„Léta k vám byla laskavá, Karamone,“ pokračoval Justarius. „Hostinec Poslední domov patří k nejvýdělečnějším na Krynnu. Vy a vaše žena jste hrdinové. Věřím, že Tika Majere je v pořádku a stále stejně krásná.“
„Ještě víc,“ odvětil Karamon zastřeným hlasem.
Justarius se usmál. „Máte pět dětí, dvě dcery a tři syny…“
Do Karamonovy spokojenosti se zařízl střípek strachu. Ne, teď už nade mnou nemají žádnou moc. Rozvalil se pohodlněji v křesle jako voják, který se připravuje na bitvu.
„Dva nejstarší, Tanin a Sturm, prosluli jako bojovníci.“ Justarius hovořil neutrálním hlasem, jako by se bavil se sousedem přes plot o počasí. Ale Karamon se nenechal oklamat a dál kouzelníka pečlivě sledoval. „Snaží se předčit skutky slavných rodičů odvahou na bojišti. Ale třetí, prostřední dítě, které se jmenuje…“ Justarius zaváhal.
„Palin,“ řekl Karamon a stáhl zamračeně obočí. Střelil pohledem po Dalamarovi a všiml si, že ho temný elf šikmýma, nevyzpytatelnýma očima upřeně sleduje.
„Ano, Palin.“ Justarius se odmlčel, pak tiše pokračoval. „Zdá se, že kráčí v strýcových šlépějích.“
Tak. A bylo to venku. Kvůli tomu ho sem pozvali. Něco podobného očekával už hodně dlouho. Zatraceně! Proč ho nemohou nechat na pokoji? Kdyby Palin nenaléhal, nikdy by sem nepřišel. Karamon těžce dýchal, hleděl Justariovi do tváře a snažil se z ní něco vyčíst. Stejně dobře mohl luštit některou ze synových knih zaklínadel.
Justarius, hlava Konkláve čarodějů, byl nejmocnějším mágem na Krynnu. Kouzelník v rudém plášti seděl na velkém kamenném stolci ve středu půlkruhu, jenž sestával z jednadvaceti křesel. Byl to starší muž, ale jedinými vnějšími známkami jeho stáří byly šedé vlasy a vrásčitá tvář. Arcimágovy oči vypadaly stejně lstivé a tělo, až na zchromlou levou nohu, stejně silné, jako když ho Karamon před dvaceti pěti lety poznal.
Karamon sklouzl pohledem k mágově levé noze. Muž ukrýval zranění pod rudým hávem, takže si ho všimli jen ti, kdo ho viděli jít pěšky.
Justarius si všiml Karamonova pátravého pohledu a nevědomky si nohu promasíroval, když si však uvědomil, co dělá, nechal toho a hořce se usmál. Justarius je možná chromý, pomyslel si Karamon a zamrazilo ho, ale jen tělem. Jeho mysl a ctižádost jsou stále stejně silné. Před dvaceti pěti lety byl Justarius jen hlavním mluvčím řádu Rudých plášťů, krynnských kouzelníků, kteří se obrátili zády k dobru i zlu, aby kráčeli vlastní cestou a zůstávali neutrální. Nyní podle všeho vládl všem kouzelníkům na světě — Bílým, Rudým i Černým plášťům. Magie je nejmocnější silou v kouzelníkově životě, proto přísahá věrnost konkláve, a to bez ohledu na soukromé ambice nebo touhy vlastního srdce.
To alespoň platilo pro většinu kouzelníků. Pak tady byl samozřejmě Raistlin…
Před dvaceti pěti lety.
Tehdy byl hlavou konkláve Bílý plášť Par-Salian. Karamon cítil, jak ho ruka vzpomínek svírá stále pevněji.
„Nechápu, co s tím má můj syn společného,“ řekl klidným, vyrovnaným hlasem. „Pokud se chcete s mými chlapci setkat, jsou v komnatě, do které jste nás magií přenesli, když jsme dorazili. Určitě je dokážete stejně tak přenést sem. A když jsme teď skončili se zdvořilostmi… Mimochodem, kde je Par-Salian?“ zeptal se Karamon náhle, rozhlédl se po temné komnatě a zadíval se na prázdné křeslo vedle Justaria.
„Před dvaceti pěti lety se vzdal postavení vůdce konkláve,“ řekl Justarius vážně. „Po… incidentu, do kterého jste byl zapleten.“
Karamon zrudl, ale nic neřekl. Zdálo se mu, že na Dalamarově jemné elfské tváři zahlédl úsměv.
„Já se stal hlavou konkláve a Dalamar byl zvolen nástupcem Ladonny jako vůdce řádu Černých plášťů. Byla to odměna za nebezpečnou a odvážnou práci, kterou odvedl během…“
„Incidentu,“ zavrčel Karamon. „Blahopřeji,“ řekl.
Dalamar ohrnul ret v sardonickém úsměvu. Justarius kývl, ale bylo zjevné, že se nemíní vzdát předchozího námětu.
„Považoval bych za čest, kdybych se mohl setkat s vašimi syny,“ řekl Justarius chladně. „Obzvláště s Palinem. Jestli jsem to pochopil správně, touží se mladík stát mágem.“
„Studuje magii, pokud myslíte tohle,“ přiznal Karamon nevrle. Nevím, jak vážně ji bere nebo jestli se jí touží věnovat celý život, jak naznačujete. Nikdy jsme o tom spolu nemluvili.
Dalamar si posměšně odfrkl a Justarius položil černě oděnému temnému elfovi ruku na paži.
„Takže je možné, že to, co jsme zaslechli o jeho ambicích, není pravda?“
„Možná,“ odpověděl Karamon studeně. „Palin a já jsme si velmi blízcí,“ dodal tišeji. „Určitě by se mi svěřil.“
„Je příjemné setkat se v těchto dnech s poctivým mužem, který otevřeně hovoří o lásce ke svému synovi, Karamone Majere,“ začal Justarius mírným hlasem.
„Pcha!“ přerušil ho Dalamar. „To už můžete rovnou říct, že je příjemné setkat se s mužem s vypíchnutýma očima!“ Vytrhl se ze sevření staršího kouzelníka a ukázal na Karamona. „Celé roky jsi byl slepý k temné ctižádosti svého bratra, dokud nebylo skoro pozdě. A teď jsi slepý i ke svému synovi…“
„Můj syn je hodný chlapec a liší se od Raistlina, jako se stříbrný měsíc liší od černého! Žádné takové ambice nemá! Co ty o něm vlastně víš, ty… vyvrheli?“ křičel Karamon a vztekle vstal. I když bylo velkému muži už přes padesát, udržoval se díky tvrdé práci, a protože cvičil syny v bojovém umění, docela ve formě. Ruka mu sklouzla instinktivně k meči, ale vzpomněl si, že ve Věži Vysoké magie je stejně bezmocný jako tupý trpaslík tváří v tvář drakovi. „A když už mluvíme o temné ctižádosti, sloužil jsi svému mistrovi dobře, že, Dalamare? Raistlin tě toho hodně naučil, možná víc, než tušíme…“
„A moji kůži dodnes hyzdí stopy po jeho ruce!“ vykřikl Dalamar a rovněž se postavil. Roztrhl si černý háv u krku a odhalil holou hruď. Na hladké kůži temného elfa vystupovalo pět ran, které jako by způsobilo pět prstů. Ve studeném světle Komnaty kouzelníků se leskly tenké stružky krve, které z nich vytékaly. „Žiju s tou bolestí už dvacet pět let…“
„A co moje bolest?“ zeptal se Karamon tiše a cítil, jak mu ruka vzpomínek zarývá ostré nehty do duše. „Proč jsi mě sem přivedl? Aby se moje rány otevřely a krvácely jako ty tvoje?“
„Pánové, prosím,“ řekl Justarius tiše. „Dalamare, ovládej se. Karamone, prosím, posaďte se. Nezapomeňte, že jste si navzájem zachránili život. Vzniklo tak mezi vámi pouto, které byste měli respektovat.“
Hlas starého muže přehlušil křik, který se ještě stále rozléhal obrovskou komnatou, a jeho chladná autorita umlčela Karamona a zklidnila Dalamara. Temný elf si sevřel roztržený háv a opět se posadil vedle Justaria.
Karamon si rovněž sedl a tvářil se zahanbeně a mrzutě. Přísahal si, že k tomu nedojde, že nad ním tito lidé nebudou mít žádnou moc, že jím neotřesou. A už se přestal ovládat. Snažil se tvářit uvolněně a opřel se. Ale v ruce dál svíral jílec meče.
„Odpusťte Dalamarovi,“ řekl Justarius a opět položil temnému elfovi ruku na paži. „Unáhlil se a promluvil ve vzteku. Máte pravdu, Karamone. Váš syn Palin je dobrý muž. Myslím, že musíme říct muž, a ne chlapec. Koneckonců je mu už dvacet…“