Na okamžik Palina ovládl strach. Copak ho všichni opustili? Zůstal v širé temnotě sám? Pak se nedaleko zablýskl kov, otcova zbroj, a Palin vydechl úlevou. Zrychlil krok, a když se zastavil vedle otce, komnata jako by se rozjasnila. Viděl temného elfa, který stál vedle Karamona, a ve stínech z něj byla vidět jen jeho bledá tvář. Palin viděl bratry, viděl, jak zvedli ruku a zamávali mu na rozloučenou. Palin se chystal také zamávat, ale pak Dalamar začal pronášet zaklínadlo a zdálo se, jako by najednou Palinův bílý šat a Karamonovu lesklou zbroj zahalil černý mrak. Tma houstla a vířila kolem, až byla hluboká jako černá díra, vyříznutá do stínů komnaty. Potom vše zmizelo. Do věže se vrátilo studené, strašidelné světlo a zaplnilo prázdnotu. Dalamar, Palin a Karamon byli pryč.
Bratři si přehodili brašny přes rameno a vydali se na dlouhou, podivnou cestu magickým Žďárským lesem domů. V srdcích je jako těžká trpasličí zbroj tížily myšlenky na to, jak povědí rusovlasé, výbušné, milující matce, co se stalo.
Justarius s Dunbarem zůstali stát na velkém kamenném schodišti a v pochmurném mlčení je sledovali. Pak pronesli magický příkaz a zmizeli a Věž Vysoké magie ve Žďárském lese ovládly stíny a vzpomínky, které se toulaly jejími chodbami.
5. kapitola
„Přišel uprostřed tiché, černé noci,“ šeptal Dalamar. „Na nebi svítil měsíc, který viděly jen jeho oči.“ Temný elf se zadíval na Palina z černé kápě, která mu zakrývala hlavu. „To říká legenda o návratu tvého strýce do Věže.“
Palin nic neřekl — slova se mu ozývala v srdci. Ukrývala se v něm už od dob, kdy byl dost starý na to, aby snil. V úžasu hleděl na obrovskou bránu, která jim zabraňovala vstoupit, a snažil si představit, jak před ní stál strýc a přikázal jí, aby se otevřela. A když to udělala… Palin zvedl zrak výš k samotné temné věži.
V Palantasu byl den. Věž Vysoké magie ve Žďárském lese, jež byla od Palantasu vzdálená stovky mil směrem na jih, opustili v půlce dopoledne. A stále byla půlka dopoledne, protože magická cesta netrvala déle než jedno nadechnutí. Slunce se blížilo k zenitu a stálo přímo nad věží. Mezi dvěma krvavě rudými minarety na vrcholu věže visela zlatá koule, takže vypadaly jako zakrvácené prsty, které se chamtivě tahají o minci. Slunce mohlo být rovněž pouhou mincí, protože nevydávalo žádné teplo. Sluneční paprsky nedokázaly zlé místo zahřát. Obrovská budova z černého kamene, která byla vytržena z kostí země magickými zaklínadly, stála ve stínu kouzelného Soikanova háje, shluku masivních dubů, které střežily věž lépe, než kdyby každý nahradila stovka ozbrojených rytířů. Působily tak hrozivě, že se k nim nikdo nedokázal ani přiblížit. Bez ochrany temného kouzla nedokázal nikdo vstoupit ani odejít živý.
Palin otočil hlavu a ze záhybů bílé kápě se zadíval na háj vysokých stromů. Nehýbaly se, přestože na tváři cítil silný vítr, který dul od moře. Říkalo se, že ani strašlivé hurikány Pohromy nepohnuly v Soikanově háji ani lístečkem, i když žádný jiný strom ve městě nezůstal stát. Mezi kmeny dubů vládla studená tma, která natahovala úponky ledové mlhy přes vydlážděné nádvoří před branami a obtáčela se příchozím kolem kotníků.
Palin se třásl chladem a strachem, který nedokázal ovládnout, strachem, který stromy živily. Zadíval se na otce s novou úctou. Karamon se z lásky k bratrovi odhodlal do Soikanova háje vstoupit a téměř za svoji lásku zaplatil životem.
Otcova tvář byla bledá a pochmurná a Palin si uvědomil, že asi myslí na totéž. Karamonovo čelo se orosilo potem. „Pojďme odsud,“ řekl Karamon drsně a pohledem se přitom pečlivě vyhýbal háji prokletých stromů. „Dovnitř, nebo někam…“
„Dobrá,“ odvětil Dalamar. Tvář temného elfa opět ukrývala kápě, ale Palin měl dojem, že se usmívá. „Ale nemusíme spěchat. Musíme počkat, až nastane noc a na nebi se spolu objeví Paladinův milovaný stříbrný Solinár, černý Nuitár, oblíbenec Temné královny, a Gileanův rudý Lunitár. Raistlin bude čerpat moc z černého měsíce. Jiní mohou využít Solinár, pokud budou potřebovat a rozhodnou se tak…“ Nepodíval se na Palina, ale mladý muž se stejně začervenal.
„Co tím myslíš, čerpat moc?“ zeptal se Karamon vztekle a popadl Dalamara. „Palin ještě není mág. Řekl jsi, že se o všechno postaráš…“
„Toho jsem si vědom,“ přerušil ho Dalamar. Nepromluvil ani se nepohnul, ale Karamon náhle ucukl a zalapal po dechu bolestí. „A já se vypořádám se vším… co bude potřeba. Ale dnes v noci se mohou stát podivné a nečekané věci. Raději bychom se měli připravit.“ Dalamar se na Karamona chladně zadíval. „A už nikdy na mě nesahej. Pojď, Paline. Možná budeš potřebovat při vstupu dovnitř moji pomoc.“
Dalamar natáhl ruku. Palin pohlédl na otce a uviděl, že na něj upírá zmučené oči, které žadonily, aby dovnitř nechodil. Pokud to uděláš, ztratím tě…
Palin sklopil zmateně oči, předstíral, že nepochopil výraz, který byl stejně jasný jako první slova, jež ho otec naučil, a zdráhavě položil ruku na paži temného elfa. Černý háv byl na dotyk sametově hebký. Pod rukávem cítil tvrdé svaly a jemné kosti, téměř křehké na dotyk, ale přesto silné, pevné a nepoddajné.
Neviditelná ruka otevřela bránu, která kdysi bývala stříbrná a zlatá, ale nyní byla černá a pokroucená a střežily ji stínové bytosti. Dalamar vykročil vpřed a táhl Palina za sebou.
Do mladíka se zařízla ostrá bolest. Palin se chytil za srdce, předklonil se a vykřikl.
Dalamar zastavil Karamona pohledem. „Nemůžeš mu pomoct,“ řekl temný elf. „Tak Temná královna trestá ty, kdo jí nejsou věrní a vstoupí na její posvátné území. Drž se mě, Paline. Pevně se mě drž a jdi dál. Uvnitř to pomine.“
Palin zatnul zuby a poslechl, vrávoravě kráčel vpřed a oběma rukama svíral Dalamarovu paži.
Bylo dobře, že ho temný elf vedl, jinak by Palin z tohoto temného místa Uprchl. Závojem bolesti slyšel šepot. „Proč jít dovnitř? Čeká na tebe jen smrt! Opravdu už se nemůžeš dočkat, až jí pohlédneš do rozšklebené tváře? Vrať se, blázne! Vrať se. Nic nestojí za…“ Palin zasténal. Jak mohl být tak slepý? Dalamar měl pravdu… cena byla příliš vysoká…
„Odvahu, Paline!“ Dalamarův hlas splynul se šeptanými slovy.
Věž drtila Palina tíhou temné magie a vymačkávala z něj život. Ale on šel dál, přestože přes krvavě rudý závoj před očima téměř neviděl na cestu. Tak se cítil on, když sem poprvé přišel? ptal se Palin sám sebe v bolestech. Ale ne, samozřejmě že ne. Když Raistlin poprvé vstoupil do Věže, byl už Černým pláštěm. Přišel sem jako mocný kouzelník a Pán minulosti a přítomnosti. Pro něj se brána otevřela… Všechny temné, stínové bytosti se mu klaněly. To říkala legenda…
Pro něj se brána otevřela…
Palin vzlykl a zhroutil se na práh věže.
„Už je ti líp?“ zeptal se Dalamar, když Palin vrávoravě vstal z pohovky, na níž ležel. „Tady, napij se vína. Je elfské, dobrý ročník. Nechal jsem si ho poslat ze Silvanestu, aniž by o tom Silvanesti samozřejmě věděli. Je to první víno, které vyrobili po zničení země. Má temnou, nahořklou příchuť, jako slzy. Někteří moji lidé ho prý nedokážou pít, aniž by plakali.“ Dalamar nalil víno do poháru a podal tmavě fialovou tekutinu Palinovi. „Dokonce i mně je smutno, když ho piju.“
„Stýská se ti po domově,“ nadhodil Karamon a zavrtěl hlavou, když mu Dalamar také nabídl sklenku. Palin podle tónu otcova hlasu poznal, že je Karamon rozrušený, nešťastný a bojí se o syna. Ale seděl pohodlně v křesle a snažil se vypadat bezstarostně. Palin mu věnoval vděčný pohled a napil se vína, jehož teplý vliv zahnal podivný chlad.