Palin zrudl a zmateně se na něj zahleděl. Elfova slova mu vířila myslí a nedávala žádný smysl. Otcův přítel Tanis ho sice naučil trochu elfsky, ale po všem, co se mu stalo, se mu elfština vykouřila z hlavy. Horečnatě si snažil vzpomenout, protože Dalamar stál před ním, hleděl na něj a zubil se.
„Quithain…“ zopakoval Palin. „Znamená… blahopřeji. Blahopřeji, Mágus…“
Zalapal po dechu a nevěřícně se na Dalamara zadíval.
„Co to znamená?“ obořil se Karamon na temného elfa a zamračil se. „Nerozumím…“
„Teď už je jedním z nás, Karamone,“ řekl Dalamar tiše, uchopil Palina za paži a vedl ho pryč. „Složil Zkoušku.“
„Je nám líto, že jsme tě museli nechat tím vším znovu projít, Karamone,“ řekl Dalamar velkému válečníkovi.
Karamon seděl naproti nádherně vyřezávanému stolu v přepychové studovně temného elfa, tváře měl nachové a čelo stále nakrčené starostí, strachem a vztekem.
„Ale všem nám bylo jasné,“ pokračoval Dalamar, „že uděláš vše, co bude v tvých silách, abys synovi zabránil podstoupit Zkoušku.“
„Divíš se mi?“ zeptal se Karamon drsně. Vstal, přistoupil k velkému oknu a zadíval se do tmavých stínů Soikanova háje pod věží.
„Ne,“ řekl Dalamar, „nedivím. A proto jsme připravili tuhle léčku, abychom tě oklamali.“
Karamon se vztekle zamračil, obrátil se a ukázal prstem na Dalamara. „Neměli jste na to právo! Je příliš mladý! Mohl zemřít!“
„Pravda,“ řekl Dalamar tiše, „ale tomu riziku čelíme všichni. Stejně tak riskuješ, když vysíláš starší syny do bitvy…“
„To je něco jiného.“ Karamon se odvrátil a tvář mu potemněla.
Dalamar obrátil oči k Palinovi, který seděl v křesle a v ruce držel pohár s vínem, jehož se ještě ani nedotkl. Mladý mág se omámeně rozhlížel, jako by ještě stále nedokázal uvěřit tomu, co se stalo.
„Kvůli Raistlinovi?“ Dalamar se usmál. „Palin je skutečně nadaný, Karamone, stejně nadaný, jako byl jeho strýc. Pro něj stejně jako pro Raistlina existovala jen jediná možnost — magie. Ale Palinova láska k rodině je silná. Učinil by rozhodnutí, ale zlomilo by mu srdce.“
Karamon sklopil hlavu a sepnul ruce za zády.
Palin uslyšel jeho potlačené vzlyknutí, proto odložil sklenici, vstal, zamířil k otci a postavil se vedle něj.
Karamon napřáhl ruku a přitáhl si syna blíž. „Dalamar má pravdu,“ řekl velký muž zastřeným hlasem. „Chtěl jsem pro tebe to nejlepší a… a bál jsem se… bál jsem se, že mi tě magie vezme, jako mi vzala jeho… Já… omlouvám se, Paline. Prosím, odpusť mi.“
Palin otce místo odpovědi objal a Karamon sevřel mága v bílém plášti pevně v silných pažích.
„Takže jsi uspěl! Jsem na tebe tak hrdý, synu!“ zašeptal Karamon. „Tak hrdý…“
„Děkuji, otče!“ řekl Palin a hlas se mu zlomil. „Nemám ti co odpouštět. Konečně jsem pochopil…“ Zbytek mladíkových slov umlčelo otcovo pevné objetí. Karamon poté poplácal syna po zádech, pustil ho, znovu se zahleděl z okna a mračil se na Soikanův háj.
Palin se otočil zpět k Dalamarovi a zmateně se na něj zadíval.
„Zkouška,“ řekl váhavě. „Bylo to… bylo to tak skutečné! Ale přesto jsem tady… Raistlin mě nezabil…“
„Raistlin!“ Karamon se vyplašeně rozhlédl a tvář mu zbledla.
„Klid, příteli,“ řekl Dalamar a zvedl štíhlou ruku. „Pro každého je Zkouška jiná, Paline. Pro některé je velmi skutečná a může mít velmi skutečné a katastrofální následky. Tvůj strýc například jen taktak přežil. Justarius při Zkoušce zchroml na jednu nohu. Ale pro jiné se Zkouška odehraje jen v jejich mysli.“ Dalamarova tvář se napjala a hlas se mu chvěl vzpomínkou na bolest. „To také může mít své následky a někdy jsou horší než ty ostatní…“
„Takže… to všechno se odehrálo jen v mé mysli? Nevstoupil jsem do Propasti? Můj strýc tam ve skutečnosti nebyl?“
„Ne, Paline,“ řekl Dalamar a ovládl se. „Raistlin je mrtvý. Nemáme důvod myslet si cokoli jiného, a to bez ohledu na to, co jsme ti řekli. Samozřejmě si tím nemůžeme být jistí, ale věříme, že vidina tvého otce byla skutečná, že mu ji seslal Paladin, aby ulevil jeho žalu. Když jsme řekli, že jsme narazili na znamení, která naznačují, že by Raistlin mohl ještě žít, bylo to součástí léčky, protože jsme tě potřebovali přivést sem. Žádná taková znamení se neobjevila. Pokud Raistlin ještě žije, tak už jen v legendách…“
„A ve vzpomínkách,“ zamumlal Karamon u okna.
„Ale připadal mi tak skutečný!“ protestoval Palin. Stále cítil měkký černý samet, horoucí dotyk zlatých rukou a chladné, hladké dřevo Magiovy hole. Slyšel šeptat hlas, viděl zlaté oči ve tvaru přesýpacích hodin, cítil vůni růžových okvětních lístků, koření, krve…
Sklonil hlavu a zachvěl se.
„Já vím,“ řekl Dalamar a tiše si povzdychl. „Ale byla to jen iluze. Strážce stojí přede dveřmi, které jsou stále zamčené. A také navěky zůstanou. Nikdy jsi nevstoupil ani do laboratoře, natož do Propasti.“
„Ale já ho viděl vejít…“ namítl Karamon.
„Byla to součást iluze. Jen já ji prohlédl. Vlastně jsem ji pomohl vytvořit. Vykouzlili jsme ji tak, aby ti připadala velmi skutečná, Paline. Nikdy na to nezapomeneš. Zkouška nemá ověřit jen tvé magické schopnosti, ale také tě naučit něco o sobě. Musel jsi odhalit dvě věci: pravdu o strýci a pravdu o sobě.“
Přiznej sám sobě pravdu… V mysli se mu rozlehl Raistlinův hlas.
Palin si rukama uhladil látku bílého hávu. „Vím, komu jsem věrný,“ řekl tiše a vzpomněl si na hořký okamžik, kdy stál před bránou. „Jak řekl námořní čaroděj. Budu sloužit světu a tím sám sobě.“
Dalamar se usmál a vstal. „Tak, vím, že už se nemůžeš dočkat, až se vrátíš domů k rodině, mladý mágu. Už vás nebudu déle zdržovat. Skoro lituji, že ses nerozhodl jinak, Paline,“ řekl temný elf a pokrčil rameny. „Líbilo by se mi mít tě za učedníka. Ale budeš důstojným protivníkem. Jsem poctěn, že jsem se mohl podílet na tvém úspěchu.“ Dalamar napřáhl ruku.
„Děkuji,“ řekl Palin a začervenal se. Uchopil Dalamarovu ruku do své a vděčně ji stiskl. „Děkuji… za všechno.“
„Jo,“ zamumlal Karamon, odstoupil od okna a postavil se vedle syna. Také sevřel Dalamarovi ruku a elfovy štíhlé prsty se v jeho mohutné dlani úplně ztratily. „Já… no, asi ti dovolím, abys… použil tu svoji magii… a poslal nás zpátky do Útěšína. Tika si určitě dělá starosti…“
„Dobrá,“ řekl Dalamar a vyměnil si s Palinem úsměv. „Postavte se blíž k sobě. Sbohem, Paline. Uvidíme se ve Věži ve Žďárském lese.“
Ozvalo se tiché zaklepání na dveře.
Dalamar se zamračil. „Co je?“ zeptal se podrážděně. „Dal jsem jasné příkazy, aby nás nikdo nerušil!“
Zdálo se, že se dveře samy od sebe otevřely. Ve tmě svítily dvě bílé oči. „Odpusťte, mistře,“ řekl přízrak, „ale dostal jsem příkaz, abych dal mladému mágovi dárek na rozloučenou.“
„Příkaz? Od koho?“ Dalamarovy oči se zablýskly. „Od Justaria? Odvážil se vstoupit do mé Věže bez dovolení…“
„Ne, mistře,“ řekl přízrak, vplul do komnaty a obrátil studený pohled k Palinovi. Pomalu se přiblížil k mladému mágovi a natáhl nehmotnou ruku. Karamon se rychle pohnul a postavil se před syna.
„Ne, otče,“ řekl Palin pevným hlasem a položil otci ruku na paži. „Ustup stranou. Nechce mi ublížit. Co pro mě máš?“ zeptal se mladý mág přízraku, který se zastavil jen několik palců před ním.