Za temných dnů války ležela těla na holé zemi. Při tomto obřadu však byla správně a se všemi poctami pohřbena. Pro Sturmovo tělo vyrobili zvláštní katafalk. Byl z mramoru, do kterého vytesali obrazy rytířových hrdinných skutků, a postavili ho do středu komnaty. Sturmovo tělo na něm leželo bez rakve.
Magie ochránila tělo před rozkladem po celých dvacet let. Nikdo to nevěděl jistě, ale většina lidí si myslela, že zdrojem magie je elfský klenot, který mu darovala z lásky Alhana Hvězdbríza. Byl to však jen šperk, který si dávali milenci, neměl mít takovou moc. Ale láska mu na druhou stranu dala vlastní sílu.
Tanis od toho dne komnatu nenavštívil. Slavnostní obřad pro něj byl příliš bolestivý a posvátný, než aby ho znovu prožil. Teď se vrátil, ale necítil se ani slavnostně, ani posvátně. Tanis se rozhlédl po komnatě s prastarými rakvemi pokrytými prachem a s katafalkem ve středu a měl pocit, jako by se chytil do pasti. Pokud se něco pokazí, budou příliš daleko od schodiště, od železných dveří a únikové cesty.
„Nic se nepokazí,“ řekl si Tanis. „Ocel se podívá na otcovo tělo a buď na něj zapůsobí, nebo ne. Myslím, že ho to nijak neovlivní. Podle toho, co vidím, je mladík na nejlepší cestě do Propasti. Ale co já vím? Neočekával jsem, že se dostaneme až sem.“
Sir Wilhelm vypadal tak truchlivě, jako by pohřbíval příbuzného. Zavedl je ke katafalku a rytíři se rozestavili kolem něj — tři na každé straně. Sir Wilhelm stál v pozoru u hlavy már.
Tanis přistoupil ke katafalku. Zadíval se na přítelovu tvář — na tvář, která vypadala jako vytesaná z mramoru, ale zároveň si zachovávala vzpomínku na život, což byla věc, kterou studený kámen nikdy nedokázal. Tanis zapomněl na Ocela. Cítil, jak ho obklopuje mír. Už pro přítele netruchlil, protože Sturm zemřel přesně tak, jak žil — se ctí a odvahou.
Tanisovi se ulevilo, když spatřil, jak rytíř nerušeně spí. Tanisova popudlivost a starost o syna, hektická politická situace i hrozba války, vše zmizelo. Život byl krásný a sladký, ale čekalo na ně něco ještě mnohem lepšího.
Sturm Ostromeč ležel na mramorových márách, ruce složené na jílci prastarého meče — otcova meče. Byl oděn do otcovy zbroje. Na hrudi mu jasem lásky zářil hvězdný kámen. Po boku mu leželo dračí kopí. Vedle něj pak dřevěná růže, kterou vyřezaly ruce truchlícího starého trpaslíka, který nyní rovněž spal klidným spánkem. A bílé pero v krystalu, poslední dar milujícího šotka.
Tanis poklekl na koleno vedle těla. Hlavu měl ve stejné úrovni jako rytíř a promluvil k příteli tiše v elfštině. „Sturme, čestné, vznešené, něžné srdce. Vím, že jsi odpustil Kitiaře vše, co ti provedla, zradu i podvod — byly bolestivější než oštěp, kterým tě nakonec zavraždila. Tento mladík je její syn a obávám se, že se jí až příliš podobá.
Ale myslím, že je v něm něco z tebe, příteli. Když tady teď stojím, věřím, že jsi opravdu jeho otec. Jste si podobní, ale nejen vzhledem. Vidím tě v jeho duši, v jeho nebojácné odvaze, vznešené povaze, v soucitu s ostatními, který považuje za svou chybu.
Tvůj syn je v nebezpečí, Sturme. Temná královna ho láká, šeptá mu svůdná slova, slibuje slávu, která jistě skončí porážkou. Potřebuje tvoji pomoc, příteli, pokud mu ji vůbec můžeš poskytnout. Lituji, že musím rušit tvůj pokojný spánek, ale žádám tě, Sturme, abys udělal vše, co je v tvých silách, abys odvrátil syna od temné stezky, po které kráčí.“
Tanis vstal. Utřel si oči a podíval se na Karamona.
Velký muž klečel na opačné straně katafalku. „Dal bych za své děti život,“ řekl tiše, „kdybych si myslel, že je tak ochráním před nebezpečím. Vím, že uděláš… No, uděláš, co je správné, Sturme. Vždycky jsi byl takový.“
Po této poněkud tajemné žádosti Karamon vstal. Odvrátil se, hlasitě popotáhl a utřel si oči i nos do rukávu.
Tanis pohlédl na Ocela. Mladík se držel zpátky. Stál o samotě, dál od rytířů i od katafalku, ale díval se na tělo tmavýma, žhavýma očima. Jen hleděl a nehýbal se. Jeho tvář, bledá, chladná a tvrdá, byla dokonalým odrazem spícího rytíře. Oba mohli být vytesaní z mramoru.
„Co se dá dělat,“ řekl si Tanis. „Chudák Sára. Ale zkusila to.“
Povzdechl si a udělal krok vpřed. Bylo na čase odejít.
Ocel se však náhle křečovitě vrhl ke katafalku.
„Otče!“ vykřikl zlomeně. Nepromluvil to muž, nýbrž dítě, oloupené a osamělé.
Ocel sevřel chladné ruce mrtvoly.
Všechny přítomné zasáhl záblesk bílého světla, čistého a zářivého, chladného a strašlivého, ochromil je a napůl oslepil.
Tanis si promnul oči, zběsile se snažil zbavit zářivých obrazů a prohlédnout ohňostrojem ohnivě rudých a zlatě žlutých skvrn. Elfové dobře vidí a dokáží se lépe přizpůsobit tmě a světlu než lidé. Ale možná že v tuto chvíli viděly lépe oči srdce než ty v hlavě.
V komnatě totiž stál Sturm Ostromeč.
Vidina byla tak skutečná — pokud to ovšem byla vidina, že Tanis na přítele málem zavolal, málem se natáhl, aby mu opět sevřel ruku. Ale něco zamklo Půlelfovi ústa. Sturm hleděl na syna a v jeho tváři se zračil žal, pochopení a láska.
Sturm nepromluvil. Zvedl ruku k hrudi a sevřel v ní hvězdný kámen. Oslepující bílé světlo na okamžik potemnělo. Sturm se natáhl po synovi.
Ocel zíral na otce. Mladík byl ztuhlý jako mrtvola.
Sturm se dotkl Ocelový hrudi. Světlo klenotu se rozzářilo.
Ocelová ruka vylétla k hrudi, nahmatala nějaký předmět a sevřela ho v ruce. Mezi Ocelovými prsty zatepalo na okamžik bílé světlo, pak potemnělo. Ocel schoval věc v ruce za zbroj.
„Svatokrádež!“ zařval sir Wilhelm pohoršené a zuřivě a tasil meč z pochvy.
Ostrá zář konečně zmizela. Tanisovi se opět vrátil zrak, a to, co spatřil, ho znervóznilo a vyděsilo.
Tělo Sturma Ostromeče zmizelo. Mrtvola byla pryč. Na márách po ní zůstaly jen přilba, naleštěná stará zbroj a prastarý meč.
„Podvedli nás!“ řval sir Wilhelm. „Ten muž není jedním z nás! Není Solamnijský rytíř. Je to služebník Temné královny! Přisluhovač temnoty! Chopte se ho! Zabijte ho!“
„Magický kámen!“ vykřikl další rytíř. „Je pryč! Ukradl ho! Musí ho mít u sebe!“
„Seberte ho! Prohledejte ho!“ ječel sir Wilhelm. Rozpřáhl se mečem a skočil po Ocelovi.
Ocel nebyl ozbrojen, proto instinktivně sáhl po nejbližší čepeli. Popadl meč — otcův meč — z katafalku. Zvedl čepel a snadno odrazil divoké seknutí sira Wilhelma. Mladík odhodil starého rytíře dozadu, takže se zařinčením zbroje přistál mezi starými, zaprášenými rakvemi.
Ostatní rytíři se přiblížili. Ačkoli byl Ocel silný a obratný, nemohl bojovat se sedmi muži najednou.
Tanis tasil meč. Přeskočil máry a dopadl vedle Ocela.
„Karamone! Hlídej mu záda!“ zaječel Tanis.
Karamon stál s otevřenými ústy. „Tanisi! Myslím, že jsem viděl…“
„Já vím! Já vím!“ křičel Tanis. „Taky jsem ho viděl!“ Musel velkého muže nějak vytrhnout ze šokovaného omámení. „Karamone, přísahal jsi! Přísahal jsi, že budeš Ocela chránit jako vlastního syna.“