„Konečnější ochutnal moc!“ zašeptal Dalamar. „Jdi, Paline, jdi.“
Palin se usmál. Zahalen do euforického tepla zapomněl na všechny obavy a rychle vystoupal po schodech. Pro něj se dveře otevřou. O tom nepochyboval. Nepřemýšlel nad tím, proč nebo kdo je otevře. Nezáleželo na tom. Konečně vstoupí do prastaré laboratoře, z níž vzešla některá z nejúžasnějších kouzel, jaká kdy Krynn viděl. Spatří knihy zaklínadel legendárního Fistandantila, strýcovy knihy. Spatří úžasnou, strašlivou bránu do Propasti. A slavnou Magiovu hůl…
Palin o strýcově holi dlouho snil. Ze všech Raistlinových magických pokladů ho zajímala nejvíce právě ona, možná proto, že ji tak často vídal na obrazech nebo o ní slýchal v legendách a písních. Palin dokonce jeden z obrazů vlastnil (schovával ho zabalený v hedvábí ve svém pokoji). Byl na něm namalován Raistlin v černém plášti, jak s Magiovou holí v ruce bojuje s Temnou královnou.
Kdyby žil a učil mě a já se ukázal hoden, možná by mi hůl dal, pomyslel si Palin toužebně pokaždé, když se zadíval na obraz a na dřevěnou hůl se zlatým dračím spárem, který svíral třpytící se křišťálovou kouli s mnoha fazetami.
Teď ji alespoň uvidím a možná ji i vezmu do ruky! Palin se při té myšlence zachvěl sladkým očekáváním. Co ještě v laboratoři najdeme? přemýšlel. Co uvidíme, až se zadíváme do portálu?
„Všechno bude takové, jak říkal otec,“ zašeptal Palin a bodlo ho u srdce. „Raistlin bude odpočívat v pokoji. Musí! Pokud ne, bude otec strašlivě trpět.“
Pokud Palinovi srdce našeptávalo něco jiného, mladík ho ignoroval. Strýc byl mrtvý. Říkal to otec. Nic jiného nebylo možné. Nic jiného si nepřál.
„Stůj!“ zasyčel Dalamar a sevřel Palinovi paži.
Palin se překvapeně zastavil. Natolik se ztratil v myšlenkách, že vůbec nevnímal, kam jde. Všiml si, že se ocitli na velkém odpočívadle přímo pod dveřmi do laboratoře. Palin se zadíval na krátké schodiště, které ke dveřím vedlo, a zalapal po dechu. Ze tmy na ně zíraly dvě studené bílé oči, oči bez těla, tedy pokud masem, kostmi a krví nebyla sama temnota. Palin o krok ustoupil a vrazil do Dalamara.
„Klid, mladíku,“ rozkázal temný elf a podepřel Palina. „To je Strážce.“
Světlo pochodně za nimi zakolísalo. „Vzpomínám si na ně,“ řekl Karamon chraptivě. „Dokážou zabít pouhým dotykem…“
„Živé bytosti,“ ozval se přízrakův dutý hlas. „Cítím vaši teplou krev. Slyším, jak vám buší srdce. Přistupte blíž. Probudili jste můj hlad!“
Dalamar odstrčil Palina stranou a postavil se před něj. Bílé oči se na okamžik zaleskly, pak se uctivě sklopily.
„Mistře Věže. Necítil jsem vaši přítomnost. Je to už tak dlouho, co jste navštívil toto místo.“
„Nikdo nerušil tvoji hlídku?“ zeptal se Dalamar. „Nikdo se nepokusil vstoupit?“
„Vidíte snad na podlaze kosti? Kdyby se někdo odvážil porušit váš rozkaz, viděl byste je.“
„Výborně,“ řekl Dalamar. „Teď ti dám nový rozkaz. Dej mi klíč k zámku. Pak ustup stranou a nech nás projít.“
Bílé oči se dokořán otevřely a zasvítilo v nich bledé, dychtivé světlo.
„To není možné, Mistře Věže.“
„Proč ne?“ zeptal se Dalamar chladně. Složil ruce do rukávů černého hávu a pohlédl na Karamona.
„Váš rozkaz, mistře, zněclass="underline" ,Vezmi si tento klíč a uchovej ho navěky. Nedávej ho nikomu,’ řekl jste, ‚dokonce ani mně. Od této chvíle je tvým úkolem střežit tyto dveře. Nikdo nesmí vstoupit. Ty, kdo se o to pokusí, ztrestej rychlou smrtí.’ To byla vaše slova, mistře, a jak sám vidíte, poslechl jsem.“
Dalamar pokýval hlavou v kápi. „Opravdu?“ zamumlal a udělal krok vpřed. Palin se zprudka nadechl, protože uviděl, jak se oči ještě víc rozzářily. „Co uděláš, když vyjdu po schodišti nahoru?“
„Vaše magie je mocná, mistře,“ řekl přízrak a oči se přiblížily k Dalamarovi, „ale na mě nebude mít vliv. Existoval jen jeden muž, který měl takovou moc…“
„Ano,“ řekl Dalamar podrážděně a s nohou na prvním schodě zaváhal.
„Nechoďte blíž, mistře,“ varovala ho bytost, ale Palin viděl, jak oči září touhou. Měl pocit, jako by se jeho krčícího se těla dotýkaly studené rty a vysávaly z něj život. Otřásl se, objal pažemi své chvějící se tělo a ztěžka se opřel o zeď. Teplý pocit zmizel a nahradil ho chlad strašlivé bytosti, chlad smrti a zklamání. Uvnitř už cítil jen prázdnotu a chlad. Možná to vzdám. Nestojí to za to. Palin sklonil hlavu. Pak na rameni ucítil otcovu ruku, v myšlenkách se mu rozlehl otcův hlas.
„Pojď, Paline,“ řekl Karamon unaveně. „Bylo to zbytečné. Vraťme se domů…“
„Počkejte!“ Oči přesunuly pohled od temného elfa ke dvěma postavám, které se choulily za ním. „Kdo jsou ti dva? Jednoho poznávám.
„Ano,“ řekl Karamon tiše, „mě už jsi viděl.“
„Jeho bratr,“ zamumlal přízrak. „Ale kdo je tohle? Ten mladík? Toho neznám…“
„No tak, Paline,“ rozkázal Karamon drsně a střelil vyděšeným pohledem po očích. „Máme před sebou dlouhou cestu…“
Karamon objal Palina kolem ramen. Mladík cítil, jak ho otec něžně pobízí. Pokusil se odvrátit, ale nedokázal odtrhnout oči od přízraku, který na něj podivně zíral.
„Počkejte!“ rozkázal přízrak a jeho dutý hlas se rozlehl tmou. Po rozkazu utichl dokonce i šepot. „Palin?“ zamumlal tiše a tázavě a zdálo se, jako by mluvil sám se sebou… nebo s někým jiným…
Přízrak zjevně došel k nějakému rozhodnutí, protože pevným hlasem pronesclass="underline" „Paline. Pojď sem.“
„Ne!“ Karamon syna pevně sevřel.
„Pusť ho!“ rozkázal Dalamar a střelil po něm vzteklým pohledem. „Říkal jsem, že k tomu možná dojde! Je to naše jediná šance!“ Chladně se na Karamona zadíval. „Nebo se snad bojíš toho, co bychom mohli zjistit?“
„Nebojím!“ odsekl Karamon přidušeně. „Raistlin je mrtvý! Viděl jsem, že odpočívá v pokoji! Ale vám mágům nevěřím! Nevezmete mi syna!“
Palin cítil, jak se otcovo tělo chvěje. Viděl úzkost v jeho očích. Mladíka sevřely soucit a lítost. Na okamžik zatoužil zůstat v bezpečí a pod ochranou otcových silných paží, ale pak tyto pocity spálil žhavý vztek, který vytryskl z hloubi jeho duše, vztek, který živila magie.
„Dal jsi Taninovi meč a řekl mu, ať ho zlomí?“ obořil se Palin na otce a vytrhl se mu. „Dal jsi Sturmovi štít a řekl mu, ať se za něj schová? Já vím!“ vyštěkl Palin, když uviděl, že otec zrudl a chystá se promluvit. „Tohle je jiné. Tohle nechápeš. Nikdy jsi mě nechápal, otče, že ne? Kolik let jsem se tě snažil přesvědčit, abys mě poslal do školy, abys mě nechal studovat u mistra, který učil strýce? Když jsi konečně svolil, byl jsem mezi začínajícími studenty nejstarší! Celé roky jsem byl pozadu a snažil se ostatní dohnat. A celou dobu jsem cítil, jak mě s matkou úzkostlivě sledujete. Slyšel jsem, jak si v noci šeptáte, že z toho ,rozmaru’ možná vyrostu. Rozmaru?“ Palinovi se vloudila do hlasu bolest. „Copak to nevidíš? Magie je můj život. Moje láska!“
„Ne, Paline, neříkej to!“ vykřikl Karamon a hlas se mu zlomil.