Čím víc o tom Karamon přemýšlel, tím víc litoval, že se rozhodl jít. Nakonec Sáře přikázal, ať se s ním vrátí zpátky k hostinci, ale ona ho buď neslyšela — kolem uší jim svištěl vítr — nebo si ho schválně nevšímala. Mohl by vyskočit ze sedla, ale v takové výšce to nepřipadalo v úvahu.
Karamona napadlo, že je ozbrojený a mohl by Sáru přemoct. Ale když si to dobře promyslel, došel k názoru, že i kdyby Sáru přemohl, nikdy by nedokázal ovládnout modrého draka, který po něm už tak podezřívavě pokukoval. A ve chvíli, kdy si to Karamon uvědomil, přistáli už na kopci nad Tanisovým hradem.
Karamon sesedl. Úsvit ještě nenastal, ale už nebyl daleko. Sára draka uklidnila, rozkázala mu, ať zůstane na místě — nebo si to Karamon aspoň myslel, protože nerozuměl, co mu říká — a vydala se k nádhernému příbytku. Když si uvědomila, že ji Karamon nenásleduje, obrátila se k němu.
„Co se děje?“ zeptala se plná úzkosti.
„Nejsem si jistý,“ řekl Karamon váhavě.
Sára vypadala vyděšeně, jako by se měla znovu rozplakat.
Karamon si povzdychl. „Ano,“ prohlásil ponuře. „Už jdu.“
„Karamone Majere! Ze všech tupých… Omluvíte nás na okamžik, paní?“ řekl Tanis zdvořile Sáře.
Půlelf popadl Karamona za paži a odtáhl ho na opačnou stranu obrovské komnaty, ozářené ohněm v krbu.
„Mohla by to být past,“ zašeptal Tanis. „Napadlo tě to?“
„Ano,“ řekl Karamon.
„A?“ obořil se na něj Tanis.
„Nemyslím si to,“ odvětil Karamon, když se nad tím zamyslel.
Tanis si povzdechl. „Očividnější ne…“
„Chci říct,“ přerušil ho Karamon, „proč by temní paladinové nachystali past na postaršího hostinského? To přece nedává smysl, nebo ano?“
„Ne, ale…“ Tanis vypadal zahanbeně. „Možná nenachystali past na tebe…“
„Já vím,“ řekl Karamon a moudře pokýval hlavou. „Jsi mnohem důležitější. Ale to Tika navrhla, abych s tebou promluvil, ne Sára. A nevěřím, že tě chce Sára chytit do pasti, Tanisi,“ dodal po chvilce přemýšlení.
„No, samozřejmě že nechce,“ vyštěkl Tanis. „Já jen… Dobrá, možná to není past. Možná já… já nechci…“ Potřásl hlavou a začal od začátku. „Vzpomínám si na strašný den, kdy Kitiara umřela. Pokusila se zabít Dalamara, vzpomínáš? Zastavil ji…“
Tanis se odmlčel a polkl. „Zemřela mi v náruči. A pak si pro ni přišel rytíř smrti. Slyšel jsem, jak mě prosí, abych ji zachránil před tak hrozným osudem. ,Dokonce i teď ve smrti k tobě natahuje ruku…’ řekl Dalamar. Pořád to dělá, Karamone.“
„Ne, nedělá, Tanisi. Jde o jejího syna…“
„Pokud té ženské, Sáře, věříš.“
Karamon se zachmuřil. „Ty ne?“
„Nevím, čemu věřit. Ale máš pravdu. Musíme zjistit pravdu a pomoct mladému muži, ať už je jeho otec, kdo chce. A já tak aspoň zjistím, co má Ariakan v plánu. Už jsme o temných paladinech něco zaslechli, ale nedozvěděli jsme se, jestli je to jen pověst, nebo pravda. Ale zdá se, že zvěsti byly pravdivé.“ Ponuře se zadíval na Sáru, která vypadala v modré přilbě a v modře lemovaném plášti hrůzostrašně.
„Ale teď,“ dodal Tanis s pokřiveným úsměvem a zavrtěl hlavou, „mám před sebou těžký úkol. Musím to oznámit ženě.“
Tanis strávil hodinu o samotě s Lauranou. Karamon se procházel po vstupní síni Půlelfova sídla a dokázal si představit, o čem spolu asi hovoří. Tanisova elfí manželka věděla vše o vztahu mezi Kitiarou a svým manželem. Laurana byla chápavá, obzvláště když vztah už dávno skončil. Ale co teď, když existovala možnost, že z něj vzešlo dítě? Karamon byl přesvědčený, že je to dost dobře možné. Prostě nedokázal uvěřit tomu, že otcem je doopravdy Sturm.
„Ale proč by Kit lhala?“ ptal se sám sebe.
Odpověď ležela mimo Karamonovo chápání. Ale na druhou stranu nedokázal vysvětlit polovinu věcí, kterou jeho starší nevlastní sestra provedla.
Tanis vyšel z pokoje a paží objímal manželku kolem ramen. Laurana se usmívala a Karamon ulehčené vydechl. Dokonce se zastavila a prohodila několik tichých slov se Sárou, která seděla schoulená a vyčerpaná v koutě u krbu. Karamon si v tu chvíli všiml, jak mladě Laurana vedle manžela vypadá — tragédie vztahu mezi elfem a člověkem. Ačkoli Tanisovi kolovala v žilách elfská krev, ta lidská šedivěla, jak se říkalo. Když se ti dva před dvaceti lety vzali, vypadali asi stejně staří. Teď by mohli být otec a dcera.
„Ale věděli to už v době, kdy se brali,“ řekl si Karamon. „Snaží si co nejvíce užít času, který jim zůstal. A na tom záleží.“
Tanis byl téměř ihned připravený na cestu. Jako oficiální velvyslanec a prostředník mezi Solamnijskými rytíři a národy elfu trávil většinu času na cestách, stejně jako jeho manželka. Oblékl si koženou zbroj, velmi oblíbenou mezi elfy, a zelený plášť. Když na něj Karamon pohlédl, vzpomněl si na dobrodružství, která spolu kdysi dávno prožili.
Lauranu možná napadlo totéž, protože Tanisovi pocuchala vous, který mohl narůst jen elfímu míšenci, a pošeptala mu několik škádlivých slov v elfštině, která u Tanise vyvolala úsměv. Rozloučil se se ženou. Něžně ho políbila a on ji láskyplně objal.
Pak dal sbohem synovi — křehkému a slabému mladíkovi, kterého oba rodiče rozmazlovali a pozorovali úzkostnýma, milujícíma očima. Mladý muž byl elf a po otci zjevně nic nezdědil. Kůži měl nemocně bílou jako někdo, kdo nechodí často ven.
Karamona nepřekvapovalo, že Tanis s Lauranou drží chlapce zavřeného jako ptáka v kleci, když ho tolikrát málem ztratili. Kdyby byl celým srdcem elf, nevadilo by mu trávit čas s nosem zabořeným v knize. Aleje také člověk. Podívej se mu do oči, Tanisi. Podívej, jak se na tebe dívá, když odjíždíš, abys spatřil úžasné věci, o kterých on jen četl.
„Jednoho dne se vrátíš domů, Tanisi, a najdeš klec prázdnou,“ řekl Karamon tiše.
Šplhali vzhůru na kopec, kde odpočíval se složenými křídly modrý drak.
„Co to mumláš?“ zeptal se Tanis Karamona nevrle.
Půlelf sledoval modrého draka s ponurou tváří a dával si na něj dobrý pozor. Drakovi se zjevně elfí zápach nijak nelíbil. Okamžitě se probudil a rozšířil nozdry. Pak pohodil znechuceně hlavou, natáhl ji a odhalil špičáky.
Ale Sára Dunstanová byla zkušená dračí jezdkyně. Ostrým pokáráním přiměla trucovité zvíře k poslušnosti. Karamon vyšplhal na draka jako první, usadil se dozadu do dvoumístného dračího sedla a lehkým trhnutím mohutné paže vytáhl přítele nahoru.
„Říkal jsem, že tvůj chlapec vypadá dobře,“ lhal Karamon.
Tanis se zavrtěl, aby našel pohodlnou pozici, což bylo prakticky nemožné. Bude se muset držet jako klíště Karamonova sedadla nebo sedět obrovitému muži na klíně.
„Díky,“ řekl Tanis, rozzářil se a zadíval se hrdě na syna, který stál na trávníku a hleděl na ně doširoka otevřenýma očima mandlového tvaru. „Myslíme, že už je na tom lépe. Kdybychom jenom věděli, co s ním je! Dokonce ani Ctěná dcera Crysanie nám to nedokázala říct.“
„Možná jenom potřebuje trávit víc času na čerstvém vzduchu. Měl bys mu dovolit, aby nás navštívil,“ navrhl Karamon. „Moji chlapci by ho vzali na projížďku, na lov.
„Uvidíme,“ odvětil Tanis sice zdvořile, ale nijak nadšeně. „Pronásleduje vás někdo, paní?“
Karamon se rozhlédl po nebi. Když dorazili, nastával úsvit. Dopoledne zatím pokročilo a slunce pozdního podzimu spalovalo noční chlad. Žádné jiné draky nikde neviděl.