Ocel se při matčině pokárání začervenal, ale byl přísně vychován. „Omlouvám se, pánové,“ pronesl ztuhle. „Slyšel jsem o vašich činech během války. Možná tomu jen těžko uvěříte,“ dodal s ponurým úsměvem, „ale služebníky královny Takhisis učili vás ctít.“
Tanis tomu skutečně dokázal sotva uvěřit a nelíbilo se mu, jaké by tato skutečnost mohla mít důsledky. „Takže tě učili, aby sis vážil činů svého otce…“
„Pokud je Sturm Ostromeč skutečně můj otec,“ opáčil Ocel. „Učili mě obdivovat jeho hrdinské skutky — postavil se sám přesile nepřátel. Ale také mě naučili vážit si matky Kitiary, Dračího velmistra. A ta ho zabila.“
Po této poznámce všichni zmlkli. Karamon zašoupal nohama, odkašlal si a zahleděl se na zem. Tanis si podrážděně povzdechl a prohrábl si rukou vlasy. Ocel bude proklet, pokud se dozví, kdo byl jeho otec — tak to Ariakan mladému paladinovi řekl. Tanis tomu začínal věřit. Za nic na světě si nedokázal představit, že by z nešťastné situace mohlo vzejít něco dobrého.
Ocel se k nim obrátil zády. Přiblížil se k okraji útesu a se zájmem se zadíval na Věž Nejvyššího kněze.
„Je mi to líto, Sáro,“ řekl Tanis tiše. „Naposledy opakuji. Váš plán nebude fungovat. Nic z toho, co řekneme nebo uděláme, jeho rozhodnutí nezmění. Ocel má pravdu. Měli byste odejít. Vraťte se domů.“
Žena svěsila ramena. Zavřela oči a přitiskla si třesoucí se ruku na ústa. Po ztrhané tváři se jí kutálely slzy. Nedokázala promluvit, proto jen kývla.
„Pojď, Karamone,“ řekl Tanis. „Musíme sejít z hory dřív, než se setmí.“
„Počkejte chvíli,“ řekl náhle Ocel. Otočil se a přistoupil k Sáře. Položil jí ruku na bradu a obrátil tvář ke slunci. „Ty pláčeš,“ zašeptal užasle. „Za celé ty roky jsem tě neviděl plakat.“
Věděl, jak bojovat s jednotkou rytířů, ale matčiny slzy ho dokonale odzbrojily,
„Opravdu chceš, abych udělal něco tak… pošetilého?“ zeptal se podrážděně, bezmocně, zmateně.
Sářina tvář se rozzářila. Dychtivě ho objala. „Ach ano, Ocele. Prosím! Udělej to pro mě.“
Tanis s Karamonem stáli mlčky poblíž a čekali.
Ocel se na ni zahleděl a jeho tvář odhalila boj, který se odehrával v jeho nitru. Vrhl po starších mužích temný, postranní pohled a chladně řekclass="underline" „Doprovodím vás, pánové — kvůli ní.“
Obrátil se na podpatku, přistoupil k okraji útesu a lehce seskočil na skalnatou římsu pod ním. Vydal se dolů z hory a s lehkostí, mrštností a silou mládí si hledal cestu mezi balvany.
Tanise zastihlo mladíkovo nečekané rozhodnutí nepřipraveného, proto si pospíšil za ním, ale jeho elegantní, drahé boty se hodily spíše na procházku po sídle než na šplhání po horách, a tak uklouzl na štěrku. Ztratil rovnováhu a zřítil by se dolů z útesu, kdyby ho silná ruka nepopadla za límec tuniky a nestrhla ho zpátky.
„Pomalu, příteli,“ řekl Karamon. „Máme před sebou dlouhou cestu, která nebude snadná ani pro naše boty, ani pro kosti.“ Kývl dolů na Ocela, jehož tmavé kudrny byly mezi balvany sotva viditelné. „Nech našeho mladého přítele na chvíli o samotě. Potřebuje přemýšlet. Jeho mysl se asi podobá tam tomu potoku.“
Zpěněná voda bublala a zurčela, vířila a obtékala kameny, občas uvízla v tmavých rybníčcích, jen aby se nakonec osvobodila a řítila se dál ke konečnému cíli, k věčnému moři.
„Než dorazí dolů, vychladne,“ dokončil Karamon.
„Nevychladne,“ zabručel Tanis. Slunce rozpalovalo skálu a Tanis se pod koženou zbrojí potil. Položil Karamonovi ruku na paži a usmál se na velkého válečníka. „Jsi moudrý muž, příteli.“
Karamon zahanbeně pokrčil rameny. „Nevím. Jenom mám sám tři syny, to je všechno.“
Tanis slyšel i to, co nevyslovil.
„Pojďme,“ prohlásil prudce. Ohlédl se po Sáře.
„Počkám tady,“ řekla a postavila se před vchod do jeskyně. „Bouře je rozčilená. Nebylo by moudré nechat ji tu samotnou. Mohla by se vydat za Ocelem.“
Tanis kývl a znovu vyrazil dolů ze srázu, tentokrát však pomaleji a opatrněji.
„Bohové vám za to požehnají,“ zavolala Sára ohnivě.
„No, jeden z bohů určitě,“ zabručel Tanis.
Raději nepřemýšlel který.
9. kapitola
Černá lilie, bilá růže
Pevnost známou pod jménem Věž Nejvyššího kněze postavil Vinas Solamnus, zakladatel Solamnijského rytířstva, během Věku moci. Pevnost střeží Západní bránu, průsmyk, kterým se dá vstoupit do Palantasu, jednoho z největších měst v Ansalonu.
Ale pak došlo k Pohromě, ze které mnoho lidí mylně vinilo Solamnijské rytíře, a Věž Nejvyššího kněze zůstala prakticky opuštěná. Rytíři se báli o své životy, a proto se ukryli. Za Války kopí věž opět obsadila posádka a sehrála rozhodující úlohu v obraně Palantasu a okolní krajiny. Astinus zapsal hrdinské činy těch, kdo zde bojovali a věž udrželi. Záznamy můžeš najít ve velké Palantaské knihovně pod názvem Draci zimní noci.
V knize si přečteš i o Sturmovi Ostromečovi, který zemřel, když se sám postavil strašlivým drakům. Kniha říká:
,Sturm se obrátil k východu. Jasná sluneční zář ho téměř oslepovala, takže viděl draka jen jako černou skvrnu. Spatřil, jak tvor slétl dolů pod úroveň hradeb, a uvědomil si, že modrý zaútočí zespodu, aby jezdci poskytl prostor, který potřeboval. Zbylí dva dračí jezdci se drželi zpátky a čekali, aby zjistili, jestli jejich paní bude potřebovat pomoc, nebo se s drzým rytířem vypořádá sama.
Sluncem zalité nebe zůstalo na okamžik prázdné, pak drak vyrazil zpoza hradby a strašlivě zařval, až Sturmovi málem popraskaly ušní bubínky a rozbolela ho hlava. Z dračího dechu se mu zvedal žaludek. Zavrávoral, ale když sekl mečem, podařilo se mu udržet na nohou. Prastará čepel zasáhla draka do levé nozdry. Kolem se rozstříkla černá krev. Drak zuřivě zařičel.
Ale zásah přišel Sturma draho. Neměl čas se znovu připravit.
Dračí velmistr zvedl oštěp a jeho hrot se zaleskl ve slunci. Sehnul se a vší silou bodl, prorazil zbroj, svaly i kosti.‘
Ocel střelil po společnících samolibým pohledem. Všiml si, jak jeho přednes na muže zapůsobil.
„Dobrý bože.“ Strýci poklesla čelist a na kulaté a poněkud přihlouplé (to si alespoň Ocel pohrdavě myslel) tváři se mu objevil šokovaný výraz. Půlelf na temného paladina ponuře hleděl.
„Máš dobrou paměť,“ poznamenal Tanis.
„Pán Ariakan tvrdí, že pro válečníka je nezbytné znát nepřítele,“ odsekl Ocel. Nepřiznal, že mu příběh pověděla jako první matka Sára, když byl ještě dítě.
Tanis přesunul pohled k vysoké zdi poblíž hlavní věže. „Tvůj otec zemřel na těch hradbách. Kdybys vyšel nahoru, viděl bys na kamenech ještě pořád jeho krev.“
Ocel vzhlédl přinejmenším ze zvědavosti. Hradby v těchto dnech nebyly prázdné. Kráčeli po nich rytíři a bedlivě drželi hlídku, protože ačkoli Válka kopí skončila, Solamnie nežila v míru. Ale když se Ocel zadíval vzhůru, rytíři náhle zmizeli a na cimbuří zůstal stát jediný, osamělý muž. Věděl, že zemře, a odevzdaně přijal smrt, protože doufal, že přiměje demoralizované a neuspořádané rytíře vzchopit se a bojovat dál.
Ocel viděl plamen a jasné slunce, viděl černou a rudou krev stékající po stříbrné zbroji. Srdce se mu rozbušilo tajnou hrdostí. Vždy tento příběh miloval, proto si ho také tak dobře pamatoval. Mohlo za to snad něco hlubšího, co dokázala rozpoznat jen jeho duše?