„Proč ne? Protože mluvím jako strýc? Jemu jsi taky nikdy nerozuměl! Ty nemáš v úmyslu dovolit mi složit Zkoušku, že ne, otče?“
Karamon nehybně stál, mlčel a hleděl pochmurně do tmy.
„Ne,“ zašeptal Palin. „Nemáš. Uděláš vše, co je v tvých silách, abys mě zastavil. Možná dokonce i tohle!“ Mladík se otočil k Dalamarovi a podezřívavě se na něj zadíval. „Možná je to nějaký zvrácený plán, který jsi s přáteli vymyslel, abys mě přinutil to vzdát! Byla by to dokonalá výmluva! No, nebude to fungovat.“ Palin přesunul studený pohled z Dalamara na otce. „Doufám, že se tím udávíš!“
Palin prošel kolem temného elfa, položil nohu na první schod a zadíval se na přízrak, který se vznášel nad ním.
„Pojď, Paline.“ Náhle se odnikud vynořila bledá ruka a kynula mu. „Pojď blíž.“
„Ne!“ vykřikl Karamon vztekle a vrhl se vpřed.
„Udělám to, otče!“ Palin postoupil vpřed.
Karamon se po synovi natáhl. Dalamar pronesl magický rozkaz a velký muž přimrzl ke kamenné podlaze. „Nesmíš zasáhnout,“ řekl Dalamar přísně.
Palin se ohlédl a uviděl, jak se otci řinou po tvářích slzy, jak v bezmocné zuřivosti bojuje s kouzlem, které ho spoutalo. Palinovo srdce se na okamžik sevřelo. Otec ho miluje… Ne. Palin sevřel odhodlaně rty. Už proto by mě měl nechat jít. Dokážu mu, že jsem stejně silný jako Tanin a Sturm. Bude na mě stejně hrdý jako na ně. Dokážu mu, že nejsem dítě, které by potřebovalo ochranu.
Palin viděl, jak Dalamar začíná stoupat po schodech za ním. Ale temný elf se sám zastavil, když se ze tmy vynořily další oči bez těla a obklíčily ho.
„Co to má znamenat?“ vyštěkl Dalamar rozzuřeně. „Odvážíte se mě zastavit? Mě? Mistra Věže?“
„Existuje jen jeden skutečný Mistr Věže,“ řekl Strážce tiše. „Přišel k nám kdysi dávno. Pro něj se brána otevře.“
Když Strážce promluvil, natáhl bledou ruku. Na kostnaté dlani ležel stříbrný klíč.
„Paline!“ vykřikl Dalamar a do hlasu mu pronikly strach a vztek. „Nechoď dovnitř sám! Nic o magickém umění nevíš! Nesložil jsi Zkoušku! Nemůžeš s ním bojovat! Mohl bys nás všechny zničit!“
„Paline!“ žadonil Karamon zmučeně. „Paline, vrať se domů! Copak to nechápeš? Mám tě tak rád, synu! Nemůžu tě ztratit… jako jsem ztratil jeho…“
Hlasy řinčely Palinovi v uších, ale on je neposlouchal. Naslouchal jinému hlasu, tichému, zlomenému hlasu, který mu šeptal v srdci. Pojď ke mně, Paline! Potřebuji tvoji pomoc…
V žilách ho mrazilo vzrušení. Palin se natáhl a vzal si od přízraku klíč. Ruka se mu třásla strachem a nadšením, ale nakonec se mu podařilo vsunout klíč do ozdobného stříbrného zámku.
Ozvalo se ostré cvaknutí. Palin se špičkami prstů dotkl dubových dveří a jemně zatlačil.
Pro něj se dveře otevřely.
7. kapitola
Palin vstoupil do temné laboratoře pomalu a triumfálně a chvěl se přitom vzrušením. Ohlédl se, aby zjistil, jestli je Dalamar za ním (popravdě se mu toužil vysmát), ale dveře se náhle zabouchly. Ozvalo se cvaknutí. Palina zachvátil strach, protože se ocitl sám a uvězněný v temnotě. Zběsile nahmátl stříbrnou kliku a zoufale se snažil vsunout do zámku klíč, který mu znenadání zmizel z ruky.
„Paline!“ vykřikl otec nešťastně na opačné straně dveří, ale jeho hlas zněl tlumeně a doléhal z velké dálky. Za dveřmi se ozval rámus, pak tlumený hlas pronesl zaklínadlo a nakonec se ozvalo zadunění, jako by do dveří narazilo něco těžkého.
Dubové dveře se otřásly a škvírou pod nimi proniklo do místnosti světlo.
„Dalamar použil zaklínadlo,“ řekl si Palin a ustoupil od dveří. A o dveře asi zadunělo otcovo statné rameno. Nic se však nestalo. Někde za Palinem se rozzářilo slabé světlo. Jeho strach zmizel. Mladík pokrčil rameny a otočil se. Ať už udělají cokoli, dveře neotevřou. Nějak to věděl a usmál se. Poprvé v životě dělal něco sám, aniž by mu otec, bratři nebo mistr „pomáhali“. Ta představa ho nadchla. Potěšené vydechl, uvolnil se a rozhlédl se po komnatě. Zachvěl se radostí.
Tuto komnatu mu popsali jen dvakrát, jednou otec a podruhé Tanis Půlelf. Karamon nikdy nemluvil o tom, co se v laboratoři stalo toho dne, kdy jeho dvojče zemřelo. Palin musel moc prosit a žadonit, aby mu otec řekl alespoň něco, a i pak mluvil jen stručně a zdráhavě. Karamonův nejlepší přítel Tanis byl sdílnější, ale i on se jistým částem hořkosladkého příběhu o ctižádosti, lásce a sebeobětování vyhnul, protože o nich nedokázal hovořit. Ale jejich popis laboratoře odpovídal skutečnosti. Vypadala přesně tak, jak si ji Palin ve snech představoval.
Palin vešel hlouběji do místnosti, zvědavě se rozhlížel a zadržoval dech úžasem.
Nikdo a nic do této komnaty za posledních dvacet pět let nevstoupilo. Jak říkal Dalamar, žádná živá bytost se neodvážila vejít. Na podlaze ležela šedá vrstva prachu, hladká jako čerstvě napadaný sníh, kterou neporušily ani stopy myší. Prach se sypal z okenní římsy, kde žádný pavouk neupředl pavučinu, a žádný netopýr neplácal nad nečekaným probuzením vztekle koženými křídly.
Bylo obtížné určit, jak velká komnata je. Palin si napřed myslel, že je malá, protože mu logika tvrdila, že moc velká být nemůže, když se nachází v nejvyšším patře věže. Ale čím déle v ní pobýval, tím větší vypadala.
„Nebo se snad já zmenšuji?“ zašeptal Palin. „Ještě nejsem mág. Nepatřím sem,“ říkal si v duchu. Ale srdce mu odpovídalo: Nikam jinam nepatříš…
Vzduch byl těžký plísní a prachem. Stále se v něm však vznášela slabá kořeněná vůně, kterou mladík moc dobře znal. Palin viděl, jak se ujedná ze stěn lesknou ve světle řady nádob se sušenými lístky, růžovými plátky a dalšími bylinami a kořením. Byly to přísady kouzel. Ale byl tady ještě jeden pach, nepříjemný zápach hniloby a smrti. V několika velkých nádobách na zemi nebo na obrovském kamenném stole ležely kostry podivných, neznámých tvorů. Palin si vzpomněl na pověsti o strýcových pokusech se stvořením života, věnoval jim krátký pohled a rychle se odvrátil.
Prostudoval kamenný stůl, jeho hladkou desku pokrytou runami. Opravdu ho sem přenesli ze dna moře? přemýšlel Palin, láskyplně přejížděl prsty po hladkém povrchu a zanechával v prachu tenké stopy. Dotkl se vysoké stoličky vedle stolu. Dokázal si představit, jak na ní strýc sedí, pracuje, čte…
Palin zalétl pohledem k řadám polic s knihami zaklínadel, které zaujímaly celou jednu stěnu komnaty. Srdce se mu rozbušilo, když se k nim přiblížil, protože je poznával z otcova popisu. Ty s půlnočně modrým přebalem a stříbrnými runami patřily velkému arcimágovi Fistandantilovi. Táhl z nich chlad. Palin se zastavil a otřásl se, bál se k nim přiblížit, i když mu ruce cukaly a toužily se jich dotknout.
Ale neodvážil se. Jen nejvýše postavení mágové směli tyto knihy otevřít a přečíst si jejich obsah. Kdyby se o to pokusil on, desky by mu spálily prsty a slova mysl, až by nakonec zešílel. Palin si povzdechl hořkým zklamáním a obrátil pohled k další řadě knih zaklínadel. Tyto byly černé, popsané stříbrnými runami, a patřily strýci.
Přemýšlel, jestli by se mohl pokusit do nich nahlédnout, a co by se stalo, kdyby to udělal. Zrovna si je začal prohlížet zblízka, když si uvědomil, z čeho vychází světlo, které laboratoř ozařuje.
„Jeho hůl…“ zašeptal.
Stála v koutě, opřená o stěnu. Magiova hůl. Palin si pomyslel, že její magický krystal hoří studeným, bledým světlem jako Solinár. Do očí mu vyhrkly slzy touhy a bezostyšně mu stékaly po tvářích. Zamrkal, aby opět zaostřil, a sotva se odvažoval dýchat, protože se bál, aby světlo najednou nezhaslo. Přiblížil se k holi.