Karamon seděl tiše, upíral oči na Justaria, tvář měl rudou a čelisti pevně sevřené. Ucítil na rameni ruku, a když vzhlédl, uviděl, že vedle něj stojí
Palin. Sehnul se a zašeptaclass="underline" „Můžeme jít, otče. Omlouvám se. Nebylo ode mě správné, že jsem tě přinutil sem jít. Nemusíme poslouchat…“
Justarius si povzdychl. „Ano, mladý mágu. Obávám se, že musíte. Musíte slyšet pravdu!“
Palin sebou trhl a zrudl, když uslyšel, jak kouzelník zopakoval jeho slova. Karamon sevřel synovi ruku, aby ho uklidnil. „My známe pravdu,“ zavrčel. „Zlý kouzelník uloupil bratrovi duši! A vy mágové jste ho nechali!“
„Ne, Karamone!“ Justarius sevřel ruku v pěst a stáhl stříbrné obočí. „Raistlin se rozhodl sám. Obrátil se zády ke světlu a objal temnotu. Fistandantilus mu dal sílu uspět ve Zkoušce a Raistlin na oplátku dal Fistandantilovi část své životní síly, aby duch mohl přežít. To zničilo jeho tělo, ne Zkouška. Sám Raistlin to řekl, Karamone! ,To je oběť, kterou jsem přinesl magii!’ Kolikrát jste od něj tato slova slyšel?“
„Dost!“ Karamon zamračeně vstal. „Byla to Par-Salianova vina. Ať už bratr napáchal jakékoli škody, byli jste to vy, kdo mu ukázal cestu.“ Karamon pokynul synům, obrátil se, rychle vyrazil z místnosti a doufal, že zamířil k východu z tohoto podivného místa.
„Ne!“ Justarius se vrávoravě postavil, protože nedokázal přenést váhu na zchromlou levou nohu. „Poslouchejte a pochopte, Karamone Majere! Musíte, jinak toho budete hořce litovat!“
Karamon se zastavil. Pomalu se otočil napůl zpátky. „Vyhrožujete mi?“ zeptal se a zlobně se na Justaria zahleděl.
„Není to výhrůžka, alespoň ne naše,“ řekl Justarius. „Přemýšlejte, Karamone! Copak to nebezpečí nevidíte? Už jednou k tomu došlo. Může se to stát znovu!“
„Nerozumím,“ řekl Karamon tvrdohlavě. Ruka mu stále spočívala na meči, stále zvažoval, co dál.
Dalamar se zprudka naklonil vpřed jako had připravený zaútočit. „Ano, chápeš!“ Jeho hlas byl tichý a smrtící. „Chápeš. Nežádej, abychom ti řekli podrobnosti, protože nemůžeme. Ale věz jedno: Na základě jistých znamení a zpráv, které jsme obdrželi z říší za hranicemi té naší, jsme došli k názoru, že Raistlin žije, stejně jako žil Fistandantilus. Hledá způsob, jak se vrátit do tohoto světa. Potřebuje tělo, které by mohl obsadit. A ty, jeho milované dvojče, jsi mu jedno pozorně připravil’– mladé, silné a vycvičené v magii.“
Dalamarova slova se zakusovala do Karamona jako jedovaté zuby. „Svého syna…“
4. kapitola
Justarius se opět opatrně posadil na kamenný stolec. Uhladil si záhyby rudého hávu rukama, které vypadaly na jeho věk až příliš mladě, a promluvil ke Karamonovi, i když upíral oči na mladíka v bílém plášti, jenž stál po otcově boku. „Proto jistě chápete, Karamone Majere, že nemůžeme dovolit, aby váš syn a Raistlinův synovec pokračoval ve studiu magie a podstoupil Zkoušku, aniž bychom se napřed ujistili, že ho jeho strýc nemůže využít k návratu do tohoto světa.“
„Obzvláště,“ dodal Dunbar vážně, „když ještě není jisté, kterému řádu patří mladíkova věrnost.“
„Co tím myslíte?“ Karamon se zamračil. „Složit Zkoušku? Bude trvat ještě hodně dlouho, než ji bude moct podstoupit. A co se týká věrnosti, zvolil si Bílé pláště…“
„Ty a matka jste mi vybrali bílý plášť,“ řekl Palin vyrovnaným hlasem, hleděl přímo vpřed a vyhýbal se otcovu pohledu. Když mu odpovědí bylo jen ublížené ticho, udělal Palin podrážděné gesto. „Ale no tak, otče. Oba víme, že za jiných okolností bys mi magii studovat nedovolil. Věděl jsem, že je zbytečné se ptát.“
„Ale mladík musí být věrný svému srdci. Jen tak může použít skutečnou sílu magie. Musí si vybrat během Zkoušky,“ řekl Dunbar laskavě.
„Zkouška! Proč tady mluvíte o Zkoušce? Říkám vám, že se ještě ani nerozhodl, jestli ji podstoupí, nebo ne. A pokud k tomu budu mít co říct…“ Karamon zmlkl a zadíval se synovi do obličeje. Palin upíral oči na podlahu, tváře měl rudé a rty pevně stisknuté.
„No, na tom nezáleží,“ zabručel Karamon a zhluboka se nadechl. Za sebou slyšel nervózní přešlapování synů, řinčení Taninova meče a Sturmovo tiché kašlání. Naléhavě rovněž vnímal pohledy kouzelníků, a především Dalamarův cynický úsměv. Kdyby tak mohl zůstat s Palinem o samotě! Dostal by šanci vše vysvětlit. Karamon si povzdychl. O tomhle si asi měli promluvit už dávno. Ale doufal…
Obrátil se zády ke kouzelníkům a tváří k synům. „Tak komu tedy chceš přísahat věrnost, Paline?“ zeptal se, i když už bylo pozdě napravit škody. „Jsi dobrý člověk, synu! Rád pomáháš lidem a sloužíš ostatním! Bílá je očividně…“
„Nevím, jestli se mi líbí sloužit ostatním,“ vykřikl Palin netrpělivě a přestal se ovládat. „Vnutil jsi mi tuhle roli a podívej, kam mě to přivedlo! Sám přiznáváš, že nejsem tak silný ani nemám takové znalosti, jako měl v mém věku strýc. Ale to jen proto, že zasvětil celý život studiu! Nedovolil, aby se mu cokoli postavilo do cesty. Připadá mi, že člověk musí na první místo postavit magii a svět až na druhé.
Karamon zavřel oči bolestí. Poslouchal synova slova, ale slyšel, jak je šeptem pronáší jiný, zničený hlas: Člověk musí na první místo postavit magii a svět až na druhé. Pokud to neudělá, omezuje sám sebe i své možnosti…
Cítil, jak ho někdo popadl za paži. „Otče, omlouvám se,“ řekl Palin tiše. „Promluvil bych si s tebou, ale věděl jsem, jak bych ti ublížil. A pak je tu ještě matka.“ Mladík si povzdychl. „Znáš matku.
„Ano,“ řekl Karamon, zajíkl se a objal syna velkými pažemi. „Znám ji.“ Odkašlal si a pokusil se usmát. „Asi by po tobě něco hodila, po mně jednou hodila celou zbroj, jak si vzpomínám. Ale má strašně špatnou mušku, hlavně když míří na někoho, koho má ráda.“
Karamon nemohl chvíli pokračovat, a tak tam jen stál a objímal syna. Zadíval se přes jeho rameno na kouzelníky a zeptal se drsně: „Musíme to dělat teď? Vraťme se domů a promluvme si o tom. Proč nemůžeme počkat…“
„Protože dnes v noci dojde ke zvláštnímu úkazu,“ odvětil Justarius. „Stříbrný měsíc, černý i rudý se najednou objeví na obloze. Magie bude dnes v noci nejmocnější za poslední století. Pokud Raistlin dokáže využít magii k útěku z Propasti, dojde k tomu právě za takové noci.“
Karamon sklonil hlavu a hladil syna po kaštanových vlasech. Položil mu paži kolem ramen, pak se s ponurou tváří obrátil ke kouzelníkům.
„Dobrá,“ pronesl nakřáplým hlasem. „Co chcete, abychom udělali?“
„Vrátíš se se mnou do Věže v Palantasu,“ řekl Dalamar. „A pokusíme se projít portálem.“
„Dovol, abychom jeli kus cesty s tebou, otče,“ žadonil Tanin.
„Ano!“ dodal Sturm nadšeně. „Budeš nás potřebovat, víš, že je to pravda. Cesta do Palantasu je sice otevřená, o to se rytíři postarali, ale máme zprávy od Porthia, že drakoniánské tlupy přepadají….“
„Nerad vás zklamu, válečníci,“ řekl Dalamar a na rtech mu pohrával úsměv, „ale my do Palantasu nepojedeme. Nepoužijeme obvyklé cesty,“ dodal.
Oba mladí muži se zatvářili zmateně. Tanin se na temného elfa podezřívavě zadíval a zamračil se, protože tušil léčku.
Palin poplácal Tanina po ruce. „Mluví o magii, bratře. Než se Sturmem dojdete ke dveřím, budeme už s otcem v Dalamarově studovně ve Věži Vysoké magie v Palantasu, ve Věži, kterou strýc prohlásil za vlastní,“ dodal tiše. Palin nechtěl, aby jeho poslední slova někdo slyšel, ale když se rozhlédl, zachytil Dalamarův pronikavý, vědoucí pohled. Zmateně se začervenal a zmlkl.