„Složíš, chlapče,“ zamumlal Raistlin a na tváři se mu usadil vyčerpaný výraz. „Složíš. A s mojí pomocí jí projdeš bez problémů, jako jsem jí prošel já s pomocí jiného… Tiše. Už nemluv. Musím si odpočinout.“ Raistlin se třásl a ke křehkému tělu si pevně tiskl rozervaný háv. „Přines mi víno a nějaké šaty, jinak tady zmrznu. Zapomněl jsem, jak je tu vlhko.“ Raistlin si opřel hlavu o Polstrování, zavřel oči a dech mu rachotil v plicích.
Palin pomalu vstal a neklidně se ohlédl.
Pět dračích hlav kolem brány dál zářilo, ale jen tlumeně. Tlamy měly otevřené, ale nevycházel z nich žádný zvuk. Ale Palinovi se zdálo, jako by čekaly. Jejich oči se třpytily tajemstvím, pozorovaly ho, jako by věděly něco, co on ne. Zadíval se do portálu. Narudlá krajina se táhla až k obzoru. V dálce uviděl zeď s krvavým jezírkem, ale sotva ji dokázal rozeznat. A nad ní temný, okřídlený stín…
„Strýčku,“ řekl Palin, „brána. Neměli bychom.
„Paline,“ řekl Raistlin tiše. „Dal jsem ti rozkaz. Naučíš se mě poslouchat, učedníku. Udělej, co jsem řekl.“
Palin se díval, jak stín tmavne. Jako když slunce zajde za mraky, křídla vnesla do jeho duše studený strach. Opět se chystal promluvit, ale ohlédl se po strýci.
Vypadalo to, jako by měl Raistlin zavřené oči, ale Palin pod víčky zahlédl zlatou štěrbinu, jako by na něj hleděl ještěr. Mladík se kousl do rtu a rychle se odvrátil. Sebral hůl a využil její světlo k tomu, aby v laboratoři našel to, o co strýc požádal.
Opět oblečen do měkkého černého sametového hávu Raistlin stál před portálem a popíjel elfské víno, které Palin objevil v karate vzadu v koutě laboratoře. Stín nad pouští nyní tak potemněl, že to vypadalo, jako by v Propasti nastala noc. Ale hrozivou tmu neprosvětlovaly hvězdy ani měsíce. Byla vidět jen zeď, která vydávala vlastní strašlivou zář. Raistlin na ni hleděl, ve tváři měl pochmurný výraz a v očích uštvaný pohled plný agónie.
„Připomíná mi, co se mnou udělá, pokud sejí znovu dostanu do rukou, Paline," řekl. „Ale ne, já se tam nevrátím." Arcimág se rozhlédl a zadíval se na mladého muže. Raistlinovy oči se ve stínech kápě leskly. „Měl jsem dvacet pět let na to, abych zvážil chyby, kterých jsem se dopustil. Dvacet pět let nesnesitelné agónie, nekonečných muk… Mojí jedinou radostí byl tvůj stín v mé mysli, ten jediný mi dodával sílu čelit každé ráno mučení. Ano, Paline." Raistlin se usmál a přitáhl si mladíka blíž. „Celé roky jsem tě sledoval. Udělal jsem pro tebe, co jsem mohl. Je v tobě síla, vnitřní síla, která pochází ode mě! Žhavá touha a láska k magii! Věděl jsem, že mě jednoho dne vyhledáš, abys zjistil, jak ji použít. Věděl jsem, že se tě oni pokusí zastavit. Ale nedokázali to. Všechno, co udělali, aby ti zabránili přijít, tě jen přivedlo blíž. Věděl jsem, že jakmile se dostaneš sem, uslyšíš můj hlas. Osvobodíš mě. A tak jsem vymyslel plán.
„Jsem poctěn, že se o mě zajímáš," začal Palin. Hlas se mu zlomil, proto si nervózně odkašlal. „Ale musíš znát pravdu. Já… nevyhledal jsem tě, abych… získal moc. Slyšel jsem, jak prosíš o pomoc, a tak… a tak jsem přišel, abych…"
„Přišel jsi z lítosti a ze soucitu," řekl Raistlin a křivě se usmál. „Pořád je v tobě hodně z otce. Ale tuto slabost můžeš překonat. Jak už jsem říkal, Paline. Přiznej sám sobě pravdu. Co jsi cítil, když jsi vstoupil na toto místo? Co jsi cítil, když jsi se dotkl hole?"
Palin se pokusil odvrátit. Přestože bylo v laboratoři chladno, potil se. Ale Raistlin ho držel pevně a nutil mladíka hledět do zlatých, třpytících se očí.
Viděl v nich vlastní odraz… Říká pravdu? Palin hleděl na svůj odraz v arcimágových očích. Viděl v nich mladíka v hávu, jehož barva se neustále měnila a nedala se přesně určit. V jednu chvíli byla bílá, pak rudá a teď tmavla…
Paže, za kterou ho Raistlin držel, sebou trhla v křeči.
Palin si uvědomil, že Raistlin cítí jeho strach, proto se snažil potlačit chvění.
Bojíš se? ptaly se zlaté oči. Může za to strach, nebo vzrušení?
Palin viděl v očích odraz hole, kterou držel. Stál v jezírku ostrého světla, jež vrhala. Čím déle držel hůl v rukou, tím jasněji cítil magii uvnitř ní… a uvnitř sebe. Zlaté oči se pohnuly a Palin se zadíval stejným směrem. Na polici uviděl knihy zaklínadel v černých deskách. Opět ho zachvátilo vzrušení, které pocítil, když poprvé vstoupil do laboratoře. Olízl si suché, vyprahlé rty jako muž, který po dlouhé pouti pouští našel studenou vodu, jež utiší jeho palčivou žízeň. Zadíval se zpět na Raistlina a spatřil sám sebe jakoby v zrcadle, stál před mágem v černém plášti.
„Co… co máš v plánu?“ zeptal se Palin chraptivě.
„Je to velmi prosté. Jak už jsem řekl, měl jsem spoustu let na to, abych zvážil své chyby. Moje ctižádost byla příliš velká. Odvážil jsem se stát bohem, což smrtelníkům nepřísluší, jak mi Temná královna připomínala každé ráno, když mi rvala spáry tělo.“
Palin viděl, jak arcimág na okamžik ohrnul úzký ret, jak se mu zaleskly zlaté oči. Štíhlá ruka se sevřela vztekem a vzpomínkou na agónii a bolestivě stiskla mladíkovi paži. „Poučil jsem se,“ řekl Raistlin hořce a chraptivě a roztřeseně se nadechl. „Rozhodl jsem se svoji ctižádost omezit. Už se netoužím stát bohem. Spokojím se se světem.“ Sardonicky se pousmál a poplácal Palina po ruce. „Nebo bych spíš měl říct, že my se spokojíme se světem.“
„Já…“ Slova se zadrhla Palinovi v hrdle. Omámily ho zmatek a strach a divoké vzrušení. Ale když pohlédl zpátky na portál, srdce mu zahalil stín. „Ale co královna? Neměli bychom bránu zavřít?“
Raistlin zavrtěl hlavou. „Ne, učedníku.“
„Ne?“ Palin na něj vyplašeně pohlédl.
„Ne. Bude to můj dar. Vpustím ji do světa a dokazují tak svoji věrnost. Ona bude vládnout a já… já budu sloužit.“ Raistlin slova téměř vyplivl a roztáhl rty v napjatém, neveselém úsměvu. Palin vycítil nenávist a vztek, které kolovaly křehkým tělem, a zachvěl se.
Raistlin na něj pohlédl. „Nemáš na to žaludek, synovce?“ zavrčel a pustil Palinovu paži. „Ze slabochů se nikdy nestanou mocní…“
„Chtěl jsi, abych řekl pravdu,“ řekl Palin a ustoupil od Raistlina. Ulevilo se mu, že pálící dotyk zmizel, ale zároveň podivným způsobem toužil ho znovu pocítit. „Tak to udělám. Bojím se! Bojím se o nás o oba! Vím, že jsem slaboch…“ Sklonil hlavu.
„Ne, synovce,“ řekl Raistlin tiše, „nejsi slabý, jen mladý. A vždycky se budeš bát. Ale já tě naučím, jak strach ovládnout a využít jeho sílu. Jak ho přinutit, aby ti sloužil, ne naopak.“
Palin vzhlédl a uviděl v arcimágově tváři něhu, kterou poznal jen málokdo. Z očí mu zmizel obraz mladíka v černém hávu a nahradila ho touha a hlad po lásce. Palin se natáhl a uchopil Raistlina za ruku. „Zavři bránu, strýčku!“ žadonil mladík. „Vrať se domů a žij s námi! Pokoj, který pro tebe otec v hostinci zařídil, tam ještě pořád je. Matka si ponechala plaketu s kouzelnickou značkou! Schovala ji do truhlice, ale já ji viděl. Držel jsem ji v rukou a tolikrát o ní snil! Vrať se domů! Nauč mě všechno, co víš! Budu si tě vážit a ctít tě! Mohli bychom cestovat, jak jsi říkal. Mohl bys mi ukázat zázraky, které jsi viděl…“
„Domů.“ Slovo uvízlo Raistlinovi na rtech, jako by ho ochutnával. „Domů. Kolikrát jsem o tom snil!“ Zlatýma očima, které svítily děsivým světlem, se zadíval na zeď. „Hlavně když se blížilo ráno…“