„Ty jsi mu něco takového řekl?“ vybuchl Sturm.
„Nevzpomínám si,“ bručel Tanin.
„Tak jsem vsadil vaše brnění,“ řekl trpaslík.
„Cože?“ zařval zuřivě Tanin.
„No, když je náčelník na vás včera viděl, moc se mu zalíbilo,“ pokračoval Dougan. Tanin i s pěti oštěpy, mířícími přímo na jeho tělo, vypadal mimořádně výhružně a mimořádně vztekle. „Vsadil jsem proti svému klobouku vaše brnění a vyhrál jsem.“ Vypadal náramně spokojeně.
„Díky Paladinovi!“ oddechl si Tanin.
„Potom…“ Dougan znejistěl, „protože štěstí mi zřejmě přálo, jsem se rozhodl dostat zpět své peníze. Vsadil jsem brnění, svůj klobouk a…“ natáhl prst, „tu kouzelnou hůl proti svým penězům, kravám a koze.“
Teď si Palin poposedl (bez ohledu na kopí), obličej smrtelně bledý, rty popelavé. „Vy jste… vsadil moji hůl!“ Sotva mohl mluvit. Vztáhl roztřesenou ruku po holi, jež byla u jeho boku, i když spal.
„Aj, hochu,“ Dougan se na něho díval nevinně vykulenýma očima. „Jsme kamarádi. Sdílíme…“
„Tato hůl,“ pronesl Palin tichým rozechvělým hlasem, „patřila mému strýci Raistlinovi! Je to jeho dar.“
„Opravdu?“ Na Dougana to učinilo dojem. „Přeji si, abych to byl věděl, hochu,“ řekl lítostivě. „Byl bych vsadil víc.“
„Co se stalo?“ horečnatě se zeptal Palin.
„Prohrál jsem.“ Dougan vzdychl. „Jen jednou v životě jsem viděl, aby někdo hodil hadí oči dvakrát po sobě. No, tak to je.“
„A naše brnění?“ ječel Sturm a žíly na krku mu naběhly.
„Počkejte!“ Dougan spěšně zvedl ruku. Válečníci i přes své zbraně a početní převahu začínali být nervózní. „Chlapče, viděl jsem, jak vás ztráta majetku zarmoutí, a tak jsem učinil jedinou věc, co zbývala. Vsadil jsem vaše meče.“
Tento šok je zasáhl tak hluboko, že ani Tanin či Sturm nemohli promluvit, jednoduše naprosto ohromeni na něho strnule zírali.
„Vsadil jsem meče a svou sekeru proti holi a svému klobouku — skutečně bych si přál…“ Dougan se rychle podíval na otřeseného Palina — „abych věděl, že hůl náležela Raistlinovi, černému mágovi. I tady o něm slyšeli a asi bych přiměl náčelníka, aby přihodil brnění. Ale takhle ho hůl moc nezajímala, zvlášť když j i viděl…“
„Tak, hrome, pokračujte!“ vyrazil Palin přiškrceným hlasem a přitiskl hůl k sobě.
„Vyhrál jsem!“ Dougan roztáhl ruce, vzdychl, ale tohle byl vzdech extáze. „Ach, jaký to byl vrh.
„Takže… mám svou hůl?“ Palin vyjasnil tváře.
„Máme své meče?“ Tanin se Strumem začali zase dýchat.
„Vida, že štěstí se přiklání ke mně,“ trpaslík hodil bratry zpět do beznaděje, „rozhodl jsem se, že to brnění zkusím znovu. Spočítal jsem si, k čemu jsou dobré meče bez brnění; vsadil jsem meče a…“ učinil chabé gesto k válečníkům s jejich oštěpy.
„Prohrál jste,“ řekl Tanin zlomeně.
„Ale mám svou hůl?“ zeptal se Palin nervózně.
„Aj, hochu. Chtěl jsem ji vsadit, abych vyhrál brnění, meče a svou válečnou sekeru, ale náčelník ji nechtěl.“ Dougan zavrtěl hlavou, ale pak mu oči zpozorněly a tvář nasadila prohnaný výraz. „Ale kdybyste mu řekl, že hůl náležela velkému Raistlinu Majereovi, mohl bych…“
„Ne!“ zavrčel Palin a sevřel hůl těsněji.
„Ale hochu,“ smlouval trpaslík, „štěstí se musí otočit. Jsme přece kamarádi a dělit se…“
„No, výborně!“ komentoval to Sturm a hleděl, jak je poslední kus jeho výstroje odnášen z chatrče. „Řekl bych, že nezbývá než se vrátit na loď.“
„Na loď?“ otázal se překvapeně Dougan. „Teď? Když už jsme tak blízko? Vždyť Gargathův hrad je odtud jen den pochodu!“
„A co máme dělat, až tam dorazíme?“ ozval se rozlícený Tanin. „To zaklepeme v našem spodním prádle na dveře a poprosíme, aby nám půjčil zbraně, abychom s ním mohli bojovat?“
„Velký bratře, podívej se na to takhle,“ brumlal Sturm, „třeba rovnou padne mrtvý smíchem.“
„Jak teď můžeš žertovat?“ řval Tanin. „Nejsem si vůbec jistý, že odtud hned tak odejdu.“
„Tiše, bratři,“ řekl Palin uklidňujícím hlasem. „Jestli všechno, co jsme na této bláznivé výpravě ztratili, je brnění a meče, myslím, že jsme vyvázli dost šťastně. Souhlasím se Sturmem, Tanine! Vraťme se na loď, než se zas udělá vedro.“
„Tobě se to řekne!“ opáčil trpce Tanin. „Máš přece pořád svoji drahocennou hůl!“ Díval se k náčelníkově chatrči, kde se stařík šťastně pokrýval brněním, většinou vzhůru nohama. Pak vrhl temný pohled na kajícného Dougana. „Palin má asi pravdu,“ vrčel Tanin s očima na trpaslíkovi. „Měli bychom se počítat mezi šťastlivce. Trpaslíku, téhle bláznivé cesty už mám až po krk. Odcházíme, než ztratíme i to poslední, své životy!“
Tanin se obrátil a opět čelil kruhu ostří a teď i svému vlastnímu meči, který držel šťastně se šklebící válečník.
„Chcete se vsadit?“ Dougan si vesele nakrucoval knír.
„To se dalo čekat,“ poznamenal Palin.
„Ty vždycky víš všechno dopředu, když už je pozdě něco učinit!“ štěkl Tanin.
„Pozdě bylo, když naše oči spočinuly na tom trpaslíkovi,“ dodal Palin přidušeně.
Ti tři plus Dougan pochodovali lesní stezkou s oštěpy za zády a Gargathovým hradem, tyčícím se vpředu. Teď jej mohli jasně vidět. Byla to obrovská neforemná stavba ze třpytícího se šedého mramoru. Všichni tři sourozenci navštívili Věž Vysoké magie ve Žďárské cestě a magická aura, která ji obklopovala, v nich vyvolala hluboký dojem a úctu. Blížíce se k podivnému hradu, cítili něco podobného, jenže nyní se úcta prolínala s divokou touhou vybuchnout v hysterický smích.
Žádný z nich později hrad nemohl popsat, protože jeho vzhled se neustále měnil. Napřed to byla masivní pevnost se čtyřmi vysokými strážními věžemi ukončenými cimbuřím. V úžasu viděli, že věže se naduly a spirálovitě se stočily do půvabných minaretů. Nato se spojily, utvořily jednu gigantickou kopuli, která se opět rozdělila do čtyř čtvercových věží. Za zdí rašily vížky jako houby, okna bleskla otevíraným křídlem a zas se zavřela a padací most se stal obloukem šedých růží nad tichým šedým rybníkem.
„Moc Šedokamu,“ poznamenal Dougan.
„Moc Šedokamu,“ napodobil ho ironicky Tanin. Pohrozil trpaslíkovi pěstí. „Z poslouchání o tom hromském kusu skály se mi dělá špatně.“
„Myslím, že jsem přišel na to, o co tu jde!“ přerušil ho Palin.
„O co!“ ozval se popudlivě Sturm. „Zřejmě si nepřejí, abychom tam šli. A přesto by nás zabili, kdybychom se obrátili nazpět. Vezmou nám šaty…“ Ke ztrátě jejich výzbroje se přidala i ztráta šatstva; náčelník objevil, že brnění mu bez spodního oblečení odírá kůži. Oba bratry tedy svlékli a teď pochodovali k hradu oděni v bederních rouškách (stroze odmítli nabízené hradní pláty, vyrobené z kostí).
Palin s Douganem byli šťastnější. Mágovi zůstal jeho bílý šat, trpaslíkovi rudý kabát a kalhoty (bez klobouku). Palin choval podezření, že důvod náčelníkovy shovívavosti spočíval v informacích, které mu dodal Dougan a které se týkaly Magiovy hole. Oproti tomu, co trpaslík zamýšlel, skutečnost, že hůl patřívala Raistlinovi, roztáhla náčelníkovy oči hrůzou. Palin se domýšlel, že trpaslík se neustále snažil zlákat staříka ke hře (chtěje získat svůj milovaný klobouk), ale náčelník očividně s takovým předmětem ďábelských kouzel nechtěl mít nic společného. Od té chvíle se členové kmene drželi od Palina dál, a když si mysleli, že se nedívá, mávali někteří za jeho zády kuřecími nožkami.