Chlapík v rohu si mladé muže vychytrale dopodrobna prohlédl. Záhadní tvorové v hnědých hábitech nepřestávali brebentit. „Buďte tiše, hlupáci,“ napomenul je rozzlobeně. „Přivábíte na sebe jejich pozornost.“
Hnědé hábity okamžitě umlkly a najednou zavládlo takové ticho, jako by spadli do studny. Samozřejmě, neobvyklý klid přinutil každého, kdo tam seděl, aby se na ně překvapeně podíval — včetně tří mladíků.
„No tak jsme to dokázali!“ zavrčel chlapík ze stínu. Dva z jeho družiny svěsili hlavy, třetí měl chuť odporovat. „Ticho! Já budu jednat sám!“ a povstal.
Nahnul se dopředu do světla, z hloubi plného lesklého černého vousu vyslal k mladým mužům přívětivý úsměv, zvedl džbánek a vesele je osloviclass="underline" „Dougan Kladivo k vašim službám, mladí pánové. Připijete si se starým trpaslíkem?“
„Jistě, bude nás těšit,“ odpověděl zdvořile Tanin.
„Pusťte mne ven,“ nařídil hnědě oděným stvořením; byli v boxu tak namačkaní, že se nedalo říct, kolik se jich tam tísní. S brbláním i kletbami a „au, to je má noha“ a „pozor na mé vousy“ se trpaslík vynořil — udýchaný a poněkud brunátný — od zadní stěny boxu. Volal na hostinského, aby mu donesl jeho nápoj, a se džbánkem v ruce přistoupil k jejich stolu.
Ostatní hosté, námořníci a většinou lidé z okolí, se vrátili ke svým záležitostem a Palinovi připadalo, že musejí být pěkně nekalé, soudě podle temných zamračených výrazů jejich obličejů. Bratry nepřivítali a zdálo se, že ani trpaslík či jeho kumpáni je nezajímají. Někteří vrhli po Douganu Kladivovi zlý pohled. Podsaditý a nápadně oblečený — aspoň na trpaslíka — Dougan si přitáhl vysokou stolici, aby vynahrazovala jeho malou postavu, a pohodlně se u stolu bratří uvelebil.
„Co budete pít, pánové?“ zeptal se. „Pálenku mého národu? Ach, pánové mají zajisté vybrané chutě! Pak není nic lepšího než kvašené houbové pivo z Thorbardinu.“
Dougan se na bratry zeširoka usmál, když se hostinský doštrachal ke stolu se třemi džbánky v ruce. Postavil je na stůl a před trpaslíka přistavil vysokou kameninovou láhev s korkovou zátkou. Dougan korek vytáhl a čichal výpary s takovým gustem, že se Sturmovi v ústech sbíhaly sliny.
„Aj, je výtečné,“ ocenil nápoj. „Podejte mi džbánky, páni. Nešetřete. Je ho dost pro všechny a ještě mnohem víc tam, odkud přišla tato láhev. Nepiji však s cizinci, tak mi řekněte svá jména.“
„Tanin Majere a tohle jsou mí bratři Sturm a Palin.“ Tanin k němu ochotně přistrčil svůj džbánek, Sturmův už objímala trpaslíkova dlaň.
„Děkuji, já si dám víno,“ řekl škrobeně Palin a polohlasem dodaclass="underline" „Víte, jak se otec o tomhle pití vyjádřil.“
Tanin reagoval ledovým pohledem a Sturm se smál a popichovaclass="underline" „Ach, uvolni se, Paline! Jeden nebo dva džbánky trpasličí kořalky nikomu neublíží.“
„Pravda, chlapče!“ dodal Dougan hbitě. „Je dobrá na každou bolest, říkával můj otec. Tento skvělý elixír vyhojí prasklou hlavu i rozbité srdce. Ochutnejte trochu, mladý čaroději. Jestli je Hrdina kopí Karamon Majere vaším otcem, pak ve své době také zvedl jednu či dvě skleničky, pokud zvěsti, co jsem o něm slyšel, nelžou!“
„Já si dám víno,“ opakoval Palin. Chladně ignoroval bratrovo postrkování loktem a kopance pod stolem.
„Pro tak mladého hocha asi bude lepší,“ Dougan spiklenecky mrkl na Tanina. „Hospodo, tady víno pro toho chlapce!“
Palin zrudl studem. Viděl, že nemůže nic říct, už toho řekl i tak dost. Zahanbeně zvedl sklenku a skrčil se ve svém plášti, neschopen podívat se kolem. Měl pocit, že se mu v hostinci všichni smějí.
„Tak vy jste o našem otci slyšel?“ Tanin náhle změnil téma.
„Kdopak by neslyšel o Karamonu Majereovi, Hrdinovi kopí? Na jeho zdraví!“ Trpaslík zvedl džbánek a všichni se zhluboka napili. A když je postavili, chvilku bylo ticho kromě lehkého lapání po dechu, po němž následovalo trojí spokojené říhnutí.
„Setsakra dobré!“ chroptěl Sturm, otvíraje slzící oči.
„Nikdy jsem nepil lepší!“ přísahal Tanin a nadechl se.
„Dopij, chlapče!“ Trpaslík se nahnul k Palinovi. „Zajisté připiješ vlastnímu otci, že ano?“
„Ovšem že připije. Že to uděláš, Paline?“ Taninův hlas byl nebezpečně milý.
Palin poslušně otci připil na zdraví douškem vína. Přestali si ho všímat, pohrouženi do hovoru o krajích světa, jež nedávno procestovali, a co se tam dělo. Palin neměl nic, čím by do konverzace přispěl, studoval tedy trpaslíka. Dougan byl vyšší než kdokoliv z jeho rasy, s nímž se setkal, a ačkoliv si říkal starý, mohlo mu být nejvýš něco přes sto roků, což byl věk, jenž se pokládal za pravou vyzrálou dospělost. Jeho vous byl očividně pýchou a radostí; nápadně často si jej hladil, aby si ho každý všímal. Byl leskle černý, silný a hustý a vlnil se mu přes hruď až pod pas. I jeho kučeravé vlasy byly smolně černé a takřka stejně dlouhé. Jako většina z jeho rodu byl obtloustlý a po léta si přes kulaté bříško asi neviděl na nohy. Na rozdíl od většiny trpaslíků byl oblečený v bohatém oděvu, jenž by slušel i vládci Palantasu.
Byl na něho úžasný pohled — rudá sametová vesta, rudé sametové kalhoty, černé botky s rudými podpatky a hedvábná košile s nabíranými rukávy — košile, která kdysi zářila bělostí, ale teď byla poskvrněná pivem, špínou a něčím, co vypadalo jako pozůstatky oběda. Byl pozoruhodný i v jiném ohledu. Trpaslíci byli většinou nevrlí a uzavření ve styku s jedinci jiné rasy, leč Dougan byl žoviální, umluvený a okouzlující cizinec, s jakým se bratři na svých cestách nesetkali. A zdálo se, že i on se těší z jejich společnosti.
„U Reorxe,“ řekl s obdivem, když viděl, s jakou chutí Tanin a Sturm vyprázdnili džbánky, „vy jste hoši podle mého gusta. Je radost popíjet s opravdovými muži.“
Sturm se zasmál. „S námi je těžko držet krok,“ naparoval se a pokývl Douganovi, aby naléval. „Ale vy byste měl dát pozor a pít pomaleji.“
„Pomaleji! Hleďme, kdo promluvil!“ Trpaslík řval tak hlasitě, že všechny oči v místnosti se na ně upřeně zahleděly, včetně těch malých tvorů v hnědých hábitech. „Hej! Na světě není člověka, který by trpaslíka přepil jeho vlastním pivem!“
Tanin pohlédl na Sturma, mrkl, ale udržel vážnou tvář. „Tak teď jste je právě potkal, Dougane Kladivo!“ Opřel se v židli dozadu, až zavrzala pod jeho váhou. „Mnohého trpaslíka jsme upili, až spadl pod stůl, a pořád jsme byli dost střízliví, abychom ho dopravili do postele.“
„A já,“ opáčil Dougan se zaťatými pěstmi a obličej pod vousy mu žhavě zrudnul, Jsem statné muže upil, že se octli pod stolem, a dotáhl jsem je nejen k posteli, převlékl do noční košile, ale navíc jsem jejich pokoje i uklidil!“
„S námi se to nestane!“ prohlásil Tanin.
Chcete se vsadit?“ ječel trpaslík a jazyk mu už trochu nesloužil.
„Vsadíme se?“ zařval Sturm.
„Vsadíme!“ křikl Dougan.
„Řekněte pravidla a sumu!“ Tanin na židli poposedl.
Dougan si rozvážně hladil vousy. „Vyrovnám se každému z vás, páni, džbánek za džbánek.
„Ha, ha!“ Sturm vyprskl smíchem.
„…džbánek za džbánek,“ pokračoval nerušeně trpaslík, „až vaše oholené brady prásknou o zem.“
„Spíš váš vous zamete podlahu, a ne vaše brady,“ paličatě odvětil Sturm. „O co se vsadíte?“