„Domnívám se, že chceme,“ zamumlal náčelník potěžkávaje svůj oštěp s jistou zmužilostí.
Tanin a Sturm byli poněkud zmatení, nicméně tasili meče a Dougan zvedl sekeru. Slova zpěvavé formule čekala na Palinových rtech, Magiova hůl se v jeho ruce chvěla dychtivostí. Leč Palin váhal. Ze všeho, co slyšel, bitvy by neměly vypadat takhle! Kde bylo vření krve, lítá nenávist, pevné rozhodnutí raději na místě zemřít než o píď ustoupit?
Válečníci se šourali vpřed, postrkovali vpravdě jeden druhého. Tanin s blýskajícím mečem se k nim blížil se Sturmem v zádech.
Vtom se z džungle ozval výkřik. Něco se tam hýbalo a šustilo, další křik plný bolesti. Malá postavička vyrazila z lesa a ze všech sil pádila přes písek.
„Počkejte!“ ječel Palin a utíkal, aby bratry zadržel. „Je to dítě!“
Válečníci se otočili po zvuku. „Hrome!“ utrousil náčelník a s hnusem odhodil oštěp a šíp na zem. Dítě – asi pětiletá holčička — doběhlo k bojovníkovi a objalo mu nohy. A další děcko, o něco starší, vyběhlo z lesa za ní.
„Myslím, že jsem ti řekl, abys ji držel u sebe!“ říkal náčelník chlapci, když k němu dorazil.
„Kousla mě,“ žaloval hošík a ukázal krvavé otisky na ruce.
„Přece tatínkovi neublížíte, že ne?“ ptalo se děvčátko Tanina a hledělo na něho tmavýma očima.
„N — ne,“ vykoktal zaraženě Tanin a potom sklonil meč. „My jen tak…“ pokrčil rameny a zrudl, „mluvíme. Víš, mezi muži.“
„Požehnaný vousy!“ vzkřikl trpaslík s úžasem.
Z lesa vyběhl houf dětí od batolat, která se sotva brodila pískem, po starší hochy a dívky kolem deseti, jedenácti roků. Vzduch byl plný jejich vzrušených hlasů.
„Mám dlouhou chvíli, můžeme jít domů?“
„Nech mě podržet kopí!“
„Ne, teď já. Tatínek mi slíbil…“
„Apu řekl ošklivé slovo!“
„Neřekl!“
„A řekl!“
„Tati, podívej. Ten malý tlustý muž s vlasy na obličeji. Zeje ošklivý?“
Válečníci hluboce zahanbeni pohlédli na cizince, porušili formaci a dohadovali se s dětmi.
„Podívej, Kvítku, tatínek se musí chvilku zdržet. Jdi zpátky, běž si hrát…“
„Apu, zaveď své bratry nazpět a ať neslyším jediné ošklivé slovo, nebo já…“
„Ne, má milá, tatínek zbraň potřebuje. Můžeš ji nést, až půjdeme domů.“
„Dost!“ zařval trpaslík. Douganův hlas prošlehl zmatkem, ztišil děti i bojovníky.
„Pohleďte!“ Tanin dal meč do pochvy a tvář měl rudou rozpaky.
„My s vámi nechceme bojovat, obzvlášť ne před vašimi dětmi…“
„Já vím,“ kvílel náčelník žalostně. „Pokaždé to dopadne stejně. Už jsme si pořádně nezabojovali aspoň dva roky! Zkoušel jste někdy,“ náčelník na Tanina vrhl bolestný pohled, „bojovat, když se vám pod nohama motá batole?“
Do hloubi duše z míry vyvedený Tanin zavrtěl hlavou.
„Zkazí to všechnu legraci,“ dodal jiný táta s jedním dítětem na zádech, zatímco druhé ho bouchalo štítem do holeně.
„Tak je nechtě doma u matek, kam patří,“ řekl Dougan rozzlobeně. Válečníkův výraz se zasmušil ještě víc. Při zmínce o matkách se několik dětí rozplakalo. Celá skupina se počínala odvracet od pobřeží. „Nemůžeme,“ pronesl bojovník. „Proč ne?“ žádal Dougan. „Protože jejich matky odešly…“
„Začalo to před dvěma roky,“ vyprávěl náčelník, kráčeje s Douganem a bratry do vesnice. „Lord Gargath vyslal posla a žádal deset panen jako daň, a hrozil, že jinak uvolní moc Šedokamu.“
Mužovy oči zalétly ke vzdálené sopce. Zubatý vrcholek mezi bouřlivými šedými mraky bylo sotva vidět. Rozeklaný blesk vyrazil z oblaků, hrom zaduněl. Náčelník se zachvěl a potřásl hlavou. „Co jsme mohli dělat. Daň jsme zaplatili. Jenže tím to neskončilo. Příští měsíc se posel objevil znovu. Deset dalších panen, a ještě jednou měsíc na to. Brzy nám panny došly a potom si pán žádal naše ženy. Pak poslal pro matky! Teď,“ náčelník vzdychl, „ve vesnici nezůstala jediná žena!“
„Všechny!“ Sturm nevěřil sluchu. „Vzal si všechny?“
Náčelník beznadějně přikývl, dítě mu v náručí usedavě plakalo.
„Nepostihlo to jenom nás, ale všechny kmeny na ostrově. Bývali jsme hrdým, odvážným lidem,“ dodal a oči mu zableskly. „Naše kmeny mezi sebou stále válčily. Žili jsme pro získání cti a slávy v bitvě, nebylo urozenější smrti než smrt v boji! A teď se jenom ploužíme životem…“
„Ruce máme ve vodě s nádobím místo v krvi. Zašíváme šaty místo rozbíjení lebek!“ přidal se jiný.
„A nemluvím o tom, o co bez žen přicházíme,“ řekl další s významným pohledem.
„No tak proč nejdete a nevezmete si je zpátky?“ žádal Tanin.
Bojovníci na něho pohlédli s nepokrytým děsem a ohlíželi se přes rameno po kouřící sopce, obličeje zrůzněné strachem, jako kdyby se báli, že je někdo uslyší.
„Útok na mocného lorda Gargatha?“ hrozil se náčelník šeptem.
„Čelit pomstě Pána Šedokamu?“ zachvěl se a přitiskl k sobě dítě.
„Ne! Teď naše děti mají aspoň jednoho rodiče.“
„Ale kdyby se muži všech kmenů spojili,“ protestoval Sturm, „kolik mužů by to bylo? Stovky? Tisíce?“
„I kdyby nás byly miliony, nešli bychom proti Pánovi Šedokamu.“
„No tak proč jste nás chtěli na pobřeží zastavit?“ ozval se ostře Dougan. „Mně to tak připadá, že byste se té věci rádi zbavili!“
„Lord Gargath rozkázal, že musíme bojovat s každým, kdo by se jej chtěl zmocnit.“
Dorazili do vesnice — roztroušených chatrčí se slaměnými stříškami, jež viděly lepší časy. Válečníci se rozešli; někteří, aby uložili děti k spánku, jiní spěchali ke svým kouřícím kotlíkům nebo šli k řece s koši zarovnanými prádlem.
„Dougane,“ řekl Tanin, pozoruje ruch s úžasem, pro nějž každý výraz byl nedostatečný, „tohle nedává smysl. Co se děje?“
„Moc Šedokamu, chlapče,“ řekl vážně trpaslík. „Jsou jeho mocí tak ovlivněni, že už ani nevidí skutečnost. Vsadil bych deset ku jedné, že právě Šedokam je zdržuje od útoku na lorda Gargatha. Ale my,“ pohlédl vychytrale na sourozence, „my pod jeho vlivem nejsme…“
„Zatím,“ zdůraznil Palin.
„…a proto máme naději, že ho porazíme! Kolik obránců může vůbec mít?“
„Och, může mít ve vojsku několik tisíc mužů,“ ozval se Sturm.
„Ne, ne,“ odporoval spěšně Dougan. „Kdyby měl, jednoduše by vesnice přepadli, muže zabili a ženy odnesli. Gargath užívá moc Šedokamu, protože to je všechno, co má! Chlapci, musíme jednat rychle, neboť jeho moc nad námi bude vzrůstat, čím déle setrváme v dosahu jeho vlivu.“
Tanin se zamračeně zamyslel. „Jak tedy dostaneme Šedokam?“ zeptal se náhle. „A co s ním uděláme, až jej získáme? Připadá mi, že budeme v horším nebezpečí než kdy dřív!“
„To nechtě na mně!“ Dougan si mnul ruce. „Jen mi jej pomozte dostat, chlapci.“
Tanin se stále mračil.
„A pomyslete na ty ženy — ubohé chudinky,“ pokračoval trpaslík smutně, „všechny v moci prohnaného Gargatha, nucené být mu po vůli. Bezpochyby budou statečným mužům, co je zachrání, vděčné…“
„Má úplnou pravdu,“ prohlásil Sturm rezolutně. „Tanine, coby budoucí Solamnijští rytíři máme povinnost ženy zachránit.“