A hned je zase zavřel. Proud slunečních paprsků z kulatého okénka ho bodl v mozku jako šíp a vyslal do bělá rozžhavenou bolest do pozadí jeho očních důlků. Pryčna se houpala jedním směrem, hned nato zase jiným, a žaludek se mu opět zvedl.
Odpočíval, až se natolik vzpamatoval, že se přestal obávat smrti v nejbližších deseti vteřinách; obrnil se, otevřel oči a nechal je otevřené.
Podařilo se, ale za cenu dalšího záchvatu nevolnosti. Naštěstí, či naneštěstí, vevnitř už nezbylo nic, co by mohl zvrátit, a zanedlouho tak byl schopen se rozhlédnout. Ležel na dřevěné pryčně, jak prve usoudil.
Pryčna byla zabudovaná do prohnuté dřevěné stěny malé místnosti a zřejmě měla sloužit za hrubé lůžko. Neobvykle tvarovaný pokoj lemovalo několik dalších lůžek a Palin na nich viděl své bratry, bezvědomé, s rukama a nohama svázanýma tak jako on sám. Žádný jiný nábytek tu nebyl, pouze pár dřevěných beden klouzalo po podlaze sem a tam.
Palinovi stačilo dívat se ven malým kulatým oknem, aby se potvrdily jeho nejhorší obavy. Napřed spatřil pouze modrou oblohu, bílé mraky a jasný sluneční svit. Potom se prkno, na něž ho uložili, jako by propadlo do strže. Dřevěné bedny se skřípavě sunuly kolem něho. Obloha i mraky zmizely, nahradila je zelená voda.
Znovu zavřel oči, překulil se, aby ulevil svalům staženým křečí a položil bolavou hlavu na chladné dřevo palandy.
Raději by měl říct „kajuty“, to je správný námořnický výraz, že ano, řekl si trpce. Tak se nazývají lůžka na lodi. A jakpak asi nazvou na lodi nás? ptal se sám sebe beznadějně. Galejními otroky? Přikovanými k veslům, vydanými napospas dozorci s jeho bičem, mrskajícím maso z jejich zad…
Pohyb lodi se změnil, bedny rachotily po podlaze do opačného kouta, obloha s mračny skočila zpátky do okna a Palin věděl, že bude zase zvracet.
„Paline… Paline, jsi v pořádku?“
V hlase bylo tolik úzkosti, že přivedl Palina k vědomí. Bolestně znovu otevřel oči. Uvědomil si, že musel usnout, ale neměl ponětí, jak se mu to s bolavou hlavou a protestujícími útrobami mohlo podařit.
„Paline!“ naléhal hlas.
„Ano,“ zachroptěl. Hovor ho stál nadlidskou námahu, v ústech a na jazyku měl pocit, jako by se mu tam nastěhovali nějací jeskynní tvorové. Při té myšlence mu žaludek poskočil, a tak ji rychle opustil. „Ano,“ opakoval, Jsem… v pořádku…“
„Díky Paladinovi,“ úpěl hlas patřící Taninovi. „U bohů, ležel jsi tam docela tichý a bledý, že jsem myslel, že jsi mrtvý!“
„Přál bych si, abych byl,“ řekl hoch procítěně.
„Víme, co tím míníš,“ ozval se Sturm, velmi mírný, pokořený Sturm, jak se dalo podle tónu usoudit.
Palin se stočil, aby na bratry viděl. Jestli vypadám tak zle jako oni, není divu, že Tanin věřil, že jsem mrtvý. Oba mladí muži byli pod opálenou pletí bledí s nádechem do zelena a na podlaze byly očividné známky toho, že oběma bylo dost špatně. Jejich rezavé kadeře byly rozcuchané, mokré a slepené, oděvy promáčené. Oba leželi na zádech s rukama a nohama svázanýma hrubými koženými pásky. Tanin měl na čele velkou podlitinu, a navíc měl odřené a krvácející zápěstí. Asi se chtěl osvobodit a nešlo to.
„Je to moje vina,“ pronesl Tanin přiškrceně a zasténal v návalu zvedající se nevolnosti. „Byl jsem blázen, že jsem neviděl, co přijde!“
„Neber si všechny zásluhy, drahý bratře,“ řekl Sturm. „Jel jsem v tom s tebou. Měli jsme naslouchat Palinovi…“
„Ne. Neměli,“ zamumlal Palin a zavřel oči před střídající se oblohou a mořem, jež se v okénku neustále promítaly. „Jak jste mi oba zdůraznili, choval jsem se jako nadřazený, sebevědomý karatel.“ Odmlčel se ve snaze uhodnout, jestli bude zvracet, či nikoliv. Konečně si pomyslel, že asi nebude, a dodaclass="underline" „Teď jsme v tom stejně všichni. Ví někdo, kde jsme a co se děje?“
„Jsme v podpalubí lodi,“ řekl Tanin, jako by to nebylo dost patrné. „Podle zvuku tam mají v řetězech nějaké veliké zvíře.“
„Draka?“ pípl Palin.
„Mohlo by být. Vzpomínám si, jak Tanis popisoval černého draka, který je v Xak Sarotu napadl. Slyšel bublavý zvuk a syčení, jako když vaří voda v konvici…“
„Ale proč by někdo uvázal draka na loď,“ odporoval skomíravě Sturm.
„Z mnoha důvodů,“ dodal Palin. „Povětšinou velmi ohavných.“
„Asi drží otroky, jako jsme my, na uzdě,“ volal polohlasem Tanin. „Paline, můžeš něco udělat? Míním — osvobodit nás? Víš, magií.“
„Ne,“ odvětil kouzelník hořce. „Moje kouzelnické potřeby zmizely — a nemohl bych se k nim dostat, ani kdyby byly tady. Mám svázané ruce. Moje hůl, moje hůl!!“ vzpomněl si s bodnutím. Ustrašeně se zmítal, až se dokázal posadit, rozhlédl se a ulehčené si oddechl. Magiova hůl stála v rohu opřená o trup lodi. Z nějakého důvodu se při houpání lodi ani nehnula; zůstávala stát naprosto klidně, zřejmě nedotčená přírodními zákony. „Hůl by mi snad pomohla, ale jediná věc, co jsem se naučil, je žádat ji o světlo,“ připustil zahanbeně. „A mimo to,“ dodal a vyčerpaně si lehnul, „hlava mě tak bolí, že si stěží vzpomenu na své vlastní jméno, natož na formule kouzel.“
Mladí muži tiše přemýšleli. Tanin znovu bojoval s koženými pouty, pak to vzdal. Kůže byla promočená, a jak vysychala, smršťovala se, takže velkému muži bylo znemožněno, aby unikl. Sturm natočil tělo k mladšímu sourozenci a jemně hvízdl.
„Paline,“ šeptal, „vzpomínám si na příhodu strýce Raistlina, jak on a otec byli chyceni bandity a osvobodil se pomocí nože ukrytého na zápěstí. Máš…“
„Ano. Mám podobný nůž. Když jsem složil Zkoušku, Justarius mi jej podal. Mám ho upevněný na předloktí řemínkem.“ Odmlčel se a váhavě přiznaclass="underline" „Ale ještě jsem nepřišel na způsob, jak ta hromská věc pracuje.“
Na počátku rozmluvy se oba bratři s nadějí posadili a při jejím zakončení si se zaúpěním zase lehli.
„Takže to vypadá, že jsme na téhle prokleté lodi uvěznění…“
„Uvěznění?“ zvolal bujarý hlas. „Spíš jako ti, co prohráli, nikdy však jako vězni!“
Padací dveře ve stropě se otevřely a dovnitř nakoukla hlava malé zavalité postavy v zářivě červeném sametu, s dlouhými černými vlasy. „Jste mými hosty!“ křikl vesele Dougan Kladivo, prohlížeje si své oběti. „A šťastnější než zbývající lidstvo, neboť jsem vybral právě vás, abyste mne doprovázeli na mé skvělé výpravě! Výpravě, která vás proslaví po celém světě! Výpravě, proti které se cesty vašich rodičů budou zdát jako šotčí hon za mršinou!“ Dougan se poklopem nahýbal tak hluboko, že mu obličej zrudl námahou a div nespadl hlavou dolů.
„My s vámi na žádnou výpravu nepůjdeme, vy trpaslíku!“ zapřísahal se Tanin — a pro jednou s ním Sturm a Palin naprosto souhlasili.
Dougan na ně shlížel poklopem a uchechtl se: „Chcete se vsadit?“
„Víte, mládenci, je to věc cti,“ dodal mírně. Hodil dolů provazový žebřík a poněkud rozkolísaně šplhal do podpalubí. Jeho sestup ztěžovala skutečnost, že přes čnící břicho neviděl, kam položit nohu. Konečně se po několika sklouznutích dostal dolů. Chvíli po enormní námaze odpočíval, z rukávu pláště vytáhl krajkový kapesníček a otíral si zpocený obličej.