Palin se zdráhavě zadíval na strýcovu strašlivou ránu. Zavírala se! Hojila se! Mladík užasle zíral. I kdyby byl vysokým knězem Paladina, nedokázal by vykonat větší zázrak. „Co se děje? Jak…“ zeptal se nechápavě.
„Tvé milosrdenství, tvá láska,“ zašeptal Raistlin. „Tak by mě zachránil i můj bratr, kdyby sebral odvahu a vstoupil do Propasti sám.“ Hořce ohrnul ret. „Pomoz mi vstát…“
Palin polkl, ale nic neřekl, a pomohl arcimágovi vstát. Co mohl říct? Jeho duši naplnil stud, styděl se za otce. No, však on všechno napraví.
„Podej mi ruku, synovce. Dokážu jít. Pojď, musíme dorazit k portálu dřív, než se královna vrátí.“
„Určitě to zvládneš?“ Palin objal Raistlinovo tělo paží a cítil podivný, nepřirozený žár, který z něj vyzařoval a zahříval jeho vlastní studenou kůži.
„Musím. Nemám na vybranou.“ Arcimág se opřel o Palina, sebral roztrhaný černý háv a spolu se synovcem klopýtal co nejrychleji pískem k bráně, která stála ve středu narudlé krajiny.
Ušli však sotva pár kroků, když se Raistlin zastavil a jeho křehké tělo zachvátil tak silný kašel, až lapal po dechu.
Palin stál vedle strýce, držel ho a ustaraně na něj hleděl. „Tady,“ nabídl. „Vezmi si hůl. Opři se o ni…“
Raistlinovy oči ve tvaru přesýpacích hodin se zadívaly na hůl v mladíkově ruce. Natáhl štíhlou, zlatou ruku, dotkl se hladkého dřeva a polaskal ho. Pak pohlédl na Palina, usmál se a zavrtěl hlavou.
„Ne, synovce,“ řekl tichým, zmučeným hlasem. „Hůl je tvá, dar od strýce. Jednou by ti stejně připadla,“ dodal a hovořil spíše sám k sobě. „Vycvičil bych tě, doprovodil tě na Zkoušku. Byl bych na tebe hrdý… tak hrdý…“ Pokrčil rameny a zadíval se na Palina. „Co to říkám? Já jsem hrdý, synovče. Jsi tak mladý, a přesto jsi vstoupil do Propasti…“
Náhle na ně padl stín, jako by nad nimi přelétla temná křídla, a připomněl jim, kde jsou a v jakém nebezpečí se nacházejí.
Palin vylekaně vzhlédl. Pak se zadíval na portál, který se náhle zdál mnohem dál, než si pamatoval. Zalapal po dechu. „Neutečeme jí!“
„Počkej!“ Raistlin se nadechl a do tváří se mu vrátila barva. „Nemusíme utíkat. Podívej se na portál, Paline. Soustřeď se na něj. Představ si, že je přímo před tebou.“
„Nerozumím.“ Palin na Raistlina zmateně pohlédl.
„Soustřeď se!“ zavrčel arcimág.
Stín byl stále temnější. Palin se zadíval na bránu a snažil se udělat přesně to, co po něm strýc žádal, ale před sebou neustále viděl otcovu tvář, draka, který rval strýcovo tělo… Stíny potemněly, až byly černější než noc, černé jako jeho strach.
„Neboj se.“ Strýcův hlas k němu dolehl temnotou. „Soustřeď se.“
Palinovi pomohla disciplína magického výcviku. Přinutil se soustředit na slova zaklínadla. Zavřel oči a potlačil naprosto vše, strach, hrůzu i lítost, a představil si v mysli bránu přímo před sebou.
„Výborně, chlapče,“ řekl Raistlin tiše.
Palin překvapeně zamrkal. Brána byla přímo tam, kde si ji představil, jen krok nebo dva od něj.
„Neváhej,“ radil Raistlin, jako by mu četl myšlenky. „Cesta zpátky je snadnější než ta sem. Jdi. Já dokážu stát bez pomoci. Budu hned za tebou…“
Palin vstoupil do brány a na okamžik ho zachvátila mdloba, na chvíli nic neviděl, ale brzy bylo po všem. Rozhlédl se a zhluboka vydechl úlevou a vděkem. Byl zpátky v laboratoři. Brána byla za ním, i když si nepamatoval, jak jí prošel, a vedle portálu viděl stát strýce. Ale Raistlin se na něj nedíval. Hleděl na portál a na tenkých rtech mu pohrával zvláštní úsměv.
„Máš pravdu! Musíme portál zavřít!“ řekl Palin náhle a myslel si, že uhádl strýcovy myšlenky. „Královna se vrátí do tohoto světa…“
Mladík zvedl hůl a postoupil vpřed. Paži mu sevřela štíhlá, zlatá ruka. Její stisk bolel a dotyk pálil. Palin zalapal po dechu, kousl se do rtu bolestí a pohlédl zmateně na strýce.
„Ještě ne, drahý synovce,“ zašeptal Raistlin. „Ještě ne…“
9. kapitola
Raistlin si přitáhl mladíka blíž a pousmál se, když viděl, jak sebou Palin trhnul, když spatřil výraz bolesti v jeho zelených očích. Ale Raistlin ho nepustil, pátravě na něj hleděl, studoval jeho rysy, zkoumal jeho duši.
„Je v tobě mnoho ze mě, mladíku,“ řekl Raistlin a natáhl se, aby z Palinovy bledé tváře odhrnul pramen vlasů. „Více ze mě než z tvého otce. A proto tě má nejradši, že? Ano, je hrdý na tvé bratry.“ Raistlin pokrčil rameny, když mladík začal protestovat. „Ale tebe opatruje a chrání.
Palin zrudl a pokusil se vytrhnout z Raistlinova sevření. Ale mohl si ušetřit námahu. Arcimág ho držel pevně, očima, ne rukama.
„Zadusí tě!“ syčel Raistlin. „Zadusí tě jako mě! Zabrání ti složit Zkoušku. To přece víš, ne?“
„On… to nechápe,“ namítl Palin chabě. „Jenom se snaží dělat to, co si myslí, že je nejlepší…“
„Nelži mi, Paline,“ řekl Raistlin tiše a přitiskl štíhlé prsty mladíkovi na rty. „Nelži sám sobě. Přiznej pravdu, kterou v hloubi duše znáš. Jasněji v tobě vidím! Nenávist, žárlivost! Použij je, Paline! Využij je a dají ti sílu, jako ji daly mně!“
Zlatá ruka se dotýkala Palinovy tváře — pevné, silné brady, sevřených čelistí, hladkých, vysokých lícních kostí. Palin se pod dotykem chvěl, ale ještě víc ho roztřásl pohled v hořících očích ve tvaru přesýpacích hodin. „Měl jsi být můj\ Můj syn!“ mumlal Raistlin. „Vychoval bych tě k velké moci! Ukázal bych ti takové zázraky, Paline. Na křídlech magie bychom obletěli svět — oslavovali bychom vítěze nástupnických bojů mezi minotaury, plavali s mořskými elfy, bojovali s obry, dívali se, jak se rodí zlatý drak… To všechno mohlo být tvoje, Paline, mělo to být tvoje, jen kdyby…“
Arcimága zachvátil kašel. Raistlin lapal po dechu, držel se za hruď a potácel se. Palin strýce zachytil a odvedl ho k zaprášené polstrované židli nedaleko brány. Pod vrstvou prachu rozeznal Palin na látce tmavé skvrny. Vypadalo to, jako by židli někdo kdysi dávno potřísnil krví. Palin si dělal o strýce takové starosti, že se nad tím ani nepozastavil. Raistlin klesl na židli, dávil se a kašlal do měkkého bílého kapesníku, který Palin vytáhl z hávu a podal mu ho. Mladík opřel hůl opatrně o stěnu a poklekl vedle strýce.
„Mohu pro tebe něco udělat? Něco ti podat? Lektvar, který jsi pil.“
Zadíval se na sklenice s bylinkami na polici. „Když mi řekneš, jak ho namíchat…“
Raistlin zavrtěl hlavou. „Později…“ zašeptal, když křeč pominula. „Později, Paline.“ Unaveně se usmál a položil mladému muži ruku na hlavu. „Později. Naučím tě to… a mnohem víc! Jak plýtvali tvým talentem! Co ti řekli, mladíku? Proč tě sem přivedli?“
Palin sklopil hlavu. Dotyk štíhlých prstů ho nadchl, ale zároveň před pálícím dotykem ucukával, svíjel se. „Přišel jsem… Říkali, že… že se pokusíš… převzít…“ Polkl a nebyl schopen pokračovat.
„Ach, ano. Samozřejmě. To si ti blázni mysleli. Že převezmu tvé tělo, jako se to Fistandantilus pokusil udělat se mnou. Hlupáci! Jako bych mohl připravit svět o tuto mladou mysl, o tuto moc. My dva… Teď budeme spolu. Udělám z tebe svého učedníka, Paline.“ Pálící prsty hladily kaštanové vlasy.
Palin zvedl hlavu. „Ale,“ řekl užasle, „mám nízké postavení. Nesložil jsem Zkoušku…“