Pak se Raistlin zahleděl ze stínů kápě na Palina a usmál se. „Ano, synovce,“ řekl tiše. „Myslím, že se s tebou vrátím domů. Musím si odpočinout, nabýt sil a zbavit se… starých snů.“ Palin viděl, jak zlaté oči potemněly vzpomínkou na bolest.
Raistlin se rozkašlal a pobídl mladého muže, aby mu pomohl. Palin opatrně opřel hůl o stěnu a pomohl Raistlinovi do křesla. Raistlin do něj ochable klesl a pokynul Palinovi, aby mu nalil další sklenici vína. Arcimág si opřel hlavu unaveně o Polstrování. „Potřebuji čas…“ pokračoval a navlhčil si rty vínem. „Čas, abych tě mohl vycvičit, učedníku. Abych vycvičil tebe… a tvé bratry.“
„Mé bratry?“ zopakoval Palin užasle.
„Samozřejmě, chlapče.“ Raistlin vypadal pobaveně a zadíval se na mladíka, který stál vedle jeho židle. „Potřebuji generály pro své legie. Tví bratři budou ideální…“
„Legie!“ vykřikl Palin. „Ne, to nemůžeš myslet vážně! Musíš se vrátit domů a žít s námi v klidu a míru. Zasloužil sis to! Obětoval ses pro svět…“
„Já?“ přerušil ho Raistlin. „Já že se obětoval pro svět?“ Arcimág se začal smát. Byl to děsuplný, hrozivý smích, který roztančil stíny v laboratoři jako démony. „To o mně říkají?“ Raistlin se smál, až se začal dusit. Zachvátil ho doposud nejhorší kašel.
Palin bezmocně přihlížel, jak se strýc svíjí bolestí. Mladíkovi v uších pořád zvonil jeho posměšný smích. Když křeč polevila, Raistlin se nadechl, zvedl hlavu a chabě Palinovi pokynul, ať přistoupí blíž.
Palin uviděl na kapesníku ve strýcově ruce a na jeho popelavě šedých rtech krev. Mladíka ovládl odpor a hrůza, ale stejně přistoupil blíž a fascinovaně poklekl vedle strýce.
„Věz jedno, Paline!“ zašeptal Raistlin, hovořil namáhavě a jeho slovům bylo sotva rozumět. „Já se obětoval… pro sebe!“ Opřel se o opěradlo a zalapal po dechu. Když se opět dokázal pohnout, natáhl třesoucí se, zakrvácenou ruku a popadl Palina za bílý háv. „Viděl jsem… co se ze mě… stane… když uspěju. Nic! To… bylo… vše. Prostě bych se… vytratil. Svět… mrtvý… Takhle…“ Chabě ukázal na zeď, na ohavné jezírko pod ním a oči mu horečnatě zahořely. „Pořád existovala… šance… že se… vrátím…“
„Ne!“ vykřikl Palin a pokusil se Raistlinovi vytrhnout. „Nevěřím ti!“
„Proč ne?“ Raistlin pokrčil rameny. Hlas mu sílil. „Sám jsi jim to řekl. Copak si nevzpomínáš, Paline? ,Člověk musí postavit na první místo magii, svět až na druhé…’ To jsi jim řekl tam ve věži. Na světě ti záleží stejně málo jako mně! Na ničem nezáleží, ani na tvých bratrech, ani na otci! Jen na magii! Na moci! Na tom jediném nám dvěma záleží!“
„Já nevím!“ vykřikl Palin zlomeně a vzpíral se Raistlinovu sevření. „Nedokážu přemýšlet! Pusť mě! Pusť mě…“ Prsty mu zchromlé sklouzly z Raistlinových zápěstí a hlava mu klesla do dlaní. Do očí mu vyhrkly slzy.
„Chudáčku,“ řekl Raistlin. Položil Palinovi ruku na hlavu, něžně šíji přitáhl do klína a začal ji laskavě hladit.
Palinem otřásaly vzlyky. Cítil se opuštěný a sám. Lži, všechno to byly lži! Všichni mu lhali — otec, mágové, svět! A záleželo na tom vůbec? Magie. Nic jiného než magie mu nezůstalo. Strýc měl pravdu. Pálící dotyk štíhlých prstů, měkký černý samet, zvlhlý slzami, pod lící, vůně růžových okvětních plátků a koření… To by byl jeho život… To a hořká prázdnota uvnitř, kterou by ani celý svět nedokázal zaplnit…
„Plakej, Paline,“ řekl Raistlin tiše. „Plakej, jako já plakal tehdy před lety. Nakonec si však uvědomíš, jako jsem si uvědomil já, že ti to nijak nepomůže. Nikdo tě neslyší, když pláčeš ve tmě sám.“
Palin náhle zvedl uplakanou tvář a zadíval se Raistlinovi zpříma do očí.
„Konečně jsi pochopil,“ usmál se Raistlin. Odhrnul Palinovi vlhké vlasy z očí. „Vzchop se, chlapče. Musíme jít, dřív než se objeví Temná královna. Musíme toho hodně udělat…“
Palin na Raistlina klidně hleděl, přestože se jeho tělo ještě stále otřásalo vzlyky a strýce viděl přes závoj slz jen rozmazaně. „Ano,“ řekl. „Konečně jsem pochopil. Ale zdá se, že je příliš pozdě. Ale chápu. A ty se mýlíš, strýčku,“ zamumlal zlomeně. „Někdo slyšel, jak ve tmě pláčeš. Otec.“
Palin se postavil, utřel si oči, ale neodtrhl je přitom od strýce. „Zavřu bránu.“
„Nebuď hlupák!“ zavrčel Raistlin. „Nedovolím ti to! To přece víš!“
„Vím,“ řekl Palin a rozechvěle se nadechl. „Zastavíš mě…“
„Zabiju tě!“
„Zabiješ… mě…“ pokračoval Palin a jeho hlas přitom zakolísal jen nepatrně. Obrátil se a natáhl se pro Magiovu hůl, která stála opřená vedle Raistlinova křesla. Když ji sevřel v ruce, krystal zaplál bílým, studeným světlem.
„Jak zbytečná ztráta!“ zasyčel Raistlin a zprudka vstal. „Proč chceš zemřít kvůli takovému nesmyslu? Můžu tě ujistit, že tvá snaha bude zbytečná, drahý synovce. Udělám všechno, co jsem si naplánoval. Svět bude můj! Ty zemřeš, a kdo se to dozví? Koho to bude zajímat?“
„Tebe,“ řekl Palin tiše.
Palin se obrátil ke strýci zády, pevným, vyrovnaným krokem se vydal k portálu a postavil se před něj. Stín byl tak hluboký a tmavý, že v něm zeď v Propasti ohyzdně vynikala. Palin teď cítil zlo, které vtékalo branou do světa jako voda do děravé lodí. Pomyslel na Temnou královnu, které se konečně podaří projít portálem. Zemi opět zachvátí válka, jak síly dobra povstanou, aby ji zastavily. Viděl, jak otec s matkou umírají strýcovou rukou, jak bratři padají za oběť strýcově magii. Viděl je oděné ve zbroji z dračích šupin, viděl, jak letí na zlých dracích do bitvy a vedou jednotky odporných bytostí, které se zrodily z temnoty.
Ne! S boží pomocí tomu snad dokáže zabránit. Ale když Palin zvedl hůl, bezmocně si uvědomil, že netuší, jak bránu zavřít. Cítil v holi moc, ale neuměl ji ovládat. Raistlin měl pravdu, bylo to hloupé, zbytečné gesto.
Palin slyšel, jak se strýc rozesmál. Ale tentokrát to nebyl posměšný smích. Zněl zmateně a téměř rozzlobeně.
„Nedělej hlouposti, Paline! Nech toho! Nenuť mě k tomu!“
Palin se zhluboka nadechl a snažil se soustředit energii a myšlenky na hůl. „Zavři portál,“ zašeptal a přinutil se nemyslet na nic jiného, přestože se třásl strachy. S tichou hrdostí poznal, že se nebojí smrti. Uvědomil si, že nikdy nemiloval život tak jako v tuto chvíli. Ale dokázal by ho opustit bez lítosti, i když ho naplnil smutek nad žalem, jaký jeho smrt způsobí těm, které miloval. Ale matka s otcem se dozví, co udělal. Pochopí to bez ohledu na to, co strýc tvrdil.
A budou s tebou bojovat, řekl si Palin v duchu. Budou bojovat s tebou i s tvojí Temnou královnou, jako to udělali už jednou. Nezvítězíš.
Bude smrt… moc bolet?
Mladík zavrtěl rozzlobeně hlavou, vynadal si do zbabělců a upřeně se zadíval na portál. Musel se soustředit! Musel z mysli vytěsnit myšlenky na smrt. Musel využít strach ve svůj prospěch! Nesměl dovolit, aby ho ovládl. Pořád existovala naděje, že zavře bránu dřív, než strýc… než…
„Paladine, pomoz mi,“ řekl Palin a zadíval se do stříbřitě zářícího krystalu na vrcholku hole, jehož svit nepohasl ani v temných stínech.
„Paline!“ vykřikl Raistlin drsně. „Varuji tě…“
Na špičkách Raistlinových prstů se roztančily blesky. Palin však upíral oči na hůl. Rozzářila se tak ostře, nádherně a jasně, že Palinovy poslední obavy zmizely.