„Hlídka z Tier Breche měla tuhle malou vzpouru potlačit dávno před tím, než se takhle rozšířila. Jestli je někdo z nich ještě naživu, tak si to nezaslouží. Ty, Bazherde. Vezmi si moje vidle a postav se do čela honu.“
Mladý muž přiskočil, aby převzal mocnou magickou zbraň. Shakti se usmála a podala mu ji. Jakýkoliv úder zasazený drowí Akademii ji těšil. S Tier Breche sice neměla přímo žádný spor a většinou uznávala, že při výcviku bojovníků a kouzelníků odvádí dobrou práci, ale ženy šlechtických rodů byly posílány do kněžské školy a Shaktin odpor vůči nim byl hluboký a neúprosný. Jistě, stane se kněžkou, protože taková byla v Menzoberranzanu cesta k moci, ale pokud by se nabízela jiná možnost, byla by Shakti Hunzrin první, kdo by ji využil.
V předem určenou hodinu se každý menzoberranzanský kouzelník hodný svého jména vytratil na nějaké soukromé místo, aby odpověděl na nebývalou výzvu. Postupně si vzali flakónek se znakem rodu Baenre, zlomili pečeť a sledovali, jak se z ní vyhrnuvší mlha zformovala do tvaru třpytících se dveří. A jeden za druhým pak drowí kouzelníci do čarovných dveří vstupovali. Všichni se octli ve velké, přepychově zařízené síni, možná v Menzoberranzanu, ale možná v jiné vzdálené sféře. Jediné, co všichni s jistotou věděli, bylo, že se dostali do přijímacího sálu Gromfa Baenre a že neměli jinou možnost než se dostavit. Dokonce i rod Xorlarrin, proslulý svou kouzelnou mocí, zde byl z donucení. Plných sedm jeho kouzelníků bylo mistry v Čarodějci, škole magie, a všech sedm neklidně poposedávalo v pohodlných křeslech, která jim byla nabídnuta.
Zatímco kouzelníci očekávali příchod městského arcimága, prohlíželi si obezřetně kolegy. Někteří se navzájem neviděli od doby, kdy společně studovali v Čarodějci, neboť kouzelníci shromažďovali svá tajemství ve prospěch moci a prestiže vlastních rodů. Postavení bylo vším dokonce i mezi městskými mágy. Třpytivé znaky rodů byly k vidění všude a ti, jejichž původ jim takovou možnost neposkytoval, se alespoň spokojili s kouzly opředenými šperky. Ve slabém světle síně se třpytily stovky drahokamů, jejichž barvy se odrážely ve všemi nošených lesklých pláštích piwafwi. Někteří kouzelníci byli doprovázení mazlíčky: obřími pavouky, hlubinnými netopýry, kouzly pozměněnými bytostmi, dokonce i rarachy a jiným tvory z Propasti. Rozlehlý sál se rychle naplnil, přesto se ticho spíše prohloubilo a s každým dalším příchozím nadále těžklo napětím.
Když bylo zaplněno i poslední místo, vykročil Gromf Baenre z nicoty přímo do středu síně. Jako obvykle byl zahalen do majestátního pláště arcimága, piwafwi s mnoha skrytými kapsami, které podle pověstí skrývalo víc magických pokladů a zbraní, než by většina drowích kouzelníků zvládla nashromáždit za celý život. Na opasku měl významně vystaveny dvě hůlky a nikdo nepochyboval, že na těle jich skrývá ještě mnohem víc. Gromfovými nejmocnějšími zbraněmi však byly jeho nádherně štíhlé ruce – tak zručné ve tkaní smrtících kouzel – a bystrá mysl, která ho přivedla až k výšinám kouzelnické moci… a odsoudila k životu v nespokojenosti. V mnoha jiných kulturách by někdo mocný jako on byl králem. A ze všech menzoberranzanských kouzelníků měl jen Gromf moc svolat takové setkání.
„Není zvykem, aby se kouzelníci tohoto města shromáždili na jednom místě,“ začal Gromf svoji řeč tím, že nahlas vyslovil myšlenky všech přítomných. „Každý z nás slouží zájmům svého vlastního rodu ve shodě s moudrostí Matrony matky. Tak by tomu mělo být,“ pronesl důrazně. Arcimág se odmlčel a povytáhl jedno obočí, možná proto, aby své tvrzení okořenil trochou ironie.
„Přesto taková spojení nejsou neznámá. Město Sshmath je řízeno koalicí drowích kouzelníků. My z Menzoberranzanu bychom zcela jistě, pokud by to okolnosti vyžadovaly, dokázali totéž.“
Sál zaplnilo mumlání ve všech odstínech a tónech, od vzrušeného až k zhnusenému. Gromf pozdvihl ruku v prostém gestu, které vyžadovalo – a také okamžitě zjednalo – klid.
„Pokud by to okolnosti vyžadovaly,“ zopakoval pevně. „Vládnoucí rada dohlédne na řešení potíží města. Naším úkolem je vyčkávat a pozorovat.“
Znovu se odmlčel a všichni přítomní pochopili skryté poselství. Vládnoucí rada – shromáždění Matron matek osmi nejmocnějších rodů – bylo sotva něčím víc než vzpomínkou. Matrona Baenre, nejmocnější drow celého města, již nebyla mezi živými. Triel, její nejstarší přeživší dcera, se ujme vlády nad rodem Baenre, byla ale mladá a zcela jistě bude muset čelit vyzyvatelkám. Před nedávnem byl Třetí rod zcela zničen tvory z Propasti, ale ne dřív, než jeho odpadlická vůdkyně zabila Matronu a dědičku Čtvrtého rodu. Auro’pol Dyrr, vůdkyně Pátého rodu, padla během války. Protože poklidné dědění moci bylo skutečnou vzácností, mohl být každý z těchto rodů vnitřně rozvrácen dřív, než by nová Matrona matka převzala vládu. I pak by nové Matrony čelily výzvám ze všech stran. Jen zřídka v dějinách Menzoberranzanu bylo tolik míst v Radě najednou prázdných a nejméně u tuctu rodů se dalo očekávat, že vstoupí do války, aby si vylepšily vlastní postavení. Sečteno a podtrženo mohla snaha o obnovu Vládnoucí rady zabrat roky – roky, které si těžce zkoušené město nemohlo dovolit.
„Stejně dobře jako já znáte nesnáze, kterým Menzoberranzan čelí,“ pokračoval Gromf měkce. „Jestliže město upadne do anarchie, budeme mít nejlepší předpoklady pro přežití právě my, kouzelníci. Musíme proto být připraveni převzít moc.“
Nebo se jí zmocnit.
Tato slova zůstala rovněž nevyslovena, ale každý drow v místnosti je slyšel a dobře si je zapamatoval.
2.
Dcery Baenre
„Baenre je mrtvá. Nechť dlouho vládne Matrona Triel.“
Tato slova byla během dní, kdy šlechtici, vojáci i poddaní jeden za druhým defilovali před obávaným černým trůnem – divem, v jehož lesklých hlubinách se chvěly a zmítaly duše Baenřiných obětí – aby přísahali věrnost nové Matroně, pronesena mnohokrát, vždy s různým stupněm upřímnosti.
Triel Baenre sama nebyla na pohled nijak impozantní. Na výšku nedosahovala ani pěti stop a tělo měla štíhlé a dětsky nevyvinuté. Podle měřítek temných elfu nebyla nijak pohledná. Její bílé vlasy byly sice dlouhé, ale řídké a svázané v pevném účesu kolem její drobné hlavy jako koruna. Oděná byla prostě: dlouhá elfí drátěná košile přetažená přes jednoduché černé roucho kněžky. Přesto Triel nepotřebovala formální odznaky šlechty. Patřila mezi nejvyšší kněžky Lloth ve městě a těšila se plné přízni své bohyně. Mladá Matrona přímo vyzařovala auru sebejistoty a každého poddaného zdravila vpravdě královským pokynutím hlavou.
Ve skutečnosti se Triel ve své nové roli necítila tak pohodlně, jak by se mohlo zdát. Usazená na trůně své matky si připadala jako děcko, které si jen hraje na něco, co není. U krve Lloth, klela tiše, její nohy ani nedosahovaly k podlaze! Možná jen drobná potupa, avšak Trielině utrápené mysli se její volně se houpající chodidla zdála být zlým znamením, věštícím její nepřipravenost na budoucí úkoly.
Triel věděla, že podle všeho by měla pociťovat radostnou euforii a doslova se vznášet v oblacích. Nyní byla Matronou matkou Prvního rodu Menzoberranzanu. Moc jí nebyla nijak neznámá – jako Matrona mistra kněžské školy Arach-Tinilith zastávala pozici nesmírné vážnosti – avšak na trůn své nedávno zesnulé matky nikdy nepomýšlela. Vždyť vládla tolik staletí, že se zdála být věčnou. Dokonce i její rodové jméno zemřelo s ní. Pro celé generace drowů Trielina matka byla Baenre, byla Menzoberranzan. Každé opakování formule „Baenre je mrtvá“ dunělo v Trielině hlavě jako rozsudek konce, dokud neměla pocit, že začne nahlas křičet a nebo zešílí.