Sára najednou zamumlala něco jako modlitbu a vylila obsah lahvičky do kotlíku.
Ozvalo se burácivé zaklepání na dveře. Zbytek tekutiny nalila do ohně a rychle si utřela rukama oči.
„Pojď dál,“ zavolala.
Popadla koště a pustila se do zametání vody a bahna, které zůstaly na podlaze.
Dveře se otevřely. Dovnitř vstoupil mladý muž. Karamon málem propadl závěsem, jak se ho snažil zahlédnout. Tanis na velkého muže zamával a přiměl ho ustoupit, sám však byl nalepený na díře.
Mladík stál obrácený zády k nim. Svlékl si mokrý plášť a odepnul si opasek s mečem. Opřel meč o stěnu. Pochvu zdobily sekery, lebka a černá lilie. Pak si sundal náprsní krunýř a rychlým, netrpělivým pohybem také přilbu. Tanisovo srdce se sevřelo bolestivými vzpomínkami. Stejným pohybem si sundávala helmu i Kitiara.
Mladík se naklonil k Sáře, políbil ji na tvář a položil jí ruku na rameno. „Jak je ti, matko? Nevypadáš dobře. Jsi nemocná?“
Sára měla problém odpovědět. Zavrtěla hlavou. „Ne, jen mám hodně práce. Povím ti o tom později. Jsi promočený až na kůži, Oceli. Jdi se ohřát, jinak si uženeš smrt.“
Ocel rozvázal kožený provázek a rozpustil si mohutnou tmavou hřívu. Oba skrytí pozorovatelé tmavé kudrny poznali. Kitiara je nosila ostříhané nakrátko, její syn naopak dlouhé, takže mu padaly na široká ramena. Přistoupil k ohni a natáhl ruce k plamenům, které mu ozářily tvář…
Jeho tvář…
Karamon zalapal zhluboka a sípavě po dechu.
„Co to bylo za zvuk?“ Ocel se ostře rozhlédl.
Karamon si přitiskl ruku na ústa a odstoupil od závěsu. Tanis se neodvažoval ani dýchat a vůbec se nepohnul.
„To vítr třese rozbitým oknem,“ odvětila Sára.
„Když jsem tady byl posledně, opravil jsem ho,“ řekl Ocel a zamračil se. Udělal krok k závěsu.
„No, západka se znovu uvolnila,“ řekla Sára. „Pojď a sněz večeři, než vychladne. Za bouřky ho stejně nemůžeš opravit.“
Ocel vrhl poslední pohled na místnost se závěsem, pak se obrátil a vrátil se zpět ke krbu. Tanis se posunul, aby mohl dál sledovat, co se děje.
Ocel sebral misku a nabral si vývar a maso. Přes tvář mu přelétl zmatený výraz. Přičichl k misce.
Tanis zavrtěl hlavou, ukázal na obývací pokoj a varoval Karamona, ať se připraví. Kdyby zastihli mladíka nepřipraveného, možná by měli šanci.
Ocel zvedl lžíci k ústům, okusil vývar, zašklebil se a vylil obsah misky zpátky do kotlíku.
Sára na něj vyděšeně pohlédla. „Co… co se děje?“
„,Sněz večeři, než vychladne,’“ zopakoval Ocel. Laskavěji škádlil a napodoboval její hlas. „Matko, musel bych to jídlo postavit ven na déšť, aby bylo ještě studenější. Není uvařené!“
„Já… omlouvám se, drahý.“
Sára ochabla úlevou stejně jako Tanis. Ale dělal si o ni starosti. Třásla se a tvář měla popelavou. Ocel si toho musel všimnout.
„Co je, matko?“ zeptal se opět vážným hlasem. „Co se děje? Slyšel jsem, že jsi byla dneska v noci venku. Co jsi dělala?“
„Já… letěla jsem pro zvědy… na pevninu…“
„Na pevninu!“ Ocel se zamračil. „Pro zvědy! Není to bezpečné, matko. Příliš riskuješ. Promluvím s lordem Ariakanem…“
„To je v pořádku, Oceli,“ řekla Sára a opět se ovládla. „Nerozkázal mi to. Já se sama nabídla. Buď jsem to mohla udělat sama, nebo pustit do sedla Bouře někoho cizího. To jsem nemohla dovolit. Víš, jak dokáže být náladová.“
Sára se obrátila k mladíkovi zády, vzala do ruky pohrabáč a prohrábla oheň.
Ocel ji sledoval s temným, zamyšleným výrazem. „Připadá mi divné, že mluvíš o zvědech, matko. Nemyslel jsem, že jsi naší věci tak oddaná.“
Sára ustala v práci. „Nejde mi o vaši věc, Oceli,“ řekla tiše s pohledem upřeným do plamenů. „To dobře víš. Dělám to pro tebe.“
Ocel ohrnul ret. Najednou se tvářil tvrdě a chladně. Tanis ten výraz znal. A stejně tak i Karamon. Velký muž se připravil skočit.
„Ty převážíš zvědy kvůli mně, matko?“ Ocelův hlas zněl posměšně a podezřívavě.
Sára odhodila pohrabáč na kameny, postavila se a otočila k synovi. „Jednoho dne, Oceli, vyrazíš do války. Nezáleží na tom, jestli s tím souhlasím. Udělám všechno pro to, abys byl v bezpečí.“ Sepnula ruce. „Ach, synu! Ještě to zvaž! Neskládej slib! Neodevzdej duši…“
Mladík se zatvářil podrážděně. „O tom už jsme mluvili, matko…“
Sára se k němu vrhla a objala ho. „Nemyslíš to vážně, Oceli! Já to vím! Nemůžeš odevzdat duši Jejímu temnému Veličenstvu…“
„Nevím, co tím chceš říct, matko,“ odsekl Ocel a vytrhl se z matčina objetí.
„Ano, víš. Pochybuješ.“ Ztišila hlas a poněkud nervózně vyhlédla z okna do upršeného úsvitu. „Já to vím. Proto jsi čekal tak dlouho, než ses rozhodl. Nedovol Ariakanovi, aby tě přinutil.
„Je to moje rozhodnutí, matko!“ Ocelův hlas byl ostrý jako nůž. „Říkáš, že se blíží válka. Myslíš, že chci vyrazit do bitvy pěšky v čele jednotky hobgoblinů, když muži, kteří jsou sotva z poloviny tak schopní jako já, budou bojovat na dracích a získají čest a slávu? Složím slib a budu sloužit Temné královně, jak jen budu moct. A moje duše je jen má. A zůstane to tak. Nepatři žádnému člověku ani bohyni.“
„Ještě ne,“ řekla Sára.
Ocel neodpověděl. Odstrčil ji stranou, přešel místnost a zadíval se do kotlíku.
„Už se to dá jíst? Umírám hlady.“
„Ano,“ řekla Sára a povzdychla si, „už je to horké. Sedni si.“
Znělo to tak nešťastně, že se zdráhavě, lítostivě rozhlédl. „Ty se posaď, matko. Vypadáš vyčerpaně.“
Uctivě a pozorně odvedl Sáru k židli, kterou jí podržel. Sára na ni klesla a zadívala se na něj tesklivýma očima. Mladíka zjevně její tichá prosba zneklidnila. Zprudka se odvrátil. Nabral polévku do dvou misek a před každého postavil jednu.
Sára hleděla do té své.
Ocel začal jíst se zdravou chutí. Tanis si ulehčené oddechl a zaslechl, jak Karamon udělal totéž. Za jak dlouho začne lektvar působit?
„Nejíš,“ poznamenal Ocel.
Sára ho sledovala. Ruce pod stolem měla sevřené v pěst. „Oceli,“ řekla zvláštním hlasem, „proč ses mě nikdy nezeptal na otce?“
Mladík pokrčil rameny. „Možná jsem pochyboval, že víš, kdo to byl.“
„Tvá matka mi řekla, kdo jím byl.“
Ocel se zazubil. Jeho pokřivený úsměv s sebou přinesl tak živé, bolestivé vzpomínky, až Tanis musel zavřít oči.
„Kitiara ti řekla to, co si myslela, že bys chtěla slyšet, matko. To je v pořádku. Ariakan mi řekl o Kitiaře úplně všechno. Taky mi pověděl, kdo byl můj otec,“ dodal Ocel věcně.
„Opravdu?“ užasla Sára. Ruce v klíně se přestaly hýbat.
„No, neřekl mi jeho jméno.“ Ocel jedl dál. „Ale všechno ostatní.“
Zatraceně, ten lektvar působí opravdu pomalu! pomyslel si Tanis.
„Ariakan říkal, že otec byl statečný válečník,“ pokračoval Ocel, „čestný muž, který položil život za věc, které věřil. Ale Ariakan mě varoval, že se nikdy nesmím dozvědět jeho jméno. ,Kdyby ses dozvěděl pravdu, byl bys proklet.‘ Zní to sice divně, ale Ariakan je, jak sama víš, romantik…“
Ocelovi vypadla lžíce z necitlivých prstů. „Co to…“ Zamrkal a dotkl se rukou čela. „Cítím se tak divně…“
Zadíval se na matku. Zhluboka se nadechl. Pokusil se postavit, ale zavrávoral. „Co… jsi udělala? Zrádkyně. Ne, nedovolím…“