Naštěstí směřovali přímo na západ, loď nebylo třeba otáčet, takže se vyhnuli nutnosti otevřít přetlakové sudy (vzrušení, rovnající se ničivému tornádu) — požehnání, které Tanin, Sturm a Palin během milosrdně krátké cesty nemohli ocenit. Tohle tedy byl Zázrak s posádkou gnómů, trpaslíkem — kapitánem a třemi dobrodruhy, trpícími mořskou nemocí v důsledku nestřídmého pití (ač je Dougan slavnostně ujistil, že by vlastně za to měli děkovat bohům).
Blížila se noc. Slunce zapadalo do moře v rudém oparu, jako by chtělo překonat červeň trpaslíkova výstředního oděvu. Bratři se uboze choulili na palubě a byli rádi, že nadchází noc. Měli za sebou trudný den, kdy se věčně museli skrývat před letícím ráhnem. Ke všemu byli zasypáváni rybami a voda, proudící z plachty, je promáčela. Jediné, co dostali k jídlu, byly ryby (ve velkém výběru a množství) a jakýsi druh sucharů, jež podezřele vypadaly spíš jako ten zázračný tmel. Aby odvrátil jejich mysl od tělesných potíží, Dougan navrhl, že jim bude vyprávět příběh Šedokamu z Gargathu.
„Znám ten příběh,“ řekl Tanin trucovitě, „každý na Krynnu jej zná! Poslouchal jsem ho od dětství.“
„Ach, ale znáte ten pravdivý?“ zeptal se Dougan a měřil šije pozorně jasnýma černýma očima.
Nikdo neodpověděl, neslyšeli by ani sami sebe v práskání plátna a skřípění rumpálů, jak plachta vyskočila z vody a hřímala nad palubou. Kolem nohou se jim mrskaly ryby, gnómové poskakovali sem a tam a chytali je. Křížení plachty bylo korunováno křikem, poněvadž pár gnómů se nesložilo dostatečně rychle a ráhno je smetlo z paluby. Stalo se to téměř po každém průletu a po bocích lodi stály nepřetržité hlídky, aby zařvaly „Gnóm přes palubu!“ (což dělaly s potěšením) a hodily nešťastným soukmenovcům záchranné vynálezy (které v přístavech sloužily jako kotva).
„Jak máme poznat, je-li příběh pravdivý, nebo ne?“ ozval se rozmrzelý Tanin, když se hluk utišil.
„Vím, že je několik verzí, podle toho, slyšíte-li jej od trpaslíka, nebo některé jiné rasy,“ dodal Palin.
Zdálo se, že Dougan tone ve značných rozpacích. „Aj, chlapče,“ řekl, „a tady jste se dotkl bolavého místa. Ale pokračujte a povězte nám svůj, mladý čaroději. Předpokládám, že jste jej studoval, protože do světa přinesl kouzla.“
„Nu dobrá,“ Palina potěšilo a lichotilo mu, že je středem pozornosti. Hovor zaslechli i gnómové a chtěli slyšet člověčí verzi svého oblíbeného příběhu. Opustili své úkoly (a hon na ryby), usadili se kolem, pozorujíce mága s výrazy od dychtivé jistoty, že jim jej bude vyprávět špatně, až po otevřené podezření, že by jej náhodou vykládal správně.
„Když se bohové probudili z chaosu a převzali nad ním vládu, ustanovili Rovnováhu vesmíru. Chaos byl potlačen. Kyvadlo Času se pohybovalo mezi Dobrem a Zlem, a Neutralita hlídala, aby žádný z nich nezískal převahu. A v této době duchové plemen začali tančit mezi hvězdami; bohové proto rozhodli, že stvoří pro ty rasy svět, který by obývaly.
Svět byl ukován, jenže teď bohové bojovali o duchy plemen. Bohové Dobra chtěli dát rasám moc nad hmotným světem a vést je k Dobru. Bohové Zla si chtěli rasy zotročit, aby jim vnutili provádění svých zlých úmyslů. Bohové Neutrality žádali, aby byla rasám dána moc nad hmotným světem, ale se svobodnou volbou mezi Dobrem a Zlem.
Rozhodli se konečně pro poslední variantu. Bohové Zla věřili, že získat převahu je nebude stát žádné velké úsilí.
Zrodily se tři rasy — elfové, milovaní bohy Dobra. Zlobři, ochotní otroci bohů Zla. A neutrální lidé, kteří ze všech ras měli život nejkratší, a proto se mohli snadno přiklonit k jedné či druhé straně.
Když byly tyto rasy stvořeny, byl svěřen bohu Reorxovi úkol ukovat svět. Vybral si několik lidí, aby mu pomáhali, neboť byli ochotnými pracovníky. Ale lidé Reorxe brzo rozzlobili. Někteří byli lakomí a pracovali, jen aby získali bohatství nestarajíce se o kvalitu odvedené práce. Někteří podváděli, jiní kradli. Zuřící Reorx svoje učně proklel a změnil je v gnómy — malá stvoření, odsouzená — já nemyslím jako odsouzená,“ Palin se spěšně opravil, vida, že gnómové se mračí — „míním… uch… nadaná k výzkumům,“ gnómové se usmívali — „a trávící své životy vymýšlením mechanických pomůcek, které nikdy… ech… chci říct, zřídkakdy užitečně pracovaly…“
Plachta jim hřměla nad hlavami a Palin se s úlevou odmlčel.
„Dělejtestoudobroučástí!“ volali gnómové; vždycky mluví extrémně rychle a brebentí slova dohromady. Usoudil, že je to dobrá rada (když jim porozuměl), a pokračoval.
„Zanedlouho jeden z mnoha zlých bohů Reorxe oklamal. Nechal ho ohromující moc chaosu vkovat do klenotu. Obecně se věří, že tím bohem byl Hiddukel, bůh korumpujícího bohatství.“
„Ne, hochu,“ vzdychl Dougan. „Byl to Morgion.“
„Morgion?“ opakoval Palin překvapeně.
„Aj, bůh rozkladu. Ale vysvětlím to později.“ Trpaslík mávl rukou. „Pokračujte.“
„Na každý pád,“ Palin byl poněkud vyvedený z konceptu. „Reorx vyrobil Šedokam a vsadil jej do měsíce, rudého Lunitáru, měsíce, jenž byl bohům Neutrality svatý.“
Gnómové se usmívali, teď nadcházela jejich nejoblíbenější část.
„Gnómové během té doby postavili Velký vynález, zkonstruovaný, aby mohli opustit svět a vstoupit mezi hvězdy. Této věci chyběla jediná věc, aby fungovala — byla to hnací síla. V noci pozorovali oblohu, viděli Šedokam zářit ze srdce Lunitáru a hned poznali, že kdyby se mohli zmocnit síly chaosu skryté v Šedokamu, měli by pro svůj vynález chybějící pohon.“
Mnoho pokyvování a moudrých pohledů mezi gnómy. Sturm zíval, Tanin se tiše postavil, nahnul se přes zábradlí, aby ulevil rozbouřenému žaludku.
„Jeden neobyčejně nadaný gnóm postavil opravdu fungující vysunovací žebřík, který ho vynesl na měsíc. Díky k tomu určené síti zachytil Šedokam dříve, než si ho bohové mohli všimnout. Snesl klenot dolů na svět, jenže tam mu unikl a plul k západu; míjel země a za sebou nechával chaos. A tak do světa vstoupil chaos v podobě magie. Klenot se vznášel nad světem a tvorové byli proměňováni jeho vůlí. Někteří zkrásněli, jiní zošklivěli.
Družina gnómů následovala Šedokam i přes moře v naději, že jej chytí a že si ho přivlastní. Jenže člověk jménem Gargath nakonec kámen polapil a pomocí kouzla jej zadržel ve své pevnosti. Gnómové se dopravili k hradu, kde viděli zář Šedokamu osvětlující okolní krajinu. Žádali po Gargathovi vydání klenotu, ten však odmítl. Gnómové vyhrožovali válkou,“ tady se z řad gnómů ozvaly povzbudivé výkřiky, „a Gargath jejich výzvu přivítal. Vystavěl kolem hradu vysokou hradbu, aby je ochránila. Nebyl žádný způsob, jímž by gnómové mohli ztéci vysoké hradby. Rozhodli se tedy k ústupu, ovšem přísahali, že se vrátí.“
„Slyšte! Slyšte!“ volali gnómové.
„O měsíc později gnómská armáda přitáhla ke Gargathu s velkým, parou poháněným dobývacím strojem. Dosáhl na hradební opevnění, ale porouchal se, než mohl splnit svůj účel. Gnómové s těžkými ztrátami museli ustoupit. Za dva měsíce se vrátili s ještě větším strojem. Tento stroj narazil do prvního, vybuchl a shořel. Gnómové s ještě většími ztrátami odtáhli.
Tři měsíce nato však byli zpátky s kolosální dobývací, parou poháněnou mašinou. Valila se přes popel dvou předcházejících a řítila se ke zdi, když se hnací mechanismus porouchal. Konstrukce se s mohutným hřmotem převrátila a zeď rozbila. Ačkoliv to nebylo právě to, co měli gnómové v úmyslu, byli nadmíru potěšeni.“