Hůl dal Raistlinovi kouzelník Par-Salian, když mladý mág úspěšně složil Zkoušku. Hůl prý ukrývala obrovskou magickou moc. Palin si vzpomínal, že na rozkaz dokázala vyzařovat světlo. Ale podle legendy se jí nesměl dotknout nikdo jiný než strýc, jinak světlo zhasne.
„Ale otec ji držel,“ řekl Palin tiše. „S pomocí mého umírajícího strýce ji použil, aby zavřel bránu a zabránil Temné královně vstoupit do tohoto světa. Pak světlo zhaslo a žádné kouzlo už ho nedokázalo znovu zažehnout.“
Ale nyní svítilo…
Palinovi vyschlo v krku, hrdlo ho bolelo a srdce mu bušilo tak rychle, že sotva lapal po dechu. Natáhl chvějící se ruku po holi. Pokud světlo zhasne, zůstane uvězněný v dusivé tmě.
Špičkami prstů se dotkl dřeva.
Světlo zářilo dál.
Palinovy studené prsty se pevně sevřely kolem hole. Křišťál zářil ještě jasněji a osvětloval ho čistým svitem. Jeho bílý háv jiskřil jako roztavené stříbro. Palin vytáhl hůl z kouta, a jak s ní pohnul a v úžasu na ni hleděl, všiml si, že se světlo soustředí a osvětluje vzdálený kout laboratoře — kout, který předtím zahalovala neproniknutelná tma.
Mladík se přiblížil a viděl, že světlo ozařuje těžký závěs z fialového sametu. Palinovi zmrzly slzy na tváři a tělo mu prostoupil chlad. Nemusel zatáhnout za hedvábnou zlatou šňůru, která visela vedle sametu, nepotřeboval odsunout závěs stranou, aby věděl, co se za ním nachází.
Portál.
Brány kdysi stvořili kouzelníci, kteří nenasytně toužili po vědění, a portály je přivedly do záhuby, přímo do říší bohů. Kouzelníci věděli, jak strašlivé následky může mít jejich použití pro nezkušené mágy, proto se moudří všech tří řádů sešli, uzavřeli je, jak nejlépe mohli, a rozhodli, že se portál otevře jen tehdy, když budou spolupracovat mocný arcimág Černých plášťů a Paladinova svatá kněžka. Byli přesvědčeni, že k tak nepravděpodobné spolupráci nikdy nedojde. Ale nepočítali s láskou.
A tak se Raistlinovi podařilo přesvědčit Crysanii, Paladinovu Ctěnou dceru, aby s ním bránu otevřela. Prošel jí a vyzval na souboj Temnou královnu, protože toužil vládnout místo ní. Ale jeho ctižádost měla pro svět nedozírné následky a znamenala jeho zkázu. Karamon, jeho bratr dvojče, to věděl, proto riskoval vše, vstoupil do Propasti a pokusil se Raistlina zastavit. Podařilo se mu to, ale jen proto, že mu dvojče pomohlo. Legenda říkala, že když si Raistlin uvědomil, jak strašlivou chybu udělal, obětoval se, aby zachránil svět. Zavřel portál, aby královně zabránil projít, ale strašlivě za to zaplatil. Sám zůstal uvězněný na opačné straně děsivé brány.
Palin se blížil k závěsu, byl k němu proti své vůli přitahován. Opravdu? Zpomaloval jeho krok strach… nebo vzrušení?
A pak opět uslyšel šepot. Paline… pomoc…
Vycházel zpoza závěsu!
Palin zavřel oči a ochable se opřel o hůl. Ne! To není možné! Otec si byl tak jistý…
Mladík i přes zavřená víčka viděl, že se před ním rozzářilo další světlo. Vylekaně otevřel oči a uviděl, že zář vychází zpoza závěsu. Pestré barvy vytvářely strašidelnou duhu.
Paline… pomoz mi…
Palinova ruka sama od sebe sevřela zlatou šňůru. Neuvědomoval si, že se pohnul, ale náhle zjistil, že ji drží. Zaváhal, zadíval se na hůl v ruce, pak se ohlédl po zavřených dveřích laboratoře. Dunění utichlo a neobjevovaly se už ani záblesky. Možná to Dalamar s otcem vzdali. Nebo na ně zaútočili Strážci.
Palin se zachvěl. Měl by se vrátit, nechat toho. Bylo to příliš nebezpečné. Nebyl mág! Ale sotva mu tato myšlenka prolétla myslí, krystal na vrcholku hole pohasl — nebo mu to tak alespoň připadalo.
Ne, pomyslel si odhodlaně. Musím pokračovat. Musím znát pravdu!
Sevřel zpocenou rukou šňůru, silně za ni zatáhl a se zatajeným dechem sledoval, jak se závěs zvedá a ve třpytivých záhybech stoupá vzhůru.
Světlo sílilo, oslepovalo ho. Palin zvedl ruku, zastínil si oči a v úžasu hleděl na velkolepou, děsuplnou podívanou před sebou. Portál tvořila černá prázdnota, obklopená pěti kovovými dračími hlavami. Magie jim dala podobu Královny temnot Takhisis, tlamy měly otevřené v tichém, vítězoslavném zařvání a zářily zeleně, modře, rudě, bíle nebo černě.
Světlo Palina oslepovalo. Mrkal bolestí a mnul si pálící oči. Dračí hlavy svítily stále ostřeji a on teď slyšel, jak začínají pronášet zaklínadlo.
První: Ze tmy do tmy, můj hlas se nese prázdnotou.
Druhá: Z tohoto světa do příštího, můj hlas naříká životem.
Třetí: Ze tmy do tmy, křičím. Pod nohama mně všechno tuhne.
Čtvrtá: Čas plyne, řiď ho správným směrem.
A nakonec poslední: Protože osud srazí k zemi bohy, plačte se mnou.
Kouzlo, uvědomil si Palin. Zrak se mu zamlžil a po tvářích mu tekly slzy, jak se snažil hledět do oslepující záře brány. Pestrobarevná světla se začala zběsile točit a kroužit před obrovskou, vířící prázdnotou ve středu portálu.
Palinovi se točila hlava, ale dál svíral hůl a hleděl do středu víru. Temnota se pohnula! Začala se otáčet kolem ještě černějšího středu jako nehmotný, beztvarý vír. Dokola… a dokola… a dokola… Vír do sebe vtahoval vzduch z laboratoře, prach, světlo hole…
„Ne!“ vykřikl Palin, když si s hrůzou uvědomil, že vtahuje dovnitř také jeho! Bojoval, ale síle víru nemohl vzdorovat. Byl bezmocný jako dítě, které se snaží zabránit vlastnímu porodu. Palin byl vtažen do oslepujícího světla, do vířící tmy. Dračí hlavy řvaly oslavný chorál na Temnou královnu. Jejich tíha drtila Palinovo tělo, spáry ho rvaly úd po údu na kusy. Hořel a plameny mu spalovaly maso z kostí. Kolem vířila voda a on se topil. Křičel, a přestože nevydával ani hlásku, slyšel se. Umíral a byl rád, protože věděl, že bolest tím skončí.
Puklo mu srdce.
8. kapitola
Všechno ustalo. Světlo, bolest… Všechno ztichlo.
Palin ležel tváří k zemi a v ruce stále svíral Magiovu hůl. Otevřel oči a uviděl, že hůl ještě pořád vydává studené, stříbřité světlo. Necítil žádnou bolest, dýchal normálně a uvolněně, srdce mu bušilo klidně, tělo měl celé a nezraněné. Ale neležel na podlaze laboratoře. Ležel na písku! Alespoň tak mu to připadalo. Pomalu vstal, rozhlédl se a uviděl, že se ocitl v cizí zemi, která se podobala nekonečné, rovné poušti. Byla úplně prázdná a holá a táhla se všemi směry od obzoru k obzoru. Zmateně se rozhlédl. Nikdy předtím tady nebyl, a přesto mu to tu připadalo známé. Půda měla podivnou barvu, byla narůžovělá stejně jako nebe. Vzpomněl si na otcova slova: Jako by někde v dálce zapadalo slunce nebo hořelo…
Palin zavřel oči, protože s hrůzou pochopil, a jako dusivá vlna ho zalil strach, který ho připravil o dech, a dokonce i o sílu. Podlomila se mu kolena.
„Propast,“ zamumlal a roztřesenou rukou se opřel o hůl.
„Paline…“ vykřikl hlas a zajíkl se.
Palin vytřeštil oči, protože ho překvapilo, že slyší své jméno, a vylekalo ho zoufalství v hlase.