„To ty poslouchej, Paline,“ přerušil ho Tanin hlasem, kterým dával jasně najevo, kdo je tady nejstarší. „Proč prostě nenecháš celou tu věc s magií být? Ubližuješ rodičům, ale hlavně otci. Viděl j si, jak se tvářil, když jsme sem mířili! Jen bohové vědí, co ho to muselo stát, aby se sem vrátil.“
Palin zrudl, kousl se do rtu a odvrátil se.
„Nech to dítě být, Tanine,“ řekl Sturm, když uviděl bolest ve tváři mladšího bratra. Utřel si pivo z kalhot a poněkud zahanbeně se pokusil dát stůl zpátky dohromady, což bylo marné, protože z něj povětšinou zůstaly jen třísky.
„Kdysi jsi byl dobrý šermíř, bráško,“ naléhal Tanin, ignoroval přitom Sturma a položil Palinovi ruku na rameno. „No tak, chlapče. Pověz tomu tam venku,“ Tanin mávl nejasně rukou, „že jsi změnil názor. Pak odsud budeme moct odejít a vrátit se domů…“
„Nevíme, proč nás sem pozvali,“ namítl Palin a setřásl bratrovu ruku. „Je pravděpodobné, že to se mnou nemá nic společného. Proč by mělo?“ zeptal se hořce. „Jsem jenom student. Bude trvat celé roky, než budu moct složit Zkoušku… díky otci a matce,“ zabručel si pro sebe. Tanin to neslyšel, ale neviditelný pozorovatel ano.
„Jo? A já jsem napůl zlobr,“ odsekl Tanin rozzlobeně. „Dívej se na mě, když s tebou mluvím, Paline…“
„Nech mě být!“
„Hej, vy dva…“ snažil se je přerušit Sturm, který vždy přebíral roli prostředníka, mladíci si však náhle uvědomili, že v komnatě nejsou sami.
Bratři ihned zapomněli na sváry a zareagovali. Sturm vyskočil na nohy rychle jako kočka. Ruku položil na jílec meče a připojil se k Taninovi, který se ochranitelsky postavil před neozbrojeného Palina. Jako ostatní mágové neměl Palin u sebe meč, štít ani zbroj. Ale ruka mu sklouzla k dýce, kterou ukrýval pod hávem, a v duchu už formuloval slova několika obranných kouzel, která mu dovolili se naučit.
„Kdo jste?“ zeptal se Tanin drsně a zadíval se na muže, jenž se objevil ve středu zamčené komnaty. „Jak jste se sem dostal?“
„Jak jsem se sem dostal?“ Muž se zazubil. „Ve Věži Vysoké magie neexistují žádné zdi, které by mág nedokázal překonat. A co se týká mého jména, jsem Dunbar Lodivod ze Severního Ergotu.“
„Co chcete?“ zeptal se Sturm tiše.
„Co chci? Chci se jen ujistit, že máte vše, co potřebujete, nic víc,“ odvětil Dunbar. „Jsem váš hostitel…“
„Vy? Mág?“ Taninovi poklesla čelist, a dokonce i Palin vypadal poněkud překvapeně.
Ve světě, kde kouzelníci měli spíše velký mozek než svaly, byl tento muž očividně výjimkou. Byl stejně vysoký jako Tanin a trup měl tak mohutný, že by mu ho mohl i Karamon závidět. Na holé hrudi se mu pod lesklou černou kůží vlnily svaly. Paže měl tak silné, že se zdálo, že by mohl statného Sturma popadnout do náruče a nosit ho po komnatě jako dítě. Na sobě neměl háv, nýbrž volné, pestře zbarvené kalhoty. Jedinými známkami toho, že by mohl být kouzelníkem, byly váčky u opasku a bílá šerpa, kterou měl uvázanou kolem silného pasu.
Dunbar se zasmál a jeho dunivý smích otřásl nádobím.
„Jo,“ řekl, „jsem mág.“ Vyslovil příkaz a rozlámaný stůl vyskočil na nohy a s neuvěřitelnou rychlostí se dal opět dohromady. Pivo zmizelo z podlahy, roztříštěný džbán se scelil, vznesl se na desku stolu a brzy opět pěnil pivem. Objevila se rovněž pečená kýta, bochník voňavého chleba a také různé delikatesy, nad nimiž se Sturmovi začaly sbíhat sliny v ústech a jež zchladily i Taninovu horkou hlavu, i když se nezbavil všech podezření.
„Posaďte se,“ řekl Dunbar, „a pojezme. Nedělejte si starosti o otce,“ dodal, když se Tanin chystal promluvit. „Právě hovoří o důležitých věcech s hlavami dalších dvou řádů. Posaďte se! Posaďte se!“ Zazubil se a v černé kůži mu zablýskly bílé zuby. „Nebo vás k tomu mám přinutit?“
Tanin pustil jílec meče, přitáhl si židli, ale nejedl, nýbrž bedlivě sledoval Dunbara. Ale Sturm se pustil s chutí do jídla. Jen Palin zůstal stát s rukama složenýma v rukávech bílého hávu.
„Prosím, Paline,“ řekl Dunbar laskavěji a pohlédl na mladíka, „sedni si. Brzy se připojíme k tvému otci a ty zjistíš, proč jsme vás sem přivedli. Zatím tě žádám, aby ses se mnou podělil o chléb a maso.“
„Děkuji, mistře,“ řekl Palin a uctivě se uklonil.
„Dunbare, Dunbare…“ Muž mávl rukou. „Jste mými hosty a já si nepotrpím na formality.“
Palin si sedl a pustil se do jídla, ale bylo zjevné, že jen ze zdvořilosti. Dunbar se Sturmem však jedli za dva a brzy se k nim připojil i Tanin, který odložil roli samozvaného ochránce, zlákán úžasnými vůněmi a pohledem na to, jak si ostatní užívají.
„Vy… mluvil jste o hlavách dalších dvou řádů, mis… Dunbare,“ ozval se Palin. „Jste…“
„Hlavou řádu Bílých plášťů. Ano.“ Dunbar utrhl silnými zuby kus chleba a spláchl ho pivem, které vypil najeden doušek. „Stal jsem se jí, když Par-Salian odstoupil.“
„Hlava řádu?“ Sturm pohlédl na velkého muže s úžasem. „Ale… jaký jste kouzelník? Co umíte?“
„Určitě jenom netrháte křídla netopýrům,“ zamumlal Tanin plnými ústy.
Palin se zatvářil šokované a zamračil se na staršího bratra. Ale Dunbar se jenom zasmál. „Tak to máš pravdu!“ řekl a zaklel. „Jsem námořní kouzelník. Otec byl kapitán lodi stejně jako jeho otec před ním. Mě kapitánování nebavilo. Já se vyznám v magii, ale moje srdce patří moři, proto jsem se na ně vrátil. Teď se plavím po vlnách a magií Přivolávám vítr nebo potlačuji bouři. Můžu ukrást nepříteli vítr z plachet, abychom mohli utéct, nebo mu při útoku rozlít po palubě oheň. A když je potřeba,“ Dunbar se zazubil, „můžu se chopit pumpy nebo vratidla kotvy stejně dobře jako ostatní. Udržuju se tak ve formě.“ Zabušil si pěstí na statnou hruď. „Slyšel jsem, že vy dva,“ podíval se na Sturma s Taninem, „jste se vrátili ze severu, kde jste bojovali s minotaury, kteří napadají pobřeží. Já se ty piráty taky snažil zastavit. Povězte mi, byli jste…“
Muži spolu brzy zapředli rozhovor. Dokonce i Tanin se pro téma nadchl a po chvíli už barvitě a do všech podrobností popisoval léčku, kterou minotaurům zabránili srovnat město Kalaman se zemí. Dunbar pozorně naslouchal, kladl inteligentní otázky, pronášel poznámky a zdálo se, že se velmi dobře baví.
Ale přestože kouzelník upíral bystré oči na mladé válečníky, ve skutečnosti se soustředil na nejmladšího z bratrů.
Když se Palin ujistil, že muže rozhovor plně zaujal a na něj přitom zjevně zapomněli, s povděkem přestal předstírat, že jí, a opět se zadíval do ohně, aniž by si všiml, že ho Dunbar pozoruje.
Mladíkova tvář byla bledá a zamyšlená a štíhlé ruce měl pevně sepjaté na klíně. Byl tak ztracený v myšlenkách, že pohyboval rty, a přestože nepronášel slova nahlas, jiná osoba v místnosti moc dobře věděla, co říká.
„Proč mě sem přivedli? Čtou mi snad v srdci? Poví to otci?“
A nakonec: „Jak mu mohu ublížit, když už toho tolik vytrpěl?“
Dunbar kývl, jako by našel odpověď na nevyslovenou otázku, pak si povzdychl a obrátil pozornost zpět k boji s minotaury.
3. kapitola
„Mýlíte se,“ řekl Karamon klidně. „Můj bratr je mrtvý.“
Justarius povytáhl obočí a pohlédl na Dalamara, který pokrčil rameny. Ať už od něj očekávali jakoukoli reakci, klidné odmítnutí to očividně nebylo. Justarius se tvářil vážně a zdálo se, že neví, co říct. Pohlédl zpět na Karamona.