musela přitisknout ruku na ústa, aby vítězně nevykřikla. Fjodor bestii zakousl!
Přesto ji instinkt varoval, aby zůstala zticha a držela se z dohledu. Stále ještě z úkrytu sledovala, jak se Fjodor pomalu postavil. Vypadalo to, že se scvrkává před očima. Dlouze se díval na mršinu před sebou, jako kdyby si nedokázal vzpomenout, kde se tam vzala. Pak svěsil ramena a vyrazil ze sebe hluboké, zoufalé zasténání.
„Co se stalo?“ zajímala se Liriel zmatená takovou reakcí.
Místo odpovědi si člověk zakryl oběma rukama ústa a odběhl do křoví. Tomu Liriel rozuměla. Quagot smrděl dost strašně i takhle na dálku. Jeho chuť by pak určitě donutila zvracet i zlobra.
Počkala, dokud člověk neskončil a nedopotácel se zpět na mýtinu. Vypadal lépe, i když byl stále mrtvolné bledý. Liriel vystoupila z úkrytu a tiše zatleskala. Fjodor se k ní otočil. Vypadal tak překvapeně, došlo jí, že na ni musel úplně zapomenout. Ačkoliv byla na něco takhle nezdvořilého sotva zvyklá, rozhodla se, že dnes má náladu odpouštět.
„Velmi působivé,“ pochválila ho.
Muž se zatvářil provinile. „Ty jsi to viděla?“
„No ano, samozřejmě. Z bezpečné vzdálenosti to byla skvělá podívaná.“
„Jak můžeš něco takového říct?“ vykřikl. „U všech bohů, vždyť jsem to zakousnul!“
V tom temná elfka neviděla žádnou potíž, a proto jen pokrčila rameny. Musela se zabývat mnohem důležitějšími věcmi. Noc se pomalu chýlila ke konci a spolu s ní i uspávací jed držící drowí lovce mimo hru. „Musíme se schovat. Znám vhodné místo.“
Když zaváhal, chytila ho Liriel za zápěstí a vyhrnula mu potrhaný rukáv. Paži měl posetou hlubokými ranami po quagotových drápech i staršími zraněními, která nutně potřebovala znovu zašít. „Podívej – jsi zraněný. Já jsem unavená. Tak zkus být rozumný.“
Skutečně, Fjodor cítil, jak nastupuje známá nevolnost po berserkrovském šílenství a jak mu měknou kolena. „Příměří,“ souhlasil utahaně.
Příliš vyčerpaný a skleslý na duchu, než aby se staral, jestli zrádná temná elfka dodrží slovo, ji Fjodor nechal, aby ho dovedla do blízké jeskyně. Lusknutím prstů zažehla malý ohýnek. Zatímco se Fjodor hřál, ošetřoval si mechanicky zranění. Mezitím dívka vytáhla z cestovního vaku zásoby – proužky sušeného masa, ve kterých poznal rothe – a beze slova se najedli. Poněkud občerstvený jídlem a teplem ohně si několikrát přihnul z čutory. Otočil se, aby nabídl i drowí elfce, ale zjistil, že se mezitím vzdálila. Nechápavě pozoroval, jak se Liriel usadila v ústí jeskyně.
„Je stříbrná,“ zamumlala ohromeně. „Obloha je skutečně stříbrná!“
Konečně porozuměl. Tohle bylo její první svítání a z jejího napjatě dychtivého postoje se dalo poznat, že na něco takového dlouho čekala. Aniž by chtěl rušit dívčinu radost, Fjodor si k ní tiše přisedl a pozoroval ji. Oči se jí zalily slzami, jako kdyby trpěla bolestí, přesto pohled od narůstajícího světla neodvrátila. Aniž by se na něj podívala, uchopila ho za ruku a ukázala na objevující se červánky. „Podívej na támhleten kouř! Co je to za barvu?“
„To jsou mraky a jsou růžové. Ty jsi tu barvu ještě nikdy neviděla?“
„Já ještě nikdy neviděla nic takového,“ řekla Liriel a ani na okamžik nespouštěla oči z jasnícího nebe. „Podívej se tam! Ten kou… ty mraky jsou purpurové a zlaté. Takhle to vypadá vždycky?“
„Úsvit? Ne, ten je každý den jiný. A tyhle barvy se znovu vrací, když slunce zapadá.“
Liriel měla sotva čas vstřebat všechny dojmy, když se nad kopci začal vynořovat sluneční kotouč. Vykřikla směsí bolesti a údivu. Oči ji strašně pálily, ale odmítala je zavřít.
Fjodora se její nevinná radost dotkla, a proto jen nerad přerušil kouzlo okamžiku. Pevně dívku chytil za ramena a obrátil ji k sobě. „Nesmíš se dívat do slunce. Dokonce ani teď, když je slabé. Ani my, pod ním zrození, to nemůžeme dělat.“
Naposledy dlouze pohlédla na zlatý zázrak a následovala Fjodora do hloubi jeskyně. „Ono je teď slabé?“ zopakovala nevěřícně.
Zpět v utišující temnotě obrátila na člověka plnou sílu své zvědavosti. V odpověď na její dychtivé dotazy jí vyprávěl vše, co se mu od posledního setkání přihodilo. Když mluvil o zrzavém kouzelníkovi, podařilo se jí nedat na sobě téměř nic znát, ale on si toho stejně všiml.
„Ty ho znáš.“
„Obávám se, že ano. To mohl být jedině Nisstyre. Jenom on věděl, kde tě hledat,“ řekla hořce. Vyprávěla mu o kouzelníkově úloze při nastražování falešných stop, které Fjodora odlákaly od Temných říší. „Myslela jsem si, že na Povrchu budeš ve větším bezpečí,“ uzavřela s křivým úsměvem. „Ale asi jsem se spletla.“
Tyhle novinky Fjodora zmátly. „Proč bys něco takového dělala?“
Liriel pokrčila rameny a zastrčila si kousíček vykukujícího zlatého řetízku zpět pod tuniku. „Podařilo se ti napálit mě, a to si zaslouží odměnu. Už je to ale za námi. Teď mám práci.“
Temná elfka vzala malý váček visící jí u pasu a vybrala z něj krásně vypracovaný modrý diamant. Posadila si ho na dlaň a začala s tichou litanií. Za okamžik se šperk rozpadl na třpytivý prach. Liriel se postavila a opatrně rozsypala rozdrcený diamant po obvodu devět stop širokého kruhu kolem ohniště. Potom si začala broukat strašidelnou melodii a tančit v jejím rytmu. Kroutící a kývající se spřádala složitý vzor magie a krásy. Fjodor ji sledoval se stejným zaujetím, jako kdyby kouzlo sloužilo k jeho uhranutí.
Konečně si sedla na zem, unavená, ale spokojená. „Tímhle kruhem teď neproniknou oči žádného kouzelníka, dokonce ani Nisstyreho. To by nám mělo zajistit bezpečí.“
„Je Nisstyre mocný?“
„Je to drow.“
Liriel to řekla se směsí pýchy a chmurné rozhodnosti, která Fjodora zneklidnila. Co to skutečně znamenalo být drow? Téhle elfské dívce nerozuměl a také při druhém setkání se mu zdála stejně záhadná jako při prvním. Zaujatě dívku studoval a až po dlouhé chvíli mu došlo, že ona ho pozoruje se stejným zájmem.
„Bojují všichni lidé jako ty?“ zeptala se s očima zářícíma zvědavostí.
Fjodor se zahleděl do ohně. „Díky bohům ne,“ odpověděl stručně.
„Tak jak potom? A jakými kouzly vládneš?“
Nyní o tom nedokázal mluvit, ne po tom, co udělal. Berserkrovská zuřivost z něj vždy vysála vůli i vtip: teď to vypadalo, že si vezme i duši. To, co dnes v noci udělal, nebylo ani trochu lidské. „To je dlouhý příběh a já jsem strašně unavený,“ řekl prostě.