Bylo to zvláštní, ale víno ho skutečně nutilo myslet na domov. „Stesk po domově,“ řekl Karamon. Palin očekával, že se mu Dalamar vysměje nebo se ušklíbne. Temní elfové jsou koneckonců „vypovězeni ze světla“ elfské společnosti a je jim zakázáno vrátit se do staré domoviny. Dalamarovým hříchem bylo, že oblékl černý plášť a obrátil se k temné magii. Spoutali mu ruce a nohy, zavázali mu oči a na voze ho odvezli na hranice domoviny, kde ho vyhodili a nikdy mu už nedovolili se vrátit. Pro elfy, kteří žijí v milovaných lesích a zahradách dlouhá staletí, je takový osud horší než smrt.
Ale Dalamar vypadal a choval se tak chladně a necitelně, že Palina překvapilo, když uviděl, jak temnému elfovi přelétl po tváři výraz bolestné touhy a žalu. Pocity zmizely stejně rychle jako vlnky na hladině klidného rybníka, ale byly tam. Už nad temným elfem tolik nežasl. Přece jen se ho dokázalo něco dotknout.
Palin usrkával víno a vzpomínal na svůj domov, na nádherný dům, který otec vlastníma rukama postavil, na hostinec, na který byli rodiče tak hrdí. Vzpomínal na Útěšín, na městečko uhnízděné v listí obrovských řásníků, které opustil, jen když chodil spolu s ostatními mladými mágy do školy. Vzpomínal na matku a na dvě mladší sestry, které ho přiváděly k šílenství — kradly mu váčky, snažily se mu nakouknout pod háv, schovávaly mu knihy kouzel… Jaké by to bylo už nikdy je nespatřit?
Už nikdy je nespatřit…
Palinovi se roztřásla ruka. Opatrně postavil křehký pohár na stůl vedle židle, protože se bál, aby ho neupustil nebo nerozlil víno. Rychle se rozhlédl, aby zjistil, jestli si toho otec nebo Dalamar všimli. Ale ani jeden nic neviděl, protože spolu tiše a zaujatě hovořili u okna, které poskytovalo výhled na Palantas.
„Od té doby už jsi do laboratoře nevstoupil?“ zeptal se Karamon tichým hlasem.
Dalamar zavrtěl hlavou. Sundal si kápi a dlouhé, hedvábné vlasy mu nyní padaly na ramena. „Zašel jsem dovnitř ten týden, co jsi odešel,“ odvětil, „abych se ujistil, že je všechno v pořádku. A pak jsem ji zapečetil.“
„Takže všechno je pořád na místě,“ zamumlal Karamon. Palin viděl, jak otec obrátil pronikavý pohled k temnému elfovi, který hleděl ven z okna a tvář měl studenou a bezvýraznou. „Uvnitř je určitě spousta předmětů, které by daly kouzelníkovi velkou moc. Co tam vlastně je?“
Palin zadržel dech, vstal ze židle a připlížil se po krásném, hustém koberci blíž, aby si poslechl odpověď temného elfa.
„Fistandantilovy knihy zaklínadel, Raistlinovy vlastní knihy, poznámky o bylinách a samozřejmě hůl.
„Jeho hůl?“ zeptal se Palin náhle.
Muži se k němu otočili. Karamon se tvářil vážně, Dalamar poněkud pobaveně.
„Řekl jsi mi, že se strýcova hůl ztratila!“ vyčetl Palin otci.
„A to je také pravda, mladíku,“ odpověděl Dalamar. „Kouzlo, kterým jsem komnatu zamkl, je tak silné, že se k ní nepřiblíží ani krysy. Ten, kdo se pokusí vstoupit, zemře. I kdyby slavná Magiova hůl ležela na dně Krvavého moře, nemohla by být nedostupnější, než je teď.“
„V laboratoři je ještě jedna věc,“ řekl Karamon pomalu, když pochopil. „Brána do Propasti. Když se do laboratoře nedostaneme, tak jak se mám do brány podívat, nebo co to po mně vy kouzelníci vlastně chcete, a dokázat vám, že je mé dvojče mrtvé?“
Dalamar mlčel, zamyšleně protáčel tenkou stopku poháru v prstech a hleděl do dálky. Karamon ho pozoroval a obličej mu rudl vzteky. „Je to léčka!
Nikdy jste nic z toho neměli v plánu! Proč jsi nás sem přivedl? Co ode mě chceš?“
„Od tebe nic, Karamone,“ odvětil Dalamar chladně.
Karamon zbledl. „Ne!“ vykřikl přidušeně. „Mého syna ne! Zatracení kouzelníci! To nedovolím!“ Udělal krok vpřed, popadl Dalamara… a vydechl bolestí. Karamon ucukl a promnul si ruku, protože měl pocit, jako by ho do ní zasáhl blesk.
„Otče, prosím! Nepleť se do toho!“ zamumlal Palin, přistoupil k otci a zadíval se vztekle na Dalamara. „To nebylo nutné!“
„Varoval jsem ho,“ řekl Dalamar a pokrčil rameny. „Víš, Karamone, příteli, zvenku dveře neotevřeme.“ Temný elf se zadíval na Palina. „Ale je tady někdo, pro koho by se dveře mohly otevřít zevnitř!“
6. kapitola
Pro mě se brána otevře…
Palin si šeptal tato slova a stoupal vzhůru po temném, točitém schodišti. Palantas zahalila noc, uvěznila město ve tmě a prohloubila věčné šero, které obklopovalo Věž Vysoké magie. Na obloze svítil Solinár, Paladinův milovaný stříbrný měsíc, ale jeho bílé paprsky se Věže ani nedotkly. Její obyvatelé hleděli na jiný měsíc, na temný měsíc, který viděly jen jejich oči.
Kamenné schodiště bylo dokonale temné. Přestože jim Karamon svítil na cestu pochodní, její ubohý, skomírající plamen nedokázal s tmou bojovat. Kdyby v ruce držel hořící stéblo slámy, vydávalo by stejnou zář. Palin si razil cestu vzhůru po hmatu a nejednou zakopl. Srdce se mu pokaždé bolestivě rozbušilo a on se přitiskl ke studené, vlhké zdi a zavřel oči. Střed věže totiž tvořila dutá šachta. Schody se točily vzhůru v závratné spirále a trčely ze zdi jako kosti mrtvého zvířete.
„Jsi v bezpečí, mladíku,“ řekl Dalamar a položil Palinovi ruku na paži. „Věž byla postavena tímto způsobem, aby odradila vetřelce. Nás magie chrání. Nedívej se dolů. Bude to tak snazší.“
„Proč musíme jít pěšky?“ zeptal se Palin a zastavil se, aby popadl dech. Byl sice mladý, ale prudké stoupání ho vyčerpávalo. Bolely ho nohy a plíce ho pálily. Nedokázal si představit, jak se musí cítit otec. Zdálo se, že dokonce i temný elf namáhavě dýchá, i když jeho tvář byla v tlumeném světle stále stejně chladná a bezvýrazná. „Nemohli jsme použít magii?“
„Nebudu plýtvat energií,“ odvětil Dalamar, „hlavně ne dnes v noci.“
Palin cítil, jak ho elfovy studené oči bedlivě pozorují, proto už dál nic nenamítal, opět začal stoupat vzhůru a zrak přitom upíral před sebe a vzhůru.
„Jsme u cíle.“ Dalamar ukázal. Palin vzhlédl a na vrcholu schodiště spatřil malé dveře.
Pro mě se brána otevře…
Raistlinova slova. Palin cítil, jak jeho strach polevuje a žilami mu začíná kolovat vzrušení. Zrychlil krok. Za sebou slyšel Dalamarovy lehké a otcovy mnohem těžší kroky. Rovněž zaslechl, jak Karamon lapá po dechu, a zastyděl se.
„Chceš si odpočinout, otče?“ zeptal se, zastavil se a ohlédl.
„Ne,“ zabručel Karamon. „Skončeme s tím bláznovstvím. Pak se budeme moct vrátit domů.“
Otcův hlas byl drsný, ale Palin v něm zaslechl podtón, který nikdy dřív neslyšel. Palin se pomalu otočil zpět ke dveřím, protože pochopil, oč jde — byl to strach. Otec se bál. Nemohlo za to jen obtížné stoupání nebo hlasy, které šeptaly o zkáze a zoufalství. Bál se naprosto všeho na tomto místě. Palin se v tu chvíli potají zaradoval — cítil se stejně, jako se musel cítit strýc. Jeho otec, Hrdina kopí, nejsilnější muž, jakého znal, který dokonce i nyní dokázal přeprat svalnatého Tanina a odzbrojit zručného šermíře Sturma, jeho otec se bál magie.
Bojí se, uvědomil si Palin, a já ne! Palin zavřel oči, opřel se o studenou zeď věže a poprvé v životě se zcela oddal magii. Cítil, jak ho pálí v krvi, jak mu hladí kůži. Hlasy už nešeptaly o zkáze, ale vítaly ho, zvaly ho dál. Jeho tělo se chvělo magickou extází, a když otevřel oči, viděl stejné pocity v rozvášněných, lesklých očích temného elfa.