Выбрать главу

„Jaký je tvůj názor, bratříčku?“ otázal se Tanin.

„Jsem bílý mág — je mojí povinností těmto lidem pomoct,“ pronesl Palin v návalu sebeúcty. „Všem těmto lidem,“ dodal.

„Je to také otázka cti, chlapče,“ připomněl Dougan. „Vy jste sázku prohráli! A gnómové budou opravovat loď několik dní.“

„Ženy budou možná velice vděčné!“ zdůraznil Sturm.

„Tak dobře, půjdeme do toho!“ rozhodl Tanin. „Ačkoliv bych raději čelil drakovi, než bojoval s mocí jakéhosi podivného kamene…“

„Drak, ha, ha!“ posmíval se se stísněným úšklebkem Dougan, ale Tanin byl zabraný do myšlenek a nepostřehl to.

Šli k náčelníkovi, který věšel prádlo na šňůry a po očku hlídal kotlík s dušeným masem, aby nepřetekl.

Tanin máváním svolával muže z vesnice, aby se shromáždili kolem. „Slyšte, muži!“ volal hlasitě. „Moji bratři, trpaslík a já se vydáme do hradu lorda Gargatha a vezmeme mu Šedokam. Chce nás někdo z vás doprovázet?“

Muži se po sobě ohlíželi, pak záporně zavrtěli hlavami.

„Nuže,“ pokračoval Tanin bezmocně, „najde se mezi vámi muž, který by nás vedl? Může se vrátit hned, jak bude hrad v dohledu.“

Válečníci vrtěli hlavami.

„Pak tedy půjdeme sami!“ zvolal rozlíceně. „Vrátíme se se Šedokamem, nebo v tom hradu necháme své životy!“

Rozložitý muž se na podpatku otočil a odkráčel ze vsi; trpaslík a bratři odhodlaně pochodovali za ním. Setkávali se s temnými pohledy, zaslechli nějaké poznámky a sem tam se zvedlo i pár pěstí.

„Nezdá se, že by byli moc potěšení,“ bručel Tanin. „Vždyť jsme to my, kdo se vystavuje nebezpečí. Co to vlastně říkají?“

„Myslím, že jim vrtá v hlavě, že ženy by mohly být až příliš vděčné,“ polohlasem odvětil Dougan.

5. kapitola

Otázka cti

Sturm později tvrdil, že si měl Tanin uvědomit, o co jde, a odtáhnout tu noc trpaslíka od hry. Tanin oponoval, že Sturm by měl mlčet, protože to celé stejně prospal. Avšak Palin je oba upozornil, že v té době byli pod vlivem Šedokamu, takže by v tom asi stejně žádný rozdíl nebyl.

Cesta byla snadná, šli po stezce, která v džungli musela být už dlouhé roky. Největším problémem bylo děsné horko. Tanin a Sturm si brzo sundali brnění a zabalili je, a konečně přesvědčili i Palina, aby si svlékl bílý háv, přes jeho paličaté protesty, že se nebude courat džunglí jen ve spodním prádle.

„Podívej,“ domlouval mu Tanin, když Palin takřka padal vedrem a z bílého roucha odkapával pot, „přece víme, že tu žádné ženy nejsou. Zavěs si váčky s kouzly kolem pasu. Než přijdeme k další vesnici, vždycky se můžeme obléknout.“ Palin váhavě souhlasil a byl rád, že poslechl, i když se Sturm bavil vtipy na jeho tenké nohy. Jak slunce stoupalo, džungle byla čím dál parnější. Krátké spršky deště je na chvilku ochladily, ale také podstatně zvýšily vlhkost vzduchu.

Pouze Dougan vytrvale odmítal sundat byť i jen svůj širák a tvrdil, že trpaslíkům vedro nevadí, a posmíval se lidské slabosti. Tohle pronášel, zatímco mu po obličeji stékaly potůčky potu a kapaly z promočených vousů. Mašíroval vpřed a tvářil se vzdorně, jako by je varoval, aby raději mlčeli, a nadával, že ho zdržují. Jenže Palin ho několikrát viděl, jak klesl na kámen, ovíval se širákem a uřícený obličej otíral vousem.

V době, kdy dorazili do nejbližší vesnice vzdálené asi jeden den pochodu džunglí, byli tak schlíplí a utahaní, že měli sotva sílu se obléknout a připevnit brnění, aby na obyvatele učinili náležitý dojem. Zvěst o jejich příchodu se vesničanům nějakou záhadnou cestou musela donést (Palin slyšel nezvyklé dunění bubnů a domyslel si, co říkají), neboť muži a děti je očekávali. Muži je uvítali chladně (ač několik očí se při spatření elfího brnění chtivě zalesklo), dali jim najíst a napít a poskytli jim chatrč na přespání. Tanin pronesl povzbuzující projev o dobytí Gargathova hradu a tázal se po dobrovolnících.

Jedinou odpovědí byly kosé, vyhýbavé oči, přešlapující nohy a pár zamumlaných slov: „Já nemohu, vařím kuře…“

Nic víc ani nečekali. Bratři otevřeli přezky brnění, svlékli oděvy a šli spát. Mimo bzučení křídel nějakého krvežíznivého hmyzu jejich noční odpočinek nic nerušilo, až najeden incident. Kolem půlnoci Tanina vzbudil trpaslík. Třásl mu ramenem a volal jeho jméno. „Cože?“ vyhrkl Tanin ospale a sáhl po meči.

„Aj, chlapče, nechtě zbraň ležet,“ řekl Dougan chvatně. „Musím jenom něco vědět. Ty, vaši bratři a já jsme kamarádi, ne?“

Tanin si později vzpomínal, pokud si mohl na něco vzpomenout, že trpaslík otázku několikrát zopakoval a zdálo se, že mu na odpovědi obzvlášť záleží.

„Jo, kamarádi,“ zamumlal a přetočil se na druhý bok.

„Co je vaše, to je moje, moje je vaše?“ vytrvale naléhal a natáhl se, aby mladému muži viděl do tváře.

„No jo.“ Tanin se ohnal po nějakém hmyzu, co mu sál krev, a odstrčil trpaslíkovy vousy.

„Díky, chlapče! Díky, nebudete toho litovat,“ šeptl Dougan vděčně.

Tanin potom tvrdil, že trpaslíkova poslední slova „nebudete toho litovat“ ho strašila ve snu, ale byl příliš unavený na to, aby se probral a zvážil jejich význam.

Jak se ukázalo, měl moře času na zvažování hned ráno, jak se probudil s hrotem oštěpu na krku. Kruh válečníků stál kolem. Mrknutím oka uviděl své bratry ve stejné situaci.

„Sturme! Paline! Vzbuďte se!“ zvolal, neodvažuje se ani pohnout.

Oba bratry naléhavost jeho hlasu rychle probrala a ospale hleděli udivenýma očima na své věznitele.

„Tanine, co se děje?“ Palin ovládl hlas, aby zněl klidně.

„Nevím, ale hodlám to zjistit!“ Tanin vztekle odstrčil hrot stranou. „Co je to za nesmysl?“ začal vstávat a ostří se opět dotklo jeho hrdla, a tentokrát se připojila dvě další. Jedno mu mířilo na hruď a druhé ho píchalo do zad.

„Vysvětli jim, že bez ohledu na to, jak ty ženy budou vděčné, my nemáme zájem!“ Sturm polykal a marně se snažil uhnout o palec dozadu. Oštěp ho následoval. „Chceme se stát rytíři! Složili jsme přísahu celibátu.“

„To… uch… se netýká žen, chlapče,“ bručel zahanbený Dougan. Vstoupil do chatrče a vsunul hlavu mezi kruh válečníků. „Je… to… och… otázka cti, abych tak řekl. Je pravda,“ pokračoval se srdceryvným povzdechem, „že jsem se v noci dostal do maličké hry.“

„Tak?“ hučel Tanin. „A co s tím máme společného?“

„Hned vám to vysvětlím,“ Dougan si olízl rty, oči mu přeskakovaly z jednoho na druhého. „První dvě hodiny mi kostky šly dobře. Vyhrál jsem náčelníkovu péřovou čelenku i dvě krávy. Měl jsem toho nechat, ale ten stařec byl velice zarmoucený, a tak jsem nemohl dělat nic jiného než nechat ho vyhrát ty věci nazpět. Měl jsem takové štěstí, že jsem vsadil všechno na jeden vrh — a přidal i svůj klobouk a sekeru.“

Tanin se podíval na jeho hlavu. „A prohrál.“

Douganovi poklesla ramena. „Na ostatním mi tolik nezáleželo, ale nemohl jsem zůstat bez klobouku, že ano? Vsadil jsem proti klobouku všechny své peníze a…“

„Ztratil jste je také,“ dodal Tanin.

„Hadí oči,“ řekl trpaslík trpce.

„Takže jste ztratil svůj klobouk i peníze…“

„Ne docela,“ odporoval Dougan. „Víte, já prostě nemohu být bez klobouku… a neměl jsem nic, co by ten stařík chtěl. Můj kabát mu nepadl. A vy jste přece řekl, že jsme kamarádi, co se dělí…“