„Ano, tam,“ zamumlal Karamon a tvář mu při té myšlence potemněla. „A vy dva budete na cestě domů,“ dodal a přísně se na starší syny zadíval. „Musíte říct matce.
„To bych se radši postavil zlobrům,“ řekl Tanin ponuře.
„Já taky,“ řekl Karamon, zazubil se, ale nakonec si povzdychl. Sklonil se, aby se ujistil, že má pevně zapnutou přezku na brašně, a dbal na to, aby jeho tvář zůstala ve stínu, když pokračoval. „Jenom si dejte pozor, aby neměla po ruce nádobí,“ řekl úmyslně lehkým tónem.
„Zná mě. Očekávala to. Vlastně si myslím, že věděla, co se stane, už když jsme odjížděli,“ řekl Palin a vzpomněl si na matčino něžné objetí a na to, jak stála ve dveřích hostince, vesele se usmívala a mávala jim na rozloučenou starou utěrkou. Ale když opouštěli město, Palin se ohlédl a uviděl, jak matka schovala tvář v utěrce a Dezra ji objala, aby ji utěšila.
„Kromě toho,“ řekl Karamon, napřímil se, zamračil se na syny a pokračoval přísným hlasem, Jste slíbili Porthiovi, že se vydáte do Qualinestu a pomůžete elfům s drakoniánskými nájezdníky. Víte, jaký je Porthios. Trvalo mu deset let, než s námi vůbec promluvil. Teď se k nám chová docela přátelsky. Nedovolím, aby moji synové porušili slovo, hlavně ne to, které dali tomu tvrdohlavému elfovi. Bez urážky,“ řekl a podíval se na Dalamara.
„Bez obav,“ řekl temný elf. „Znám Porthia. A teď…“
„Jsme připraveni,“ přerušil ho Palin a obrátil se k němu s dychtivým výrazem ve tváři. „Samozřejmě jsem četl o zaklínadlu, které se chystáte použít, ale nikdy jsem neviděl, jak se dělá. Jaké přísady používáte? A kladete přízvuk na první slabiku prvního slova, nebo na druhou? Mistr říká…“
Dalamar si jemně odkašlal. „Prozrazuješ naše tajemství, mladíku,“ řekl uhlazeně. „Pojď, probereme tvé otázky v soukromí.“ Položil jemnou ruku Palinovi na paži a odvedl ho stranou od otce a bratrů.
„Tajemství?“ zeptal se Palin zmateně. „Co tím myslíte? Nezáleží na tom, jestli uslyší…“
„Byla to výmluva,“ řekl Dalamar chladně. Zastavil se před mladíkem a upřeně se na Palina zadíval tmavýma, vážnýma očima. „Paline, nedělej to. Vrať se s otcem a s bratry domů.“
„Co tím myslíte?“ zeptal se Palin a nechápavě se na Dalamara zadíval. „To nemůžu udělat. Slyšel jste Justaria. Nedovolí mi složit Zkoušku ani pokračovat ve studiu, dokud se neujistí, že je Raistlin… že je…“
„Nepodstupuj Zkoušku,“ řekl Dalamar rychle. „Vzdej se studia. Jdi domů. Spokoj se s tím, co máš.“
„Ne!“ řekl Palin vztekle. „Za co mě máte? Myslíte si, že se spokojím s bavením lidí na tržištích, s vytahováním králíků z klobouku a mincí z uší nějakých tlusťochů? Chci něco víc!“
„Cena takové ctižádosti je vysoká, to zjistil i tvůj strýc.“
„Ale odměna taky!“ odsekl Palin. „Rozhodl jsem se…“
„Mladíku.“ Dalamar se naklonil blíž a položil Palinovi studenou ruku na paži. Promluvil tak tiše, že si Palin nebyl jistý, jestli slyší jeho slova ušima nebo v mysli. „Proč si myslíš, že tě tam doopravdy posílají?“ Zadíval se na Justaria a Dunbara, kteří stáli o kousek dál a hovořili spolu. „Abys vstoupil do brány a našel strýce nebo alespoň to, co z něj zbylo? Ne,“ Dalamar zavrtěl hlavou, „to není možné. Komnata je zamčená. Před dveřmi stojí jeden ze Strážců a má rozkaz zabít každého, kdo by se pokusil vstoupit. Ví to, stejně jako ví, že Raistlin žije! Posílají tě do Věže, do jeho Věže, jen z jediného důvodu. Vzpomínáš si na starou legendu o drakovi, který se nechal chytit na mladého kozla?“
Palin se na Dalamara nevěřícně zahleděl a z tváře mu vyprchala všechna barva. Olízl si popelavě šedé rty a pokusil se promluvit, ale v ústech mu vyschlo a stáhlo se mu hrdlo.
„Vidím, že chápeš,“ řekl Dalamar chladně a založil si ruce do rukávů černého pláště. „Lovec přivázal mladého kozla před dračí doupě. Zatímco drak žral, lovci ho obklíčili se sítěmi a kopími. Chytili ho. Ale pro kozla už bylo naneštěstí pozdě… Pořád trváš na tom, že půjdeš?“
Palin před sebou náhle viděl strýce, jak o něm slýchával v legendách, když se postavil Fistandantilovi, když ucítil na hrudi dotyk kamene, který se mu pokusil vysát duši a život. Mladík se chvěl a tělo mu smáčel pot. „Jsem silný,“ řekl, ale hlas se mu zlomil. „Dokážu bojovat, stejně jako bojoval on…“
„Bojovat s ním? S největším kouzelníkem, jaký kdy žil? S arcimágem, který vyzval na souboj samotnou Královnu temnot a skoro zvítězil?“ Dalamar se nevesele zasmál. „Pcha! Jsi ztracený, mladíku. Nepomůže ti ani modlitba. A víš, co budu muset udělat, pokud Raistlin uspěje!“ Dalamar přiblížil hlavu v kápi natolik, že Palin ucítil na tváři jeho dech. „Musím ho zničit a taky to udělám. Nezajímá mě, v jakém těle v tu chvíli bude. Proto tě dali mně. Oni na to nemají žaludek.“
Palin od temného elfa neklidně odstoupil. Pak se ovládl a zastavil se.
„Já… rozumím,“ řekl, a jak pokračoval, hlas mu sílil. „Už jednou jsem vám to řekl. A kromě toho nevěřím, že by mi strýc ublížil… jak si myslíte.“
„Opravdu?“ Dalamar vypadal pobaveně. Přitiskl si raku na hruď. „Chceš vidět, jak dokáže tvůj strýc ublížit?“
„Ne!“ Palin odvrátil oči, začervenal se a chabě dodaclass="underline" „Vím o tom. Slyšel jsem ten příběh. Zradil jste ho…“
„A to byl můj trest.“ Temný elf pokrčil rameny. „Dobrá. Pokud jsi odhodlaný…“
„Jsem.“
„Pak bych ti doporučil, aby ses rozloučil s bratry. Navždy, pokud mě chápeš. Protože považuji za nepravděpodobné, že by ses s nimi v tomto životě ještě někdy setkal.“
Temný elf se choval věcně. V očích neměl ani lítost, ani smutek. Palinovi zacukaly ruce, zaryl nehty do dlaní, ale podařilo se mu odhodlaně kývnout.
„Dávej si pozor na to, co řekneš.“ Dalamar se významně podíval na Karamona, který mířil k Justariovi. „Tví bratři nesmí nic tušit. On nesmí nic tušit. Pokud se něco dozví, nedovolí ti jít.“ Dalamar mladého muže zastavil. „Počkej, napřed se vzchop.“
Palin polkl a pokusil se zvlhčit si vyschlé a rozbolavělé hrdlo. Pak se štípnul do tváří, aby se mu do nich vrátila barva, a utřel si rukávem pot z čela. Pak se kousl do rtů, aby se mu netřásly, odvrátil se od Dalamara a vydal se k bratrům.
Jak se k nim blížil, bílý plášť mu šustil kolem kotníků. „No, bratři,“ začal a přinutil se usmát. „Vždycky stávám na verandě hostince a mávám vám na rozloučenou, když se vydáváte do boje. Vypadá to, že teď jsem na řadě já.“
Palin uviděl, jak si Tanin se Sturmem vyměnili rychlé, vyplašené pohledy a zajíkl se. Byli si blízcí a moc dobře se znali. Jak je mohu oklamat? pomyslel si hořce. Podle výrazů jejich tváří pochopil, že se mu to nepodařilo.
„Bratři,“ řekl Palin tiše a napřáhl ruce. Oba je objal a přitáhl si je blíž. „Nic neříkejte,“ zašeptal. „Jen mě nechtě jít! Otec by to nepochopil. Už tak to pro něj bude těžké.“
„Nejsem si jistý, jestli to chápu já,“ začal Tanin hrozivě.
„Sklapni!“ zabručel Sturm. „Tak to nechápeme. Záleží na tom? Vyváděl bráška, když jsi poprvé vyrazil do bitvy?“ Objal Palina pevně velkými pažemi. „Sbohem, kluku,“ řekl. „Dávej na sebe pozor a… a… brzo se vrať…“ Sturm zavrtěl hlavou, odvrátil se a rychle se vydal pryč. Celou dobu si přitom utíral oči a bručel něco o zatracených kouzelných přísadách, které ho nutí kýchat!