Dougan Kladivo rozmýšlel. „Vítězi se dostane ohromného zadostiučinění tím, že pomůže těm, co prohrají, do postele,“ řekl po chvíli, namotávaje si vous kolem prstu.
„A kdo prohraje, zaplatí všechnu útratu,“ dodal Tanin.
„Ujednáno,“ potvrdil Tanin se Sturmem. Oba potřásli Douganovou pravicí, načež se trpaslík s nataženou rukou otočil k Palinovi.
„Dejte mi s tím pokoj! Já se nezúčastním!“ řekl důrazně a zlostně si měřil bratry. „Tanine,“ řekl potichu, „mysli na naše fondy. Jestli prohrajete, budeme…“
„Bratříčku,“ přerušil ho hněvem zrudlý Tanin, „příště mi připomeň, abych tě nechal doma a vzal s sebou Paladinova kněze! Bude míň kázání a pravděpodobně víc legrace!“
„Nemáš žádné právo se mnou takhle mluvit,“ vzepřel se Palin.
„Ach, buďto v tom jedete všichni tři, nebo sázka neplatí,“ skočil jim do řeči Dougan a zavrtěl hlavou. „Přepít dva mužské pro mne není žádná soutěž. A musí to být můj trpasličí nápoj. Vždyť ten chlapec by mohl pít stejně dobře mateřské mléko jako tuhle elfí vodičku!“ (Elfí voda — název, který trpaslíci užívají pro víno, které nesnášejí.)
„Já nebudu pít ten…“ začal Palin.
„Paline, ty nás zahanbuješ! Jestli nesneseš trochu legrace, jdi do svého pokoje!“ Taninův hlas zněl přísně a mrazivě.
Rozjitřený mladík se chystal vstát, ale Sturm ho chytil za rukáv.
„Ach, nechej ho, Paline,“ řekl vesele, „uvolni se! Pro Reorxovy fousy! Otec nehodlá právě vstoupit do dveří!“ Tahal za Palinův rukáv, až se bratr pomalu posadil. „Přespříliš jsi studoval. Tvůj mozek je samá pavučina. Na, napij se trochu. Víc nechceme. Jestli ti to nebude chutnat, pak už o tom přestaneme mluvit.“
Postrčil před něho plný džbánek, naklonil se a šeptal mu do ucha: „Nenaštvi Tanina. Ano? Víš, jak potom trucuje, a my to budeme odnášet odtud až k panu Guntarovi. Velký bratr to s tebou myslí dobře. Já taky. Chceme jenom, abys měl trochu dobré zábavy, to je všechno. Tak se trochu snaž, jo?“
Palin pohlédl na Tanina a viděl jeho nešťastný, zamračený obličej. Možná má Sturm pravdu, přemítal. Možná bych se měl trochu uvolnit a užít si legrace. Tanin to myslel skoro doopravdy, když řekl, že mě příště nechá doma. Nikdy dřív takhle nemluvil. Já jsem jenom chtěl, aby mě brali vážně, aby se mnou přestali jednat jako s dítětem. Možná jsem zašel moc daleko…
Palin se nucené usmál a zvedl nápoj. „Na zdraví mým bratrům,“ řekl dojatě a potěšilo ho, když se Taninovy zelené oči rozjasnily a po Sturmově tváři se rozlil široký úsměv. Přiložil džbánek ke rtům a usrkl hlt nechvalně známého piva, nazývaného trpasličí kořalka.
Nechutnalo špatně. Bylo ve skutečnosti příjemné s jakousi temnou, zemitou vůní, jež v jeho očích vyvolala vidinu trpaslíkova podzemního domova v Thorbardinu. Převaloval je na jazyku, mile překvapen přikývl a polkl…
Mladý mág v tom okamžiku myslel, že mu v hlavě vybuchla ohnivá koule. Plameny prošlehly jeho ústy. Oheň mu vyrazil z nosu i z uší, burácel dolů jeho hrdlem a žhnul mu v žaludku. Nemohl dýchat, vidět… věděl, že umírá… každou chvilku… tady, v té špinavé, bohy zapomenuté putyce…
Kdosi — Palin měl mlhavý dojem, že to byl Sturm — mu bušil do zad a konečně byl schopen nabrat dech.
„Rád vidím muže, jemuž likér chutná,“ prohlásil Dougan s vážností. „Teď jsem na řadě já. Připíjím mladému mágovi!“ Přiložil džbánek ke rtům, zaklonil hlavu a jedním dlouhým hltem jej vyprázdnil. Když jej odložil, oči měl podlité krví a cibulovitý nos zčervenal. „Ach,“ vydechl, mrkavě potlačil slzy a otřel si ústa koncem černého vousu.
„Slyšte, slyšte!“ vykřikli Tanin se Sturmem a zvedli své nápoje. „Připíjíme bratrovi, našemu čaroději!“ A také vypili do dna, i když ne tak rychle jako Dougan, leč lok nepřerušili, ani aby se nadechli.
„Děkuji,“ Palin byl hluboce dojatý. Opatrně upil. Podruhé účinek nebyl tak strašný. Spíš byl příjemný. Usrkl další hlt a další a konečně džbánek dorazil. Za veselého fandění bratrů i Dougana jej postavil na stůl. Mladý muž se cítil ohromně, bylo mu teplo, krev v žilách zurčela. Tanin se na něho díval s hřejivou pýchou a Sturm mu znovu nalil. Dougan vyzunkl dva džbánky za sebou, Sturm s Taninem do sebe obrátili svoje nápoje a pak přišla řada na Palina. Zvedl jej k ústům…
Palin se smál a nemohl přestat. Vykládal Taninovi a Sturmovi, jak je miluje, miluje je nejvíc na světě, až ho dojetí tak zdolalo, že se musel na Sturmově široké hrudi vyplakat. Ale ne! Byl zde ještě někdo, koho miloval — byl to trpaslík. Vypotácel se na nohy a obešel stůl, aby mu potřásl rukou. Dokonce pronesl i řeč. Rychlí přátelé… dobří přátelé, jako otec a otcovi přátelé… starý Flint — trpaslík… Vrátil se zpátky ke své židli, jenže teď viděl čtyři místo jedné. Vybral si tu nejbližší a usedl, minul, a kdyby ho Tanin nezachytil, byl by skončil na zemi. Popíjel další dávku a pozoroval bratry a nového přítele skrze láskyplné slzy, stékající po jeho mladé tváři.
„Řeknu vám chlapci,“ k Palinovi doléhal Douganův hlas z velké dálky, „miluju vás jako vlastní syny. A musím říct, že jste vypili trošku víc, než kolik snesete.“
„Né!“ křikl rozhorleně Sturm a bouchl pěstí do stolu.
„My na vás stačíme,“ bručel Tanin, těžce dýchaje, tváře rudé.
„Setsakra prafta,“ podpořil bratra Palin, bouchnul do stolu — nu, byl to jeho úmysl, kdyby stůl náhle nevysvětlitelně neuskočil stranou. A potom ležel na podlaze. Zdála se být docela zajímavá, určitě bezpečnější než ty čtyři židle nahoře či uskakující stůl… Rozmazaným pohledem se rozhlížel kolem sebe a vedle na podlaze našel hůl. Natáhl se a zamilovaně ji pohladil.
„Širák!“ zabreptal a křišťál na vrcholu vybuchl světlem. Přitom zaslechl jakýsi hluk: vysoké, vřískavé hlasy brebentily a žvatlaly kdesi v pozadí. Palin se zachichotal, nemohl přestat.
Odněkud z výšky k němu připlouval Douganův hlas. „Tak do postele a zdravý noční spánek!“ Byla-li v tónu jeho hlasu temná vyhrůžka či nepokrytý triumfální smích, Palin to přehlédl. Trpaslík byl jeho přítel, něco jako bratr. Miloval ho jako bratra, jeho drazí bratři…
Palin složil hlavu na podlahu, tvář si opřel o chladivé dřevo hole. Zavřel oči a vklouzl do jiného světa — světa malých tvorů v hnědých hábitech, kteří ho zvedli a běželi s ním pryč…
2. kapitola
Vskutku nemilá kocovina
Svět se houpal a chvěl a Palmoví se zvedal žaludek a chvěla kůže s každým pohybem — mizérie není ráda samotná. Otočil se na bok a zvracel, a jak ležel na čemkoliv, na čem ležel, uvažoval, jak dlouho to bude trvat, než umře a skončí tak jeho trápení. Oči měl jaksi slepené, nemohl je otevřít, aby se podíval.
Když už nebylo co zvracet a zdálo se, že se jeho vnitřnosti doopravdy rozhodly zůstat uvnitř, obrátil se se sténáním na záda. Hlava se mu poněkud vyjasnila a vtom si uvědomil, že se může stěží pohnout, že má ruce svázané za zády. Strach projel omámeným mozkem, jeho ledová vlna odvála mlhu trpasličí kořalky. Necítil chodidla a došlo mu, že provazy utažené kolem kotníků mu omezily krevní oběh. Skřípaje zuby trochu změnil polohu a v měkkých holínkách vrtěl prsty, až cítil brnění navracející se krve.
Všiml si, že leží na dřevěné pryčně, nahmatal ji pod sebou rukama. A pryčna se zvláštně pohybovala, houpala se nahoru a dolů způsobem, jenž nijak nepomáhal Palinově bolavé hlavě a bouřícímu se žaludku. Byly to divné pachy a zvuky — dřevo vrzalo, něco divně svištělo a bublalo a každou chvíli nad hlavou slyšel ohlušující řvaní, bouchání a plácání, jež znělo jako stádo splašených koní, či — Palinovi se stáhlo hrdlo — jako otcův popis útočících draků. Mladý mág opatrně otevřel oči.