Ocel nevypadal dobře, vrávoral, ale zjevně by raději zemřel, než aby přiznal slabost, proto mu Tanis s Karamonem nenabídli pomoc ani útěchu.
Karamon strčil do Tanise.
„Vzpomínáš si na podzim, kdy vypukla válka? Krátce předtím jsme odešli se Zlatolunou a Řekyvanem z Útěšína. Střetli jsme se s dračími jezdci a Sturma zranili. Celý obličej měl od krve. Sotva se držel na nohou, natož aby šel dál, ale nikdy si nestěžoval a odmítal zastavit…“
„Ano,“ řekl Tanis tiše s pohledem upřeným na mladíka. „Vzpomínám.“ Vzpomínka byla v tu chvíli velmi živá.
Ocel, jenž si byl vědom jejich pohledu, i když možná netušil, že o něm také mluví, se hrdě odvrátil.
Tanis se zadíval na černou zbroj temného paladina, odporně zdobenou symboly smrti, a ponuře přemýšlel, jak se vlastně dostanou do Věže Nejvyššího kněze. A jako by to nestačilo, když Sára vyšla z jeskyně, Tanis na první pohled poznal, že něco není v pořádku.
„Co je, Sáro? Co se děje?“
Karamon se nervózně zadíval na nebe. „Hlídka to není…“
„Bouře tvrdí, že nás sledovali,“ řekla Sára tiše, aniž by pohlédla na Ocela. „Ten rytíř… asi něco tušil.“
„Bezvadné, opravdu bezvadné!“ zabručel Tanis. „Kolik?“
Sára zavrtěla hlavou. „Jeden modrý s jedním jezdcem. Teď tady není. Vrátil se do pevnosti… jakmile zjistil, kam letíme…“
„Ale Takhisisini rytíři pro nás přijdou,“ řekl Ocel s chladným, vítězoslavným úsměvem. Obrátil se k Sáře. „Můžeme odejít, matko, než se stane neštěstí. Přenechej ty dva starochy vzpomínkám.“
Povzdychl si a dotkl se její tváře. „Vím, o co snažíš, matko, ale nepodaří se ti to. Nic mě nepřinutí změnit názor. Vraťme se domů. Postarám se, aby tě lord Ariakan z ničeho nevinil. Povím svému pánovi, že ten šílený nápad byl můj. Že jsem se při víně a kostkách vsadil, že plivnu na Věž Nejvyššího kněze…“
Karamon hluboko v hrudi zabručel. „Dávej si pozor na jazyk, chlapče,“ zavrčel. „Krev tvého otce zbarvila její hradby. Jeho tělo leží uvnitř.“
To Ocela zjevně šokovalo. Ale rychle se vzchopil a pokrčil rameny. „Takže můj otec zemřel při útoku.
„Zemřel při obraně věže,“ řekl Tanis a pozorně se na mladíka zadíval, „a rytířstva.“
„Celý Ansalon ho ctí,“ dodal Karamon. „Jeho jméno vyslovují se stejnou úctou jako Humovo.“
„Jmenoval se Sturm. Sturm Ostromeč,“ řekla Sára tiše. „A stejně se jmenuješ i ty, Ocele.“
Mladík zbledl. Hleděl na ně v nevíře, která rychle potemněla podezřívavostí. „Nevěřím vám.“
„Abych řekl pravdu,“ odvětil Tanis a rychle šlápl Karamonovi na nohu, aby ho přiměl zůstat zticha, „tak tomu nevěříme ani my. Tahle žena,“ ukázal na Sáru, „za námi přišla a navykládala nám nějakou báchorku o vztahu tvojí matky s mužem, který byl naším přítelem, o vztahu, ze kterého jsi náhodou vzešel ty. Odmítli jsme jí uvěřit, a tak jsme řekli, aby tě přivedla a dokázala to.“
„Proč?“ obořil se na ně Ocel a zavrčel. „Co tím dokážete?“
„Dobrá otázka, Tanisi,“ zamumlal Karamon. „Co tím dokážeme?“
Tanis pohlédl tázavě na Sáru.
Vezměte mého syna do věže, žadonila očima. Ukažte mu rytíře. Vzpomene si, jak je v dětství ctil. Vím to. Vzpomene si na příběhy, které jsem mu vyprávěla.
„Kéž by mi Paladin dal vaši víru, paní,“ zabručel si Tanis pod vousy. Poškrábal se na bradě a snažil se vymyslet nějakou výmluvu. Celý plán přestával dávat smysl a stával se čím dál nebezpečnějším.
Nahlas však řekl první věc, která ho napadla. „Na krku tvého otce visí šperk. Pohřbili ho s ním. Hvězdný kámen je magický. Dala mu ho elfská královna Alhana Hvězdbríza. Klenot…“
„Co udělá?“ posmíval se Ocel. „Rozpustí se, když vstoupím do posvátné hrobky?“
„Poví nám pravdu,“ odsekl Tanis, kterého začínal arogantní mladík rozčilovat. „Věř mi, že se mi to nelíbí o nic víc než tobě. Co? Co říkáš, Karamone?“
„Elfský klenot je jen dar z lásky. Ne…“
„Máš pravdu, příteli,“ přerušil ho Tanis hlasitě. „Je to úžasný klenot. Velmi magický.“
„Je to lest,“ řekl Ocel. Položil ruku na opasek, ale zapomněl, že meč odložil. Zůstal v matčině domě. Zrudl a sevřel ruce v pěst. „Chcete mě zajmout. Jakmile projdeme branou, předáte mě rytířům. To je tvůj plán, že, matko?“
„Ne, Ocele!“ vykřikla Sára. „To jsem nikdy neměla v plánu, opravdu. A ani tito muži. Pokud se po všem rozhodneš vrátit do Bouřné Pevnosti, nikdo ti nebude bránit. Rozhodnutí bude na tobě, Ocele.“
„Přísahám na svoji čest a život, že to není lest. Budu tě střežit, jako bys byl můj vlastní syn,“ řekl Tanis tiše.
„Já také, synovce.“ Karamon kývl a položil ruku na jílec meče. „Jsi moje krev. Máš mé slovo. Přísahám na své děti — tvé bratrance.“
Ocel se zasmál. „Budete mě bránit. Děkuji, ale pochybuji, že nastane den, kdy bych potřeboval pomoc dvou změkčilých, starých…“ Odmlčel se, protože mu náhle došlo, co slyšel. „Synovec. Bratranci.“ Přimhouřil tmavé oči. „Kdo jste?“
„Tvůj strýc, Karamon Majere,“ odvětil Karamon hrdě. „A tohle je Tanis Půlelf.“
Ocel se na Karamona zamyšleně, zvědavě zadíval. „Nevlastní bratr mé matky.“ Tmavé oči se přesunuly k Tanisovi. „A jeden z jejích milenců. Aspoň podle lorda Ariakana.“ Mladík ohrnul ret.
Tanisovi zahořela tvář. Je po všem, je to minulost, připomněl si. Kitiara zemřela před mnoha lety. Miluji Lauranu. Celým srdcem i duší. Celé roky jsem na Kit nemyslel, ale stačí záblesk oka, otočení hlavy, pokřivený úsměv a všechno se mi vrací. Má hanba, má nerozvážnost. Naše mládí… naše radost…
„Takže jste přišli, abyste mě zachránili před mnou samým,“ řekl Ocel s hořkou uštěpačností.
„Jen ti chceme dát na vybranou,“ řekl Tanis a nahrbil ramena před ostrým, rezavým větrem a před stejně rezavými vzpomínkami. „Jak řekla Sára, konečné rozhodnutí bude na tobě.“
„Proto jsme bojovali ve válce, synovce,“ dodal Karamon. ,Aby si lidé mohli vybrat.“
„Synovce.“ Ocel se usmál a chtěl, aby jeho úsměv vypadal kousavě a arogantně. Ale než rty roztáhl, na okamžik se zachvěly a na jediné skomírající zabušení srdce odhalily tvář nešťastného, osamělého dítěte.
A právě v tu chvíli Tanis opravdu uvěřil, že mladík je skutečně Sturmův syn. Ve výrazu bezútěšné hrdosti a úzkosti Tanis opět spatřil mladého rytíře, který vyrostl v době, kdy Solamnijské rytíře nenáviděli a nadávali jim, kdy jím pohrdali a nutili ho stydět se za svůj původ.
Sturm věděl, jaké to je být jiný. Používal hrdost jako štít proti nenávisti a předsudkům. Zpočátku to bylo nesmírně těžké, ale Sturm se naučil zlehčit tíhu shovívavostí a soucitem. Temný paladin nesl tíhu štítu ochotně a dobrovolně, proto na něm zanechávala kruté stopy.
Tanis otevřel ústa a skoro pronesl své myšlenky nahlas, ale pak si to rozmyslel. Žádná ubohá slova neproniknou štítem ani temnou, krutou zbrojí. Je Sturmův syn, ale také Kitiařin, dítě zvrhlé temnoty a posvátného světla.
„Dlužíš těmto mužům omluvu, Ocele,“ pokárala Sára mladíka přísně. „Prokázali svou odvahu v bitvě, což tebe teprve čeká. Nemáš právo mluvit s nimi tak neuctivě.“