Mladík zavrávoral, obrátil se směrem, odkud strašlivý zvuk přišel, a uviděl kamennou zeď na místě, kde ještě před několika vteřinami nebyla. Ke stěně se blížily dvě nemrtvé postavy a táhly něco mezi sebou. Palin viděl, že to „něco“ je člověk a žije! Bojoval s vězniteli a pokoušel se uniknout, ale bylo zbytečné vzpírat se tvorům, kteří čerpali sílu ze záhrobí.
Trojice se blížila ke stěně. Byla zjevně jejich cílem, protože jeden z nich na ni ukázal a zasmál se. Člověk se na okamžik přestal bránit. Zvedl hlavu a podíval se přímo na Palina.
Zlatá kůže, zorničky ve tvaru přesýpacích hodin…
„Strýčku?“ vydechl Palin a chystal se udělat krok vpřed.
Ale postava zavrtěla hlavou a téměř neznatelně pohnula štíhlou rukou, jako by chtěla říct: „Teď ne!“
Palin si náhle uvědomil, že stojí na otevřeném prostranství v Propasti a na svoji ochranu má jen Magiovu hůl, jejíž magii neuměl použít. Nemrtví se soustředili na vzpírajícího se zajatce, proto si ho ještě nevšimli, ale byla to jen otázka času. Vyděšený, bezmocný Palin zoufale pátral po úkrytu. K jeho úžasu vyrostl zničehonic ze země hustý keř, jako by ho vykouzlil.
Mladík nepřemýšlel, odkud se keř vzal. Vrhl se za něj a zakryl krystal na holi rukou, aby ho zář neprozradila. Pak opatrně vyhlédl ven a zadíval se na růžovou, hořící zemi.
Nemrtví odtáhli zajatce ke zdi uprostřed pouště. Na jejich rozkaz se na zdi objevily okovy. Nemrtví zvedli Raistlina obrovskou silou ze země a pověsili ho za zápěstí. Pak se mu posměšně uklonili, odešli a nechali ho tam viset v horkém větru, který mu čechral černý háv.
Palin vstal a vyrazil vpřed, ale v tu chvílí na něj padl temný stín. Oslepil ho dokonaleji než jasné světlo a naplnil mu mysl, duši i tělo takovou hrůzou a strachem, že se nedokázal pohnout. Přestože byla tma hustá a všeobjímající, Palin v ní viděl tvary. Viděl ženu, která byla krásnější a žádoucnější než jakákoli jiná žena, již kdy potkal. Viděl, jak se blíží ke strýci, jak strýc svírá ruce v okovech v pěst. Všechno to viděl, i když ho obklopovala černočerná tma, jaká se dá najít jen na dně toho nejhlubšího oceánu. Pak Palin pochopil. Temnota se mu rozhostila v mysli, protože se díval na Takhisis, samotnou Královnu temnot.
Palin zíral. Úžas a hrůza ho přikovaly k zemi a naplnila ho taková úcta, že před ní toužil padnout na kolena. Ale zatímco se Palin díval, žena změnila podobu. Ze tmy, z písku hořící země vystoupil drak. Obrovská křídla zastřela zemi stínem a pět hlav se kroutilo na pěti krcích a pět tlam se otevřelo a vřeštělo smíchy a krutým potěšením.
Palin viděl, jak Raistlin mimoděk odvrátil hlavu a zavřel zlaté oči, jako by nedokázal netvorovi před sebou čelit. Ale přesto arcimág bojoval dál, snažil se vyprostit z okovů a paže měl z marné snahy rozedřené do krve.
Dračice pomalu a ladně zvedla spár. Jediným rychlým seknutím roztrhla Raistlinovi háv. Pak stejně opatrně rozervala arcimágovo tělo.
Palin zalapal po dechu a zavřel oči, aby hrozivou scénu neviděl, ale bylo příliš pozdě. Viděl ji a na vždy ji bude vídat ve snech, stejně jako bude navždy slyšet strýcův křik plný agónie. Palinovi se zatočila hlava a podlomila se mu kolena. Klesl na zem, objal si břicho a zvracel.
Závojem mdloby a hrůzy si Palin najednou uvědomil, že si ho královna všimla! Cítil, jak po něm pátrá, naslouchá, čenichá… Ani nepomyslel na to, že by se před ní ukryl. Neexistovalo místo, kde by se mohl schovat, kde by ho nenašla. Nedokázal bojovat ani na ni pohlédnout. Neměl na to sílu. Dokázal se jen krčit na písku, třást se strachy a čekat na smrt.
Nic se nestalo. Stín zmizel a spolu s ním i Palinův strach.
Paline… pomoc… Hlas plný agónie šeptal mladíkovi v mysli. A co bylo ještě horší, slyšel, jak teče krev…
„Ne!“ Mladík zasténal, zavrtěl hlavou a hrabal v písku, jako by v něm mohl zmizet. Ozval se další tlumený výkřik a Palin opět zvracel, vzlykal hrůzou, lítostí a odporem nad vlastní slabostí. „Co můžu udělat? Nejsem nic. Nemám sílu pomoct ti!“ mumlal a v rukách svíral hůl. Přitáhl si ji blíž a kymácel se vpřed a vzad, nedokázal otevřít oči, nedokázal se podívat.
„Paline…“ Muž lapal po dechu a každé slovo mu zjevně působilo velkou bolest. „Musíš být… silný. Kvůli sobě… i kvůli… mně.“
Palin nedokázal promluvit. Hrdlo měl rozedřené a bolavé, zalykal se hořkou žlučí.
Buď silný. Kvůli němu…
Palin pomalu sevřel hůl a s její pomocí se postavil. Cítil pod rukama chladné dřevo, které mu dodávalo odvahu, proto se obrnil a otevřel oči.
Raistlinovo tělo viselo ochable za zápěstí ze zdi, černý háv měl roztrhaný, hlava mu klesla vpřed a dlouhé bílé vlasy mu zakrývaly tvář. Palin se snažil hledět jen na strýcovu tvář, ale nedokázal to. Nedokázal zabránit tomu, aby mu oči sklouzly k zakrvácenému, rozdrásanému trupu. Dračí spáry rozsápaly Raistlina od hrudníku po rozkrok a odhalily živé vnitřnosti. Zvuk, který Palin slyšel, vydávala krev, která kapku po kapce padala do velké kamenné prohlubně u jeho nohou.
Mladíkovi se opět obrátil žaludek, ale nezůstalo mu v něm už nic, co byl mohl vyzvracet. Palin zatnul zuby, dál vrávoral pískem ke stěně a opíral se přitom o hůl. Ale když dorazil ke strašlivému jezírku, slabé nohy ho odmítly nést dál. Obával se, aby při pohledu na strašnou scénu před sebou neomdlel, proto klesl na kolena a sklonil hlavu.
„Podívej se na mě…“ řekl hlas. „Znáš mě… Paline?“
Mladík zvedl zdráhavě hlavu. Zíraly na něj zlaté oči a zorničky ve tvaru přesýpacích hodin měly rozšířené agónií. Zakrvácené rty se otevřely, ale nevyšla z nich žádná slova. Křehké tělo se otřáslo.
„Znám tě… strýčku…“ Palin se schoulil, začal vzlykat, ale v mysli přitom křičeclass="underline" „Otec lhal! Lhal mi! Lhal sám sobě!“
„Paline, buď silný!“ zašeptal Raistlin. „Můžeš mě… osvobodit. Ale musíš si… pospíšit…“
Silný… Musím být silný…
„Ano.“ Palin spolkl slzy. Utřel si tvář, vrávoravě se postavil a zadíval se strýci do očí. „Já… omlouvám se. Co musím udělat?“
„Použij… hůl. Dotkni se zámků…na mých zápěstích… Rychle! Královna…“
„Kde… kde je Temná královna?“ vykoktal Palin. Opatrně obešel krvavé jezírko, zastavil se kousek od strýce, natáhl se a zářícím krystalem na holi se dotkl jednoho z pout, za které Raistlin visel na zdi.
Strýc byl vyčerpaný a na pokraji smrti a už nedokázal mluvit. Ale jeho slova se ozývala Palinovi v mysli. Tvůj příchod ji přinutil odejít. Nebyla připravena čelit někomu, jako jsi ty. Ale to nebude trvat dlouho. Vrátí se. To už musíme být… oba pryč…
Palin se dotkl druhého pouta a Raistlin, vysvobozený z řetězů, se zhroutil vpřed do mladíkovy náruče. Palin strýce chytil a jeho hrůzu přemohly lítost a soucit. Něžně uložil potrhané, krvácející tělo na zem.
„Ale jak bys mohl někam jít?“ zamumlal Palin. „Umíráš…“
Ano, odvětil Raistlin bezhlesně a zkroutil úzké rty do pochmurného úsměvu. Za několik okamžiků zemřu, jako jsem zemřel už tolikrát předtím. Až padne tma, znovu ožiji a strávím noc čekáním na ráno, kdy se královna opět vrátí, roztrhá moje tělo a opět v mukách ukončí můj život.
„Co můžu udělat?“ vykřikl Palin bezmocně. „Jak ti mohu pomoct?“
„Už mi pomáháš,“ řekl Raistlin a jeho hlas sílil. Chabě pohnul rukou. „Podívej…“