Tika pohlédla na Karamona, aby zjistila, jak zareaguje. Byl to přesný popis Kitiary. Ale Karamonova tvář zůstávala bez výrazu.
„Začala mě o něco žádat — asi o vodu — ale než mohla žádost vyslovit, omdlela.
Odnesla jsem ji do domu. Poznala jsem, že je velmi nemocná. Rozběhla jsem se ke staré druidce, která byla vesnickou léčitelkou. Bylo to ještě předtím, než se k nám vrátili Mišakalini kněží, ale druidka byla velmi schopná a zachránila spoustu životů. Možná proto jsme nikdy nepodlehli žádnému z falešných kněží ani jejich trikům.
Když jsem se vrátila s druidkou, žena, řekla, že se jmenuje Kitiara, se probrala z bezvědomí. Snažila se vstát z postele, ale byla příliš slabá. Stařena ji prohlédla a řekla, ať leží a nevstává.
Kitiara odmítla. ,Je to jenom horečka,’ řekla. ,Dejte mi nějaký lék a já půjdu.’
,Víte, že to není jen horečka,’ řekla druidka. ,Čekáte dítě, a pokud nezůstanete ležet a neodpočinete si, tak o ně přijdete.’“
Karamonovi z tváře vyprchala všechna barva, až zůstal bílý jako sníh. Tika také zbledla a odložila hrnek s čajem, protože se bála, aby ho nerozlila. Natáhla se a vzala Karamona za ruku. Vděčně a drtivě ji stiskl.
,Chci o toho spratka přijít!’ klela Kitiara. Nikdy jsem neslyšela, že by žena mluvila tak sprostě.“ Sára se zachvěla. „Bylo příšerné poslouchat ji, ale druidce to zjevně nevadilo.
,Ano, přijdete o dítě, ale zároveň ztratíte i sama sebe. Pokud se o sebe nezačnete starat, zemřete.’
Kitiara mumlala něco o tom, že bezzubé stařeně nevěří, ale viděla jsem, jak je vyděšená — možná proto, že byla příliš slabá a bylo jí příliš zle. Druidka chtěla, abychom Kitiara odnesli k ní domů, ale já řekla ne, že se o ni postarám. Možná si myslíte, že je to divné, ale byla jsem osamělá… a jistý způsobem jsem vaši sestru obdivovala.“
Karamon zavrtěl hlavou. V tváři měl temný výraz.
Sára se usmála a pokrčila rameny. „Byla silná a nezávislá. Také jsem chtěla být taková, ale neměla jsem dost odvahy. A tak zůstala se mnou. Byla velmi nemocná. Měla horečku, takovou tu horečku, kterou chytíte v močálech. A rozčilovala se kvůli dítěti. Nechtěla ho a vztekala se, že je těhotná, což jí nepomáhalo.
Opatrovala jsem ji, dokud horečka neklesla. Byla nemocná skoro měsíc, možná i déle. Nakonec se uzdravila a o dítě nepřišla. Ale horečka ji oslabila — víte, jak to chodí. Sotva dokázala zvednout hlavu z polštáře.“ Sára si povzdychla. „První věc, o kterou požádala, když se cítila líp, bylo, aby jí druidka dala něco, čím by ukončila těhotenství.
Stařena Kitiaře řekla, že na to už je pozdě. Zabila by i sama sebe. Kitiaře se to nelíbilo, ale byla příliš slabá, než aby se hádala, než aby cokoli udělala. Ale od té chvíle počítala dny, které jí zbývaly do porodu. Říkala: ,Zbavím se toho bastarda a půjdu dál.’“
Karamon polkl, zakašlal a nasadil přísný výraz. Tika mu stiskla ruku.
„Nastal čas porodu,“ pokračovala Sára. „Kitiara zesílila, a to bylo jen dobře, protože porod byl dlouhý a těžký. Po dvou dnech přišlo dítě konečně na svět — byl to chlapec. Byl zdravý a silný. Kitiara naneštěstí nebyla. Druidka (neměla ji nijak v lásce) Kitiaře na rovinu řekla, že asi umře, a tak by měla někomu říct, kdo je chlapcův otec, aby si mohl pro dítě přijít.
Tu noc Kitiara skoro zemřela a pověděla mi jméno otce dítěte a také o okolnostech, které vedly k jeho početí. Ale právě kvůli těmto okolnostem a kvůli tomu, kým otec byl, mě přinutila přísahat, že mu to nikdy neprozradím.
Trvala na tom. Přinutila mě přísahat, strašlivě přísahat, na památku mé matky. ,Odnes chlapce mým bratrům. Jmenují se Karamon a Raistlin Majere. Vychovají z mého syna velkého válečníka. Hlavně Karamon. Je to dobrý bojovník. Vím to, protože jsem ho vycvičila.’
Slíbila jsem jí to. Slíbila bych jí cokoli. Litovala jsem ji. Byla sklíčená a slabá a já si byla jistá, že zemře. ,Máte něco, co bych mohla předat vašim bratrům, aby uvěřili, že dítě je vaše? Proč by mi jinak věřili?’ zeptala jsem se jí. ,Nějaký šperk, který by poznali?’
,Nemám žádné šperky. Mám jen meč. Odnes můj meč Karamonovi. Pozná ho. A pověz mu… pověz mu…’ Kitiara se malátně rozhlédla po pokoji. Zadívala se na dítě, které hladově křičelo v kolébce u ohně.
,Můj malý bráška kdysi takhle plakal,’ zašeptala. ,Raistlin byl pořád nemocný. A když plakal, Karamon se ho snažil rozveselit. Předváděl stínové obrázky. Takhle.’ Zvedla ruku — chudáček, nic jiného zvednout nedokázala — a vytvořila z prstů hlavu králíka. ,A Karamon říkaclass="underline" Podívej, Raiste. Králíci.’
Karamon zasténal a ukryl tvář v dlaních. Tika ho objala paží a něco tiše zašeptala.
„Omlouvám se,“ řekl Sára ustaraně. „Zapomněla jsem, jak strašné to pro vás musí být. Nechtěla jsem vás rozrušit, jen dokázat…“
„Nic se neděje, má paní.“ Karamon zvedl hlavu. Tvář měl ztrhanou a napjatou, ale klidnou. „Vzpomínky jsou někdy těžké, obzvláště když je slyším… takto. Ale už vám věřím, Sáro Dunstonová. Je mi líto, že jsem vám předtím nevěřil. Jen Kit… nebo Raist… by znali tenhle příběh.“
„Nemusíte se omlouvat.“ Sára se napila čaje a objala hrnek studenýma rukama, aby si je zahřála. „Kitiara samozřejmě nezemřela. Stará druidka tomu nemohla uvěřit. Řekla, že Kitiara musela uzavřít dohodu s Takhisis. Později jsem na to často myslela, když jsem se dozvěděla, jakou spoušť napáchala. Slíbila snad Temné královně duše výměnou za tu její? Proto ji Takhisis nechala jít?“
„To je děsivá představa!“ Tika se zachvěla.
„Není to jen představa,“ řekl Sára tiše. „Viděla jsem podobné věci na vlastní oči.“
Na dlouhou chvíli se odmlčela. Karamon s Tikou na ni v hrůze hleděli. Viděli v ní opět ženu, kterou spatřili stát na prahu — s přilbicí zla a lilií smrti.
„Řekla jste, že dítě přežilo,“ ozval se náhle Karamon a zamračil se. „Předpokládám, že ho Kit opustila.“
„Ano,“ pokračovala Sára ve vyprávění. „Kitiara brzy nabyla sil a byla připravená vyrazit na cestu. Ale zatímco se uzdravovala, přilnula k dítěti. Byl to krásný chlapec, bystrý a urostlý. ,Nemohu si ho nechat,’ řekla mi. ,Brzy se stanou velké věci. Na severu se seskupují armády. Chci získat bohatství mečem. Najdi mu dobrý domov. Budu posílat peníze na jeho výchovu, a až bude dost starý na to, aby se mnou vyrazil do války, vrátím se pro něj.’
,A co vaši bratři?’ odvážila jsem se zeptat.
Rozzuřeně se ke mně obrátila. ,Zapomeň na to, že jsem ti kdy prozradila, že mám příbuzné! Zapomeň na všechno, co j sem řekla. A hlavně na to, co jsi se dozvěděla o jeho otci!’
Souhlasila jsem. A pak jsem se zeptala, jestli si mohu dítě nechat já.“ Sára se zahleděla do ohně a tvář jí zahořela. „Víte, cítila jsem se strašně osamělá. Vždycky jsem chtěla vlastní dítě. Připadalo mi, jako by bohové, pokud nějací existují, vyslyšeli mé modlitby.
Kitiaře se nápad líbil. Naučila se mi důvěřovat a myslím, že si mě i docela oblíbila — pokud vůbec mohla mít ráda jinou ženu. Slíbila, že až získá peníze, pošle mi je. Řekla jsem, že mě peníze nezajímají, že se dokážu postarat o sebe i o dítě. A slíbila jsem, že jí budu psát o tom, jak se chlapci daří. Když odcházela, políbila dítě a vložila mi ho do náruče.
Jaké mu dáte jméno?’ zeptala jsem se.
,Říkej mu Ocel,’ odpověděla a smála se — s ohledem na chlapcovo příjmení to byl tak trochu žert.“