Více povzbudivého, veselého křiku.
„Ale jak se hrnuli průlomem ve zdi, z klenotu vyšlehlo ocelově šedé světlo a všechny oslepilo. Když se lord Gargath vzpamatoval, viděl ke svému zděšení, že gnómové bojují mezi sebou!“
Mračení a výkřiky: „Lháři! Tak to nebylo!“
„Jedna frakce gnómů žádala, aby byl Šedokam svěřen jim, že jej rozřežou a obrátí v bohatství. Druhá frakce chtěla Šedokam rozdělit na části a zjistit, jak funguje.
Jak ty dvě strany bojovaly, jejich podstata se změnila… Tak se zrodily rasy trpaslíků, kteří řežou skály a neustále přemýšlí o bohatství, a šotků, hnaných neuhasitelnou zvědavostí poznávat svět. Šedokam během zmatku unikl a naposledy byl viděn, jak směřuje na západ, pronásledován skupinou gnómů a lordem Gargathem. A to,“ končil udýchaně Palin, „je příběh Šedokamu — ovšem, pokud se nezeptáte trpaslíků.“
„Proč? Co by řekli?“ tázal se s poněkud křivým úsměvem Tanin a obrátil se na Dougana.
Dougan vydal vzdech, jenž asi přicházel až ze špičky jeho černých botek. „Trpaslíci vždycky stáli na svém, že oni jsou vyvolenci Reorxe, že jejich rasu stvořil z lásky a že gnómové a šotci vyšli z jeho pokusů a omylů, dokud nenašel ten správný tvar.“
Dav silně protestoval. Gnómové vypadali značně dotčeně. Dougan se otočil a umlčel je upřeným pronikavým pohledem. „Podle trpaslíků Reorx stvořil Šedokam coby dar pro trpaslíky a gnómové ho ukradli.“ Další protesty, utišené v zárodku ostrým pohledem.
„Nu, připadá mi,“ ozval se zívající Sturm, „že jediný, kdo má pravdu, je sám Reorx.“
„Ne tak, chlapče,“ Dougan se tvářil nespokojeně. „Víš, já znám ten pravdivý příběh. Proto podnikám tuto výpravu.“
„Který je tedy pravdivý?“ Tanin mrkl na Palina.
„Žádný,“ řekl Dougan ve velkých rozpacích. Sklonil hlavu, bradu zabořil do vousů, prsty otáčel knoflíky svého promočeného červeného kabátu.
„No… uch… víte,“ mumlal a přes pleskot ryb na palubě a šplouchání moře mu bylo těžko rozumět. „Reorx… ach… ztratil Šedokam ve hře v kostky.“
„Cože?“ Palin se naklonil dopředu.
„Ztratil jej,“ šeptl trpaslík.
„Pořád jsem nerozuměl…“
„ZTRATIL TEN HROMSKÝ KÁMEN VE HŘE V KOSTKY!“ vztekle zařval Dougan se vzpřímenou hlavou a planoucíma očima.
Vyděšení gnómové se rozprchli na všechny strany a pár jich utržilo ránu do hlavy letícím ráhnem plachty.
„Morgion, bůh rozkladu a chorob, svedl Reorxe, aby klenot vyrobil. Morgion dobře věděl, že kdyby byl chaos vypuštěn do světa, jeho zlá moc by vzrostla. Vyzval Reorxe ke hře, sázkou byl Šedokam a…“ odmlčel se a zíral stísněně na palubu.
„Prohrál jej ve hře v kostky?!“ užasle za něj dokončil Sturm.
„Aj, chlapče,“ Dougan zhluboka vzdychl. „Víte, Reorx má jednu chybu, jednu malou chybičku, abyste věděli, jinak je jemný, čestný gentleman, největší, jakého můžete potkat. Jenže,“ trpaslík vyrazil další vzdech, „miluje svou láhev a miluje dobrou sázku.“
„Takže vy Reorxe znáte, že?“ Sturm zívl, až mu praskaly sanice.
„Jsem pyšný, že to mohu potvrdit,“ pronesl Dougan vážně, pohladil vous a natočil kníry. „S jeho pomocí jsem po všech těch letech zjistil, kde se Šedokam nachází. Tihle chlapíci mi také pomáhají,“ plácl po rameni kolemjdoucího gnóma a drobného tvora dočista povalil. „Nu, a s přispěním tří dobrých mladých mužů jej získáme nazpět… a…“ vůčihledně zmatený Dougan se odmlčel.
„A?“
„A přirozeně jej vrátíme Reorxovi,“ dodal s pokrčením ramen.
„Přirozeně,“ opakoval Tanin pochybovačně. Ohlédl se po Sturmovi, který na palubě usnul, a přistihl jednoho gnóma při úprku s bratrovou helmou. „Hej!“ zařval mu do ucha a zvedl jej za límec.
„Jájsemsenanichtěljenompodívat!“ kňučel velice ustrašeně gnóm. „Bylbychjipřineslzpátkyčestně.“
„Víte,“ řekl pomaleji, když Tanin uvolnil stisk. „My jsme vyvinuli nový revoluční typ helmy. Máme s tím pár problémů, jako třeba jak ji sundat z hlavy, a já…“ gnóm šiji láskyplně prohlížel.
„Dík, mne to nezajímá,“ zavrčel Tanin a vytrhl mu ji z ruky. „Pojď, bratříčku,“ obrátil se na Palina, „pomoz mi s ním do postele.“
„Kde je postel?“ zeptal se mladík unaveně. „Ne, do té smradlavé díry už nepůjdu.“
„Já taky ne,“ souhlasil Tanin. Rozhlížel se po palubě a pak ukázaclass="underline" „Tamhleten krám vypadá jako přístřešek; zdá se, že to bude asi nejlepší místo. Aspoň bude suchý.“
Prst ukazoval na několik desek, které byly složitě a vynalézavě spojeny do malého úkrytu. Opíral se o bok a stříška byla bezpečně pod letící hřmotnou plachtou; určitě chrání spáče před vodou a padajícími rybami.
„Je suchý,“ řekl Dougan spokojeně. „To je moje postel.“
„Byla,“ opáčil suše Tanin. Sklonil se a třásl Sturmem. „Vzbuď se! Nebudeme tě nosit! A pospěš si, než nám ta proklatá plachta srazí hlavy.“
„Co je?“ mrkal ospale Sturm a sedl si.
„To nemůžete udělat!“ ječel trpaslík.
„Hleďte, Dougane Kladivo!“ Tanin se sehnul a hrozivě zíral trpaslíkovi do očí. „Jsem po pitce, mám mořskou nemoc a celý den jsem nic nejedl. Pršela na mne voda, mlátily do mne ryby, třískla mě plachta a ty večerní pohádky pro děti mě k smrti nudily. Nevěřím vám a nevěřím vaší pitomé výpravě.“ Tanin se zalykal vztekem. Zvedl prst a třepal jím trpaslíkovi před nosem. „Budu spát, kde se mi zachce, a přísahám, že zítra, až se budu cítit lépe, přinutím ty malé parchanty loď obrátit a vzít nás zpátky domů.“
„A když vás zastavím?“ vyhrožoval Dougan s kosým pohledem.
Taninova zuřivost ho nevyvedla z míry.
„Pak loď bude mít místo panny na přídi, nebo kde má příď, novou figurínu!“ syčel Tanin sevřenými zuby. „A bude mít dlouhé vousy!“
Velký muž vztekle dusal k přístřešku a sehnul se. Sturm mu rozespale kráčel v patách.
„Dougane, být vámi, šel bych mu z cesty,“ radil Palin, spěchaje za nimi. „Je schopen udělat, co říká.“
„Ano? Budu to mít na paměti,“ trpaslík si zamyšleně potahoval černé vousy.
Přístřešek plnily trpaslíkovy věci — většina vypadala jako jeho výstřední oděvy. Palin je bezohledně vystrčil holínkou na palubu. Tanin se natáhl na podlahu, Sturm padl vedle něj a oba usnulí tak rychle, jako kdyby na ně mladší bratr seslal kouzlo. Palin se složil na malém zbylém místečku a doufal, že ho spánek také přemůže.
Ale nebyl válečník jako jeho bratři, jak si trpce uvědomil. Sturm dokázal spát v pouštním písku v plné zbroji a o Taninovi bylo známo, že spokojeně chrápal, když blesk zlomil strom stojící hned vedle. Promočený na kůži se chvěl zimou, ležel a poddal se své mizérii.
Měl hlad, ale pokaždé, když pomyslel na jídlo, žaludek mu poskočil. Svaly ho bolely od mořské nemoci, hořká chuť slané vody mu svírala ústa. Toužebně myslel na svou postel doma; na čisté, sladce vonící ložní prádlo; na hodiny poklidného studia pod ochrannými větvemi řásníku s knihou kouzel v klíně.
Zavřel oči a snažil se potlačit slzy touhy po domově, ale zalila ho jako vlna. Vztáhl ruku a dotkl se Magiovy hole. A náhle si připomněl strýčka. Proč? Palin neměl tušení — Raistlin zemřel dávno před tím, než se narodil. Možná to byla ta hůl… nebo si paměť v jeho oslabeném stavu vybavila polozapomenuté otcovo vyprávění. Ať byl důvod jakýkoli, Palin jasně viděl Raistlina, ležícího na zemi v ponurém, deštivém lese. Skrčený ve svém rudém plášti kašlal, kašlal, až se zdálo, že se snad nikdy už nenadechne. Palin viděl na popelavých rtech krev, viděl křehké tělo zmítané bolestí. Ale neslyšel jediné slovo stížnosti. Palin se měkce ke strýci přiblížil. Kašel ustal, křeče ustaly. Raistlin zvedl hlavu a pohlížel mu přímo do očí…