„Jaká výprava?“ mumlal hořce Palin a sesedl z koně. „Doprovázím vás na hrad Uth Wistan, abyste se mohli připojit k rytířskému řádu. Tomu říkáš výprava? Jsme jako šotci na nějakém výletě a otec i vy jste to věděli, když jste se rozhodli, že mohu jet s vámi! Vždyť jediným nebezpečím, se kterým jsme se od odjezdu z domova setkali, byla jenom ta ubohá služka, která se snažila uříznout Sturmovi obě uši řeznickým nožem.“
„Takový omyl se může stát každému,“ zarděl se Sturm. „Pořád vám to říkám! Chtěl jsem jen uchopit její džbánky. Dalo by se říct, že to byla prsatá holka, a když se nade mnou s tácem sklonila, nedával jsem přesně pozor, co dělám…“
„Och, ty jsi věděl přesně, co děláš!“ opáčil Palin zachmuřeně. „I když se po tobě hnala s nožem, museli jsme tě odtamtud doslova odtáhnout. A oči jsi měl vykulené, že byly velké jako tvůj štít.“
„Nu, já se aspoň o tyto věci zajímám,“ odsekl brunátný Sturm. „Ne jako někteří lidé, o nichž bych se nerad šířil, kteří si o sobě myslí, že jsou příliš dobří…“
„Mám vysoká měřítka!“ odporoval Palin. „Nesložím se hned před nějakou prsatou blondýnou, která jimi na mne zatřepe…“
„Přestaňte! Oba!“ rozkázal Tanin unaveně. „Sturme, vezmi koně a postarej se, aby byli vyhřebelcovaní a nakrmení. Ty, Paline, půjdeš se mnou.“
Palin a Sturm se tvářili vzdorovitě a Taninův tón zvážněl. „Vzpomeňte si, co říkal otec.“
Oba sourozenci si pamatovali — brblající Sturm uchopil do ruky otěže a vedl koně ke stájím. Palin spolkl štiplavou poznámku a bratra poslechl.
Tanin zdědil prudkou povahu po matce, ale jiné dědičné znaky se neprojevily. Temperamentem se víc podobal muži, na jehož počest dostal jméno — Tanis Půlelf byl nejdražším přítelem jeho rodičů. Tanin ho zbožňoval a ze všech sil se snažil svému hrdinovi vyrovnat. A proto tento mladý, čtyřiadvacetiletý muž bral úlohu vůdce a staršího bratra velmi vážně, což ale vyhovovalo jen jednomu z mladších sourozenců. Sturm, milující legraci, byl téměř ztělesněním svého otce, podědil po Karamonovi žoviální, bezstarostnou povahu, a protože nerad nesl odpovědnost, poslouchal obvykle Tanina bez protestů. Ale jednadvaceti lety Palin se narodil s bystrou myslí a intelektem svého mocného, nechvalně proslulého strýčka, arcimága Raistlina. Palin bratry miloval, ale nesnášel, co pokládal za
Taninovo poručnické šikanování, a Sturmův lehkomyslný přístup k životu ho nesmírně dráždil.
Tohle však byla Palinova první výprava — což mu Tanin oznamoval nejméně jednou za hodinu. Od nesmírně obtížné Zkoušky ve Věži Vysoké magie v Palantasu uplynul měsíc. Mladý mág byl nyní platným členem řádu kouzelníků na Krynnu, ale nijak ho to neuspokojovalo. Cítil se zklamaný, deprimovaný. Po léta měl před sebou nejvyšší cíl, složit Zkoušku, a až toho cíle dosáhne, otevřou se mu nespočetné dveře.
Neotevřely se ani jedny. Připustil, že je mladý mág. Měl zatím málo moci, byl schopen vyvolávat jen menší kouzla. Ideálně by se měl doučit u nějakého kvalifikovaného arcimága, který by převzal jeho další výuku. Jenže žádný arcimág si jeho služeb nežádal a Palin byl dost chytrý, aby věděl proč.
Jeho strýc, Raistlin, byl největší čaroděj, jaký kdy žil. Oblékl Černý plášť zla a v touze ovládnout svět vyzval samotnou Královnu Temnot. Byl to pokus, který skončil jeho smrtí. Ač Palin nosil bílý plášť Dobra, byl si dobře vědom, že někteří v Rádu mu nedůvěřují a asi nikdy nebudou. Nosil strýcovu hůl — mocnou Magiovu hůl, kterou za tajuplných okolností dostal v Palantasu na Věži Vysoké magie. Konkláve už bzučelo dohady, jak se k ní Palin mohl dostat. Byla přece v uzamčené místnosti, navíc zajištěné mocnou kletbou. Ne, cokoliv dosáhne — věděl v hloubi duše Palin — dosáhne stejnou cestou jako jeho strýc — studiem, prací a osamělým bojem.
Ale to byla budoucnost. V přítomnosti, uvažoval, se musí spokojit cestováním se svými bratry. Jeho otec Karamon, který byl se svým dvojčetem Raistlinem hrdinou Války kopí, byl v tomto bodě neústupný. Palin nikdy neviděl svět. Jestli se chtěl této cesty do Sankristu zúčastnit, musel se podřídit bratrovu vedení a jeho ochraně.
Musel se otci zavázat svatou přísahou, že bude bratry poslouchat, stejně jako Tanin a Sturm se zapřísáhli jeho ochranou. Karamon věděl, že synové k sobě cítí hlubokou náklonnost a lásku. Věděl, že přísahy jsou popravdě zbytečné. Ale mohutný muž byl zkušený, tušil, že první společný výlet bude klást na sourozenecké vztahy jisté nároky. Palin byl z těch tří nejinteligentnější, ale také se chtěl ukázat — a byl až k zbláznění dychtivý.
„Palin se musí naučit cenit si i jiných lidí, respektovat jejich vědomosti, i když jim to tak nemyslí jako jemu,“ přemýšlel Karamon a s lítostí si vzpomněl na bratra, který se tu lekci nikdy nenaučil. „A Sturm s Taninem ho budou muset respektovat, budou si muset uvědomit, že každý problém nelze řešit úderem meče. A nade vše se musí naučit spoléhat jeden na druhého!“ Vysoký muž zavrtěl hlavou. „Ať je bohové provázejí.“
O ironii této modlitby se neměl nikdy dozvědět.
Zpočátku se zdálo, že tyto lekce se nevstřebají nijak snadno. Oba starší synové se mezi sebou dohodli (ač se o tom otci nezmínili), že na téhle cestě udělají ze školometa pravého muže.
Ovšem jejich názor na mužnost se s Palinovým nekryl. Jak dalece se přesvědčil, být mužem znamenalo život s blechami, mizernou stravou, nechutným pivem a ženami pochybné pověsti. Přesně o tom chtěl s Taninem mluvit, když ten koutkem úst procediclass="underline" „Chovej se jako muž!“ a otevřel dveře. A Palin zavřel pusu. Teď tedy s bratry vstupoval do podivné hospody v pověstné divoké čtvrti Sankristu.
Mladý mág nebyl naivní, věděl, že sourozenci musí světu ukázat svou jednotu, mohly na tom záviset dokonce i jejich vlastní životy. A to se bratrům — i přes jejich rozličné povahy — docela dařilo. Tak dobře, že se při dlouhém putování z Útěšína na sever, nesetkali se žádnými obtížemi. Dva starší podědili po Karamonovi výšku, svalnatou rozložitost a sílu. Byli zkušenými válečníky, pyšnými na své jizvy z bitev, a meče nosili s vybroušenou lehkostí. Benjamínek Palin byl vysoký a dobře stavěný, ale měl štíhlé tělo člověka zvyklého víc na vysedávání u knih než mávání zbraněmi. Avšak každému, kdo by ho pokládal za snadnou kořist, by stačil pohled do mladistvého, hezkého, vážného obličeje a intenzivního, pronikavého jasu čistých očí a raději by vážil dvakrát, než by se s ním střetl.
Možná s tím měla co dělat i Magiova hůl, kterou nosil. Byla vyrobená z prostého dřeva, ozdobená broušeným křišťálem, který byl pevně sevřený ve zlatém dračím spáru; nenesla žádné viditelné známky kouzelné moci. Obklopovala ji však zcela temná, neviditelná aura – možná kvůli bývalému pánovi — kterou lidé neomylně vnímali s pocitem tísně. Palin držel hůl na dosah. Neustále. Jestliže ji právě nesvíral, hůl spočívala nedaleko a často natáhl ruku, aby se jí jemně dotkl.
Dnes jako jiné večery vstup Tanina s Palinem neučinil na přítomné žádný zvláštní dojem — kromě jedné skupiny. Byla usazena v červotočivém boxu v rohu a hned se dala do brebentění, šeptání a ukazování prstem. Brebentění ještě vzrostlo — vstoupil Sturm a připojil se k bratrům. Několik jich požďuchovalo osobu sedící až u zdi s obličejem ve stínu.
„Aj. Vidím, vidím!“ zabručel. „Myslíte, že budou vyhovovat?“ Všichni nadšeně přikývli. Byli menší než zastíněná postava, z hnědých hábitů jim koukaly jen oči, měli dokonce zahalené i ruce a nohy a nedalo se rozpoznat, kdo vlastně jsou.