„Paladine,“ zamumlal.
Jméno boha milosrdně přehlušilo magické zaklínání, které za Palinem sílilo.
Bolest přišla rychle, znenadání… a brzy bylo po všem.
10. kapitola
Raistlin zůstal v laboratoři sám. Opíral se o Magiovu hůl, ale její zář pohasla. Arcimág stál ve tmě, která byla stejně neproniknutelná jako neporušená vrstva prachu, která ležela na kamenné podlaze, na knihách zaklínadel, na židli i na těžkém, zataženém závěsu z fialového sametu.
A ticho, které v komnatě panovalo, bylo skoro stejně hluboké jako tma.
Raistlin zadržel dech a zaposlouchal se. Ticho neprolomily žádné zvuky, protože žádný živý tvor — myš, netopýr ani pavouk — se neodvážil vstoupit do laboratoře, již střežily bytosti, jejichž bdělost nepoleví až do konce světa a možná i déle. Raistlinovi se zdálo, jako by jeden zvuk přece jen slyšel, zvuk sedajícího prachu, pomíjejícího času…
Arcimág si unaveně povzdechl, zvedl hlavu, zadíval se do tmy a prolomil dlouholeté ticho. „Udělal jsem, co jsi po mně chtěl,“ vykřikl. „Jsi spokojený?“
Nedostal žádnou odpověď, jen prach dál padal do nekonečné noci.
„Ne,“ zamumlal Raistlin. „Neslyšíš mě. A to je možná dobře. Ani tě nenapadlo, Dalamare, že když vykouzlíš moji iluzi, vyvoláš tím z hrobu mě samotného! Ach ne, učedníku, nebuď tak domýšlivý.“ Raistlin se hořce zasmál. „Jsi dobrý, ale ne tak dobrý. Z dlouhého spánku mě neprobudila tvoje magie. Ne, bylo to něco jiného…“ Odmlčel se a snažil si vzpomenout. „Co jsem to tomu mladému muži řekl? ,Stín v mé mysli’? Ano, to je ono.
Ach, Dalamare, máš takové štěstí.“ Arcimág zavrtěl hlavou v kápi. Ve tmě na okamžik zahořely zlaté oči, které rozpaloval horečnatý vnitřní žár. „Kdyby byl takový, jako jsem býval já, nastaly by ti krušné časy, temný elfe. Skrz něj jsem se mohl vrátit. Ale i když mě jeho soucit a láska vysvobodily z temnoty, do které jsem se odsoudil, zároveň mě v ní také uvěznily.“
Ze zlatých očí se vytratila zář a komnatu opět ovládla tma.
Raistlin si povzdychl. „Ale to nevadí,“ zašeptal a opřel si hlavu o hůl, která ho podpírala. „Jsem unavený, tak unavený. Chci znovu usnout.“ Přešel přes komnatu, černý plášť mu šustil kolem kotníků a jeho tiché, neslyšné kroky nezanechaly v silné vrstvě prachu žádnou stopu. Arcimág se zastavil před sametovým závěsem. Dotkl se ho rukou, zastavil se a rozhlédl se po temné laboratoři, kterou viděl jen ve vzpomínkách, ve své mysli.
„Jenom chci, abyste věděli, že jsem to neudělal pro vás, mágové!“ zakřičel Raistlin. „Neudělal jsem to pro konkláve. Neudělal jsem to ani pro bratra! Zůstal mi jeden dluh a ten jsem teď splatil. Konečně můžu klidně spát.“
Raistlin neviděl ve tmě hůl, o niž se opíral, ale ani ji vidět nepotřeboval. Znal každou její oblinu, každou nedokonalost. Zamilovaně ji pohladil, jemnými prsty přejel po zlatém dračím spáru a po každé fazetě studeného, tvrdého krystalu, který svíral. Raistlin hleděl do tmy, hleděl do budoucnosti, kterou ve světle černého měsíce zahlédl.
„Stane se z něj výborný mág,“ pronesl s tichou hrdostí. „Největší mág, jaký kdy žil. Přinese našemu povolání čest a slávu. Díky němu magie přežije a bude vzkvétat.“ Arcimág ztišil hlas. „Všechno štěstí a radost, které jsem v životě zažil, Paline, mi přinesla magie. Magie, kterou teď předám tobě…“
Raistlin hůl ještě chvíli držel a tiskl si její hladké dřevo k tváři. Pak vyslovil rozkaz a poslal ji pryč. Zmizela, spolkla ji nekonečná noc. Raistlin sklonil vyčerpaně hlavu. Dotkl se rukou sametového závěsu, uložil se opět ke spánku a splynul s temnotou, tichem a prachem.
11. kapitola
Palin se probíral jen pomalu. Zalila ho hrůza. Žhavý výboj, který se mu vpálil do těla, ho nezabil! Přijde další. Raistlin ho nenechá naživu. Palin zasténal, schoulil se na podlaze a vystrašeně čekal na slova magického zaklínadla, na praskání jisker na špičkách štíhlých prstů, čekal na další zážeh ostré bolesti…
Kolem panovalo ticho. Palin pozorně naslouchal, zadržoval dech, chvěl se strachem, ale pořád nic neslyšel.
Opatrně otevřel oči. Obklopovala ho tma tak neprostupná, že neviděl vůbec nic, ani vlastní tělo.
„Raistline?“ zašeptal Palin a opatrně zvedl hlavu z vlhké kamenné podlahy. „Strýčku?“
„Paline!“ vykřikl hlas.
Palinovo srdce se zastavilo strachy. Nedokázal se nadechnout.
„Paline!“ zavolal znovu hlas plný lásky a úzkosti.
Palin zalapal po dechu úlevou, klesl zpět na podlahu a vzlykal radostí.
Slyšel dunivé mužské kroky, které se blížily vzhůru po schodišti. Tmu zahnala zář pochodně. Kroky se zastavily a světlo se zakymácelo, jako by se ruka, která pochodeň držela, třásla. Pak se muž rozběhl k němu a spolu s ním se blížila i zář pochodně.
„Paline! Synu!“ Otec sevřel Palina v náruči. „Co ti to provedli?“ vykřikl Karamon přidušeně, zvedl syna z podlahy a přitiskl si ho na silnou hruď.
Palin nedokázal promluvit. Opřel si hlavu o otcovu hruď, slyšel, jak mu srdce po namáhavém výstupu na věž prudce buší, cítil známý pach kůže a potu a naposledy se schoulil v útočišti otcových paží. Pak si Palin tiše povzdychl, zvedl hlavu a zadíval se do Karamonovy bledé, vyděšené tváře.
„Nic, otče,“ řekl tiše a něžně se odtáhl. „Jsem v pořádku. Opravdu.“ Posadil se a zmateně se rozhlédl. „Ale kde to jsme?“
„Venku… dostal jsi se ven… z toho místa,“ zavrčel Karamon. Pustil syna, ale dál ho bedlivě a úzkostně sledoval.
„Laboratoř,“ zamumlal Palin nechápavě a zalétl pohledem k zavřeným dveřím a dvěma bílým nehmotným očím, které se před nimi vznášely.
Mladý muž začal vstávat.
„Opatrně!“ řekl Karamon a znovu syna objal.
„Říkám ti, otče, že jsem v pořádku.“ prohlásil Palin pevně, setřásl otcovu paži a bez pomoci se postavil. „Co se stalo?“ Zadíval se na zamčené dveře laboratoře.
Oči přízraku na něj nehybně a bez mrkání hleděly.
„Vešel jsi… dovnitř,“ řekl Karamon, stáhl zamračeně obočí a rovněž se zahleděl na zamčené dveře. „A… dveře se zabouchly! Snažil jsem se dostat dovnitř… Dalamar použil nějaké kouzlo, ale dveře zůstaly zavřené. Pak se objevili další… tvorové“ ukázal na oči a zamračil se ještě víc, „a já… pak už si na nic nevzpomínám. Když jsem se probral, byl jsem s Dalamarem ve studovně…“
„A tam se teď taky vrátíme,“ pronesl hlas za nimi, „pokud mě poctíte společností při snídani.“
„My teď půjdeme jenom domů,“ řekl Karamon přísným, tichým hlasem a otočil se k temnému elfovi, který se za nimi zjevil. „A už žádnou magii!“ zavrčel a zlostně se na Dalamara zadíval. „Půjdeme pěšky, pokud budeme muset. Ani já, ani můj syn se už nikdy do žádné z těchhle prokletých Věží nevrátíme…“
Dalamar nevěnoval Karamonovi ani pohled, prošel kolem něj a zamířil k Palinovi, který stál mlčky po otcově boku. Mladík měl ruce složené v rukávech a hlavu skloněnou, jak se slušelo v přítomnosti vysoce postaveného kouzelníka.
Dalamar se natáhl a sevřel mladíkovi ramena.
„Quithain, Magus,“ řekl temný elf, usmál se a naklonil se k Palinovi, aby ho políbil na tvář, jak bylo elfským zvykem.