„Ne, děkuji. Nedělejte si starosti s ohněm. Netřesu se zimou.“ Poslední slova pronesla tichým hlasem. Na lavici spíše dopadla, než dosedla.
Tika odložila pohrabáč, kterým prohrábla ohniště. „Co se děje, má paní? Unikla jste z nějakého hrozivého žaláře, že? A pronásledují vás.“
Žena zvedla hlavu a užasle se na Tiku zadívala, pak se pousmála. „Skoro jste uhádla. Je to na mně tak vidět?“ Dotkla se rozechvělou rukou vrásčité, bledé tváře.
„Manželi.“ Tika se hbitě postavila. „Kde máš meč?“
„Co?“ Karamon sebou trhl, jak se probral ze zamyšlení. „Cože? Meč?“
„Probudíme šerifa. Zburcujeme milici. Nebojte, má paní.“ Tika se pustila do rozvazování zástěry. „Neodvedou vás zpátky…“
„Počkejte! Ne!“ Zdálo se, že shon, který kvůli ní nastal, ženu vyděsil víc než nebezpečí, které jí hrozilo.
„Zastav na chvíli, Tiko,“ řekl Karamon a položil manželce ruku na rameno. Vždy, když promluvil tímto tónem, tvrdohlavá žena poslouchala. „Klid.“
Obrátil se k dračí jezdkyni, která poplašeně vyskočila na nohy. „Nebojte, má paní. Pokud nebudete chtít, nikomu neřekneme, že jste tady.“
Žena si ulehčené oddechla a klesla zpátky na lavici.
„Ale, miláčku…“ začala Tika.
„Přišla sem schválně, drahá,“ přerušil ji Karamon. „Nezastavila se v hostinci jen kvůli pokoji. Přišla do Útěšína někoho najít. A neřekl bych, že uprchlá z nějakého strašného místa. Myslím, že prostě odešla.“ Do hlasu se mu vloudil pochmurný tón. „A až odsud odejde, asi se vrátí zpátky — dobrovolně.“
Žena se zachvěla. Sklonila hlavu a ramena jí poklesla. „Máte pravdu. Přišla jsem do Útěšína někoho najít. Jako hostinský byste mohl vědět, kde žije. Musím s ním dnes v noci mluvit. Bojím se zůstat příliš dlouho. Čas…“ Sevřela ruce v modrých rukavicích v pěst. „Čas není na mé straně.“
Karamon se natáhl po plášti, který visel na věšáku za barem. „Kdo je to? Povězte mi jeho jméno a já pro něj zaběhnu a přivedu ho. Znám v Útěšíně každého.“
„Počkej chvíli,“ zastavila ho opatrná Tika. „Co s tím mužem chcete udělat?“
„Povím vám jeho jméno, ale nemohu vám říct, proč ho chci vidět. Pro jeho vlastní dobro, ne kvůli sobě.“
Karamon se zamračil. „Dostane se do stejného nebezpečí, v jakém jste se ocitla vy?“
„To nemohu říct!“ Žena na něj odmítla pohlédnout. „Možná. Je mi to líto, ale…“
Karamon pomalu zavrtěl hlavou. „Nemohu někoho uprostřed noci probudit, jen abych ho odvedl na smrt…“
Žena se na něj zadívala zmučenýma očima. „Měla jsem zalhat. Mohla jsem říct, že všechno bude v pořádku, ale nevím to jistě. Vím jen to, že znám strašlivé tajemství a musím ho prozradit jediné žijící osobě, která má právo ho znát!“ Natáhla se a sevřela Karamonovi ruku. „Něčí život je v ohrožení. Ne, pane, nejen život! Duše!“
„Nemáme právo soudit, drahý,“ řekla Tika. „Ať už je ten muž kdokoli, musí se rozhodnout sám.“
„Dobrá. Zajdu pro něj.“ Karamon si přehodil plášť přes ramena. „Jak se jmenuje?“
„Majere,“ řekla žena. „Karamon Majere.“
„Karamon!“ zopakoval Karamon užasle.
Žena si spletla jeho úžas se zaváháním. „Vím, že žádám nemožné. Karamon Majere — Hrdina kopí a jeden z nejslavnějších válečníků v Ansalonu. Co by mohl mít společného s někým, jako jsem já? Ale pokud nepřijde, povězte mu…“ Zaváhala a přemýšlela, co může prozradit. „Povězte mu, že jsem přišla kvůli jeho sestře.“
„Sestře!“ Karamon zavrávoral a opřel se o stěnu tak těžce, až se celý hostinec otřásl.
„Ať nás Paladin ochrání!“ Tika sepjala pevně ruce. „Kvůli… Kitiaře?“
2. kapitola
Kitiařin syn
Karamon si svlékl plášť. Chtěl ho pověsit na věšák, ale minul a plášť spadl na zem. Neobtěžoval se ho zvednout. Žena ho sledovala se sílícím podezřením.
„Proč pro něj nejdete?“
„Protože už jste ho našla. Já jsem Karamon Majere.“
To ženu překvapilo, ale pak se jí na tváři usadil výraz plný pochyb.
„Můžete se zeptat, koho chcete,“ odvětil Karamon prostě, mávl rukou a zahrnul tak hostinec i jeho okolí. „Co bych získal, kdybych lhal?“ Začervenal se, poplácal se po břiše a pokrčil rameny. „Vím, že nevypadám jako hrdina…“
Žena se náhle usmála. Hned vypadala mladší. „Očekávala jsem velkého pána. Jsem ráda, že jím nejste. Bude to… snazší.“
Pátravě se na něj zahleděla. „Když se tak na vás dívám, myslím, že vás poznávám. Popsala mi vás jako velkého muže, který má víc svalů než rozumu a pořád přemýšlí, kde najde něco k snědku. Odpusťte, pane. To jsou Kitiařina slova, ne má.“
Karamonův výraz potemněl. „Asi víte, má paní, že moje sestra je mrtvá. A měl bych dodat, že byla moje nevlastní sestra. Víte, že Kitiara byla Dračí velmistr a spojila se s Královnou temnot. A proč by vám o mně něco vykládala? Kdysi mě možná měla ráda, ale rychle na mě zapomněla.“
„Vím, kdo Kitiara byla, možné lépe než ostatní,“ odvětila žena a povzdychla si. „Mnoho měsíců se mnou žila, víte? Před válkou. Asi pět let před ní. Poslechnete si můj příběh od začátku? Uletěla jsem mnoho set mil a vystavila se velkému nebezpečí, abych se s vámi setkala.“
„Možná bychom měli počkat do rána…“
Zavrtěla hlavou. „Ne, neodvažuji se. Bude pro mě bezpečnější, když před úsvitem odejdu. Vyslechnete mě? Pokud se rozhodnete mi nevěřit…“ Pokrčila rameny. „Pak vás nechám být.“
„Udělám tarbeanský čaj,“ řekla Tika. Položila manželovi ruku na mohutné rameno, aby ho vybídla, ať poslouchá, pak zamířila do kuchyně.
Karamon se ztěžka posadil. „Dobrá. Jak se jmenujete, má paní? Pokud vám nevadí, že se ptám.“
„Sára Dunstanová. Žiju — nebo jsem žila — v Solamnii. A právě tam, v malé vesnici nedaleko Palantasu, začíná můj příběh.
Bylo mi tehdy asi dvacet let. Žila jsem sama v chalupě, která patřívala rodičům. Oba zemřeli několik let předtím na mor. Taky jsem se nakazila, ale byla jsem jednou z těch šťastných a přežila jsem. Na živobytí jsem si vydělávala tkaním; řemeslo jsem se naučila od matky. Byla jsem tkadlena. Jako mladá jsem dostala spoustu nabídek k sňatku, ale všechny jsem odmítla. Lidé říkali, že jsem moc vybíravá, ale popravdě jsem nikdy nenašla nikoho, koho bych milovala, a s ničím jiným jsem se nehodlala smířit.
Nebyla jsem nijak zvlášť šťastná. V těžkých dobách před válkou byl šťastný jen málokdo. Kdybychom věděli, co nás čeká, dívali bychom se na své životy jinak.“
Přijala sklenici horkého čaje. Tika se posadila vedle manžela a podala mu hrnek čaje. Vzal si ho, odložil stranou a ihned na něj zapomněl. Tvářil se zasmušile.
„Pokračujte, má paní.“
„Neměl byste mi tak říkat. Nejsem žádná paní a nikdy jsem jí nebyla. Jak jsem řekla, byla jsem tkadlena. Jednoho dne jsem pracovala doma na stavu, když někdo zabušil na dveře. Vyhlédla jsem ven. Napřed jsem si myslela, že na schodech před domem stojí muž, ale pak jsem si uvědomila, že je to mladá žena v kožené zbroji. Byla ozbrojená jako muž a taky černé vlasy měla ostříhané nakrátko jako muž.“