„Řeknu vám, mládenci, taky se necítím zrovna nejlíp,“ pronesl vážně. „U Reorxe, vy ale umíte pít. Jak jste říkali.“ Lehce se zakymácel s pohybem lodi a ukázal na Sturma. „Vy obzvlášť! Přísahám při svém vousu,“ zálibně si jej pohladil, „že jsem vás viděl dvakrát a dopracoval jsem se ke čtyřem, když se vám oči obrátily v sloup a padl jste na zem. Fakt jste otřásl základy hostince a já jsem musel škodu uhradit.“
„Mluvil jste o tom, že nám odříznete pouta,“ vrčel Tanin.
„No jistě,“ broukl Dougan a z opasku vytáhl nůž. Obešel bedny a začal pilně pracovat na kožených řemenech, poutajících Taninovo zápěstí.
Palin chtěl vědět, proč, když nejsou vězni, jim svázali ruce a nohy.
„Ale chlapče,“ trpaslík se po něm ukřivděně ohlédl, „přece pro vaše vlastní bezpečí. Měl jsem strach o vaši bezpečnost! Byli jste tak nadšení, když jsme vás odnášeli na tuto krásnou loď, že jsme museli váš elán omezit!“
„Nadšení?“ utrousil Tanin. „Byli jsme bez sebe!“
„Ne, vskutku, nebyli jste. Ach, on byl,“ připustil Dougan a hodil hlavou k Palinovi. „Spal jako miminko v matčině náručí. Ale vy dva, jak jsem si myslel, sotva jsem vás spatřil, jste velcí bojovníci. Možná jste se divil, proč máte na čele tu malou modřinu.
Tanin si mlčky trpaslíka přeměřil. Sedl si a opatrně ohmatával čelo, kde měl bouli velikosti vejce.
„Nadšení!“ prohlásil trpaslík velebně a přešel ke Sturmovi, aby ho zbavil pout. „To byl ten důvod, proč jsem si vás vybral pro svoji výpravu.“
„Jediná výprava, kterou bych s vámi podnikl, by byla ta do Propasti!“ opáčil tvrdohlavě Tanin.
Palin vzdychl. „Drahý bratře,“ pronesl unaveně, „ještě ti nedošlo, že nemáme na vybranou? Jsme na lodi, daleko od pobřeží,“ viděl, že Dougan souhlasně kývl hlavou, „a zcela v moci tohoto trpaslíka a jeho vrahounské posádky. Myslíš, že by nás zbavil pout, kdyby byla sebemenší možnost úniku?“ Sturm už seděl a třel si zápěstí.
„Inteligentní hoch,“ pochvaloval si trpaslík a řezal Palmový řemeny. „Ale je přece čaroděj. A ti, jak jsem slyšel, jsou všichni inteligentní. Tak inteligentní,“ pokračoval mazaně, „že si pořádně rozmyslí, než aby začal kolem sebe vrhat kouzla, jaká mu přijdou na mysl. Například kouzlo spánku by mé posádce vrahounů poskytlo odpočinek, ale umíte vy tři řídit loď? Mimo to,“ dodal, vida Palinův chmurný výraz, Jak jsem se už zmínil, je to věc cti. Dokonale férově jste prohráli sázku! Splnil jsem svůj díl a dopravil vás na lože. A vy teď musíte dodržet svůj, zaplatit útratu.“ Douganův knír se zvedl úšklebkem a trpaslík si spokojeně pohladil vous. „Setsakra vám zaplatím,“ vrčel Tanin. „Vytrhám vám ty vaše vousy i s kořínky!“
Taninův hlas se chvěl vztekem a Palin se skrčil, pozoruje bezmocně svého prudkého bratra, jak se vrhá na rozšklebeného trpaslíka — a padá tváří do špíny a svinstva.
„No, no, chlapče,“ Dougan mu pomohl na nohy. „Než vytrháte mé vousy, musíte se na plovoucí lodi naučit chodit — jestli odmítáte ctít svůj závazek. Podle toho, co jsem slyšel o Karamonu Majereovi, byste mne pořádně zklamali; ze synů se stali podfukáři.“
„Podfukáři nejsme!“ ohradil se Tanin trucovitě. Opíral se unaveně o palandu a držel se jí křečovitě oběma rukama, jak se pod ním podlaha kymácela. „Sázku splatíme, i když by se dalo říct, že byla zmanipulovaná. Co od nás chcete?“
„Abyste mne doprovázeli. Tam, kam míříme, číhá extrémní nebezpečí! Potřebuji dva statné, zkušené bojovníky a čaroděj se může vždycky hodit.“
„Co vaše posádka?“ zeptal se Sturm. Pomalu se svezl z palandy a dopadl na podlahu, právě když se loď naklonila; sjel pozpátku, až narazil do boku lodi.
Douganův rozesmátý obličej najednou vystřízlivěl. Pohlédl nahoru, odkud se zase ozýval ten podivný řev, tentokrát smíšený s ječením a výkřiky. „Ach, moje… eh… posádka,“ potřásl smutně hlavou. „Oni jsou… no, nejlíp bude, když půjdete se mnou a uvidíte sami.“
Obrátil se na podpatku svých módních bot. Vydal se k žebříku a neobratně klopýtl, když loď poskočila jiným směrem. „Au! To mi připomíná,“ třel si holeň, kde do ní narazila jedna z putujících beden, a jadrně zaklel. „Uskladnili jsme vaše věci tady,“ bouchl do víka. „Meče, štíty, brnění a tak. Tam, kam jedeme, je budete potřebovat,“ dodal vesele.
Zachytil rozkývaný provazový žebřík, vyškrábal se nahoru a protáhl se poklopem. „Přijďte brzo!“ zaslechli z paluby.
„Co teď uděláme?“ Sturm se postavil opatrně na nohy a hned zase spadl dopředu, když mu podlaha podklouzla pod nohama. Obličej mu definitivně zezelenal a na čele vyrazily krůpěje potu.
„Vezmeme si meče,“ rozhodl temně Tanin a klopýtal k bednám.
„A vypadneme z téhle páchnoucí díry,“ řekl Palin. Zakrýval si cípem rukávu nos a ústa. „Potřebujeme čerstvý vzduch a chci vidět, co se nahoře vlastně děje.“
„Chceš se vsadit?“ posmíval se Tanin.
Palin se žalostně usmál a podařilo se mu dojít k Magiově holi, jež stále nehybně stála opřená o lodní stěnu. Zda to byla její kouzelná vlastnost, nebo jestli mu pouhé držení hladkého dřeva dodalo sebedůvěru — mladý mág se cítil lépe hned, jak ji jeho ruka objala.
„Mysli na nebezpečí, jež tato hůl viděla a provedla jimi své pány, šeptal si tiše pro sebe. „Magius ji držel, když bojoval Humovi po boku. Můj strýc ji držel, když vstoupil do Propasti a čelil Královně Temnot. Tahle situace s ní ani nehne.“
Svíraje hůl, začal lézt po žebříku. Tanin ho chytil za rukáv. „Bratříčku, nevíš, co je tam nahoře, a sám jsi připustil, že se na nějaké kouzlení necítíš. Co kdybychom se Sturmem šli první?“
Palin se zastavil a zadíval se s radostným úžasem do bratrovy tváře. Jeho starší bratr mu neporučil, jak měl dřív ve zvyku. Téměř slyšel jeho slova: „Paline, ty blázne! Počkej dole. Sturm a já půjdeme první.“ Tanin ho oslovil s respektem, přednesl logickou námitku a nechal rozhodnutí na Palinovi.
„Máš pravdu.“ Palin odstoupil od žebříku — jen to bylo o kus dál, než zamýšlel, jak ho kolísavá loď opět vyvedla z rovnováhy. Sturm ho zachytil a všichni tři stáli a čekali, až se loď srovná. Potom jeden za druhým šplhali nahoru.
Sturmova silná ruka vytáhla Palina na palubu. Vděčně nasál čerstvý vzduch, v prudkém slunečním jasu mžoural a potlačil bolestivé bušení v hlavě. Sotva se mu oči přizpůsobily, zaslechl za sebou řev — děsivý zvuk, kombinaci vytí, ječeni, vrzání a syčení. Paluba se pod nohama chvěla a bubnovala. Začínal se vyděšeně obracet, aby čelil hroznému, útočícímu zvířeti, když slyšel Taninův výkřik: „Pozor, Paline!“
Celá bratrova váha jej srazila a přitiskla na prkna, právě když se mu něco temného a strašného s hřměním a divokým plácáním přehnalo nad hlavou.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Tanin s obavou. Vstal a vztáhl k Palinovi ruku. „Nechtěl jsem do tebe vrazit tak tvrdě.“
„Myslím, že jsi mi v těle přelámal všechny kosti,“ sípěl Palin, lapaje po dechu. Zíral na záď lodě, kde ta věc mizela přes okraj.
„U všech bohů, co to bylo?“ oslovil Dougana. Trpaslík se také poněkud zahanbeně zvedal z podlahy.
S obličejem rudým jako jeho sametové kalhoty si oprašoval kousky dřeva, vlákna provazu a mořskou pěnu a vtom ho obklopila brebentící horda malých stvoření, aby mu pomohla.