„Myslím, že když už jsme tady,“ navrhl přidušeně Sturm, „měli bychom se tu porozhlédnout. Jestli má trpaslík pravdu a Šedokam je na ostrově, mohli bychom jej dostat a naše přijetí do Rytířstva by bylo jisté. Jak řekl Dougan, byli bychom hrdinové.“
„Nemluvě o bohatství, kterého můžeme dosáhnout,“ šeptal Tanin. „Paline?“
Srdce mladého mága divoce bilo. Kdo ví, jaké kouzelné síly Šedokam skrývá? pomyslel si náhle. Mohl by zvýšit moji moc a pak bych nepotřeboval výuku žádného arcimága! Mohl bych se jím stát já sám; kdybych se jej dotkl… Palin zavrtěl hlavou. Zvedl zrak a viděl obličeje svých sourozenců. Tanin zošklivěl lakotou, Sturmův zkřivily ambice. Můj vlastní obličej –
Palin si na něj položil dlaň — jak se jim jeví? Podíval se dolů na svůj šat a viděl, že jeho bílá barva zešedla. Může to být působením soli, ale také něčím docela jiným…
„Bratři,“ pravil naléhavě, „poslouchejte jeden druhého! Myslete na to, co jste řekli! Tanine, odkdy místo po dobrodružství toužíš po bohatství?“
Tanin mžikal, jako by se budil ze snů. „Máš pravdu! Bohatství! O čem to melu? Nikdy jsem se o peníze moc nestaral…“
„To promluvila moc Šedokamu,“ křičel Dougan. „Začíná vás korumpovat, jako to učinil mnoha jiným,“ sklouzl pohledem ke gnómům. Postrkování a požďuchování přerostlo do ran. Několik gnómu bylo hozeno dokonce přes palubu.
„Myslím, že bychom měli ten ostrov prozkoumat,“ šeptal tiše Palin, aby ho trpaslík neslyšel. Přitáhl bratry blíž. „Když pro nic jiného, tak aspoň abychom se přesvědčili, jestli nám Dougan řekl pravdu. Jestli řekl a jestli je Šedokam tady, a kdybychom jej mohli přinést nazpět…“
„Och, je zde!“ Dougan dychtivě strčil černovlasou hlavu do jejich středu. „A až jej přinesete, chlapci, zvěsti, které se povídají o vašem slavném otci, budou jako výmysly šotků ve srovnání s legendami, jež se budou zpívat o vás! To se ani nešířím o faktu, že zachráníte před smutným údělem ty chudáky, co tu žijí,“ dodal neobvykle vážně.
„Lidi?“ Tanin se polekal. „Chcete říct, že tu žijí lidé?“
„Ano, ostrov je obydlený,“ řekl trpaslík a oddechl si, pozoruje lstivě tři mladíky.
„Ano,“ Sturm zíral upřeně na břeh. „Lidé tu jsou. Jenže, milý Dougane Kladivo, nezdá se mi, že by čekali na záchranu!“
Gnómové přepravili Tanina, Palina, Sturma a trpaslíka člunem z lodi na břeh. Vzít s sebou člun byl Douganův nápad a gnómové byli okouzleni něčím tak praktickým a jednoduchým. Oni sami navrhli záchrannou loď, která měla být připoutána k Zázraku. Měla přibližně stejné rozměry a váhu jako plachetnice, ale museli ji zanechat doma, neboť komise ji chtěla nejdřív prostudovat.
Člun poháněný vlnami a přílivem se blížil ke břehu a bratři pohlíželi na uvítací družinu. Vycházející slunce se odráželo od oštěpů a štítů čekajících mužů. Ti byli vysocí a svalnatí a v příjemném klimatu ostrova nepotřebovali moc oblečení. Jejich kůže byla lesklá, zdravě hnědá, těla zdobily korálky a pera jasných barev; tvářili se nesmírně vážně a odhodlaně. Drželi dřevěné štíty, pestře, křiklavě pomalované. I oštěpy byly ručně vyřezané ze dřeva — s kamennými, hladkými hroty.
„Vypadají pěkně naleštěné a ostré; to mi můžete věřit, projedou vám svalem jako můj nůž máslem,“ komentoval zamračený Sturm.
„Je jich nejmíň dvacet na jednoho,“ upozornil Tanin trpaslíka, sedícího na přídi. Ten prsty přejížděl ostří válečné sekery pomalu tak velké, jako byl on sám.
„Ech! Primitivové!“ pronesl pohrdavě, ač Palinovi neušlo, že jeho obličej je poněkud bledý.
„Uvidí ocel, pokloní se a budou nás pokládat za bohy.“
Příchod bohů na břeh postrádal důstojnost. Tanin se Sturmem vyhlíželi majestátně, v oslnivém ozdobném ocelovém brnění — dar Portia a Alany ze Spojených elfích království. Hrudní pláty se ve slunečních paprscích třpytily, jejich přílby se blýskaly. Vystoupili ze člunu, zapadli skoro po kolena do písku a za pár minut v něm pevně uvízli.
Dougan v rudém sametovém obleku gnómům nařídil, aby ho vzali co nejblíže k břehu, aby si nezničil šaty. Ke svému úboru přidal klobouk se širokou střechou, ozdobený bílým peřím, jež se v mořském vánku třepotalo. Stál pyšně na přídi člunu se sekerou po boku, měřil si válečníky sevřené v bojovém šiku — byl na něho věru impozantní pohled. Gnómové splnili jeho příkaz do posledního písmene. Najeli člunem na písečný břeh tak prudce, že Dougan z něj vyletěl hlavou napřed a jen šťastnou náhodou se svou válečnou sekerou nerozťal.
Palin si často představoval svůj boj po boku obou bratrů a kombinoval ocel s kouzly. Cestou k pobřeží si vrýval těch pár formulí, které znal, pevně do paměti. Blížil se ke břehu; srdce mu zběsile bušilo. Ne strachem, přesvědčoval sám sebe, ale vzrušením. Byl takřka připravený na každou eventualitu… s výjimkou pomoci klejícímu, prskajícímu trpaslíkovi na nohy, snahy osvobodit bratry z písku a čelení armádě mlčících, napůl nahých mužů. „Proč nás nenapadnou?“ bručel Sturm, potáceje se ve vodě, aby udržel rovnováhu. „Mohli by nás rozsekat na cáry!“
„Možná mají zákon, který zakazuje, aby napadli idioty!“ štěkl Tanin podrážděně.
S Palinovou pomocí se Douganovi podařilo postavit se na nohy. Třepal pěstí a s kletbou poslal gnómy zpět na loď, nato se otočil, sebral všechnu důstojnost, jakou mohl, a kráčel hrdě přes písek k válečníkům. Tanin a Sturm ho pomalu následovali s dlaněmi na jílcích mečů. Za nimi se táhl ještě pomaleji Palin v promočeném bílém plášti, jehož lem ztěžkl nalepeným pískem.
Tiší válečníci se ani nehnuli, s bezvýraznými tvářemi sledovali příchod cizinců. Palin si všiml, že občas se některý z mužů podíval stísněně k blízké džungli. Zpozoroval, že to činí dost často, a upřel pozornost na stromy. Nastražil uši a za okamžik se přidružil k Taninovi.
„Něco je v džungli,“ upozornil ho tiše.
„O tom nepochybuji,“ zavrčel Tanin, „asi další padesátka bojovníků.“
„Nevím, ale je to něco, co muže znervózňuje. Možná i…“
„Ticho!“ rozkázal Tanin ostře. „Teď není čas na řeči. Drž se za mnou a za Sturmem, jak máš!“
„Ale…“
Tanin po něm zlostně bleskl okem, což mělo mladému muži připomenout, kdo velí. Palin se tedy s povzdechem držel v pozadí, ale zrak z džungle nespustil. Opět viděl, jak oči mužů sjely tím směrem.
„Sláva!“ vykřikl Dougan, a zamířil pískem k muži, který stál v popředí svých soukmenovců a vypadal na náčelníka. „My bozi!“ prohlásil trpaslík a ukázal na svou hruď. „Přicházím ze země Vycházejícího slunce, abych pozdravil obyvatele Gargathu.“
„Jste trpaslík,“ děl válečník nevlídně obecnou řečí. „Připlul jste z Ansalonu a jdete asi po Šedokamu.“
Dougan byl ohromený. „No… hm… jsme mírně zainteresováni… na Šedokamu. Mohl byste nám laskavě říct, kde bychom jej…“
„Nemůžete ho dostat,“ řekl válečník stále stejným tónem hlasu. Pozvedl oštěp. „Jsme tu, abychom vás zastavili.“
Muži za ním nerozhodně přikývli, zamávali nejistě zbraněmi a neochotně se přeřadili do jakési neurčité bojové formace. A Palin opět spatřil jejich nervózní, ustarané pohledy do džungle.
„No tak se do toho dáme!“ zuřivě zvolal Tanin se zřejmou snahou vymačkat ze sebe nějaké bojové nadšení. „Chcete-li nás zastavit, musíte nastavit zbraň.“