„Myslím, že nemá cenu hledat nějaký tajný vchod,“ soudil Tanin.
„Než bychom jej našli, změní se asi v přední dveře,“ souhlasil Dougan. „Jestli tu počkáme dost dlouho, jistě se ukáže nějaká mezera.“
Tak se i stalo, jenže to nebyla mezera, jakou si představovali.
Jeden moment zírali na pevnou kamennou zeď („tu museli stavět trpaslíci,“ poznamenal Dougan obdivně), když se proměnila v zeď vody, hřmící kolem, přitékající odnikud a zalévající je vydatnou sprškou.
„Tímhle se dá projít!“ křikl Sturm ve snaze přehlušit řev vodopádu. „Vidím hrad na druhé straně!“
„Ano, a na druhé straně může číhat propast!“ oponoval Tanin.
„Počkejte,“ ozval se Palin. „Širak!“ pronesl kouzelné slovo holi a broušený křišťál na jejím vrcholu vybuchl světlem.
„To kdyby náčelník viděl!“ zvolal trpaslík toužebně.
Palin strčil hůl do vody, aby jednoduše osvítil pozadí. K jejich úžasu se vodopád rozdělil hned, jak se jej hůl dotkla. Tekoucí voda kolem hole vytvořila oblouk, jímž se dalo bezpečně suchou nohou projít.
„Ať do mne hrom!“ pronesl Tanin s úctou. „Bratříčku, ty jsi věděl, co to udělá?“
„Ne,“ připustil Palin otřeseně. Přemítal, jaké jiné moci do ní Raistlin vložil.
„Díky Paladinovi za ten dar.“ Sturm nahlížel vchodem ve vodopádu. „Je tam bezpečno,“ ohlásil a sám prošel skrz. „Ve skutečnosti je tu trávník!“ dodal. Bratři ho následovali a Dougan hůl pozoroval vykulenýma chtivýma očima. V šedém, ponurém svitu křišťálu se rozhlíželi kolem. Voda za nimi se změnila v bambusovou stěnu. Před nimi se prostíral hladký, široký pažit, jenž mírně stoupal až k hradu.
„Teď je tu tráva, ale může se každou chvíli proměnit v jezero lávy,“ upozornil je Palin.
„Máš pravdu, bratříčku,“ broukl Tanin. „Měli bychom ho přeběhnout.“
Utíkali, jak nejrychleji uměli. Palin si přidržel bílý plášť. Tři kroky za ním funěl a oddychoval tlustý trpaslík. Nikdy se nedozvěděli, jestli doběhl k cíli dřív, než se pažit změnil v něco strašnějšího. Když je konečně obklopily noční stíny, stáli ještě v měkké trávě a u zdi.
„Teď bychom potřebovali cestu dovnitř,“ řekl Sturm.
Ve světle hole se šedá mramorová zeď, u níž stáli, zatřpytila a objevily se úzké dřevěné dveře, kompletní, se závěsy a železným zámkem.
Tanin přiskočil a zatáhl za něj.
„Zamčeno,“ ohlásil.
„Teď by se nám hodil šotek,“ povzdechl Sturm.
„Šotek! Kousněte se do jazyku!“ zhnuseně odfrkl Dougan.
„Paline, zkus svou hůl,“ nařídil Tanin a ustoupil stranou.
Palin se opatrně dotkl jasně zářícím krystalem zámku. Ten se nejen otevřel, ale dokonce se roztavil do kaluže kovu u jeho nohou.
„Hochu,“ zalykal se trpaslík, „tvůj strýc musel být pozoruhodný muž. To je vše, co mohu říct.“
„Sám se divím, co všechno ještě dokáže,“ uvažoval Palin, hledě na hůl se směsicí úcty, pýchy a nejistoty.
„O tom se budeme bavit později!“ Tanin rozrazil dveře.
„Dovnitř! Sturme, jdi první. Paline, ty za ním. Hůl nám bude svítit. Trpaslík a já vám budeme krýt záda.“
Mačkali se na úzkých stupních spirálového schodiště. Ze všech stran je obklopovaly zdi — neviděli nic než schody, mizející ve tmě.
„Uvědomujete si,“ ozval se Palin neočekávaně, „že ty dveře mohou,“ otočil se a posvítil na prázdnou stěnu.
„Zmizet,“ dokončil temně Tanin.
„Tak teď máme cestu ven uzavřenou!“ Sturm se otřásl a rozhlédl se kolem. „Ty schody se mohou změnit! Zdi nás mohou sevřít každou vteřinu.“
„Rychle nahoru!“ nařídil Tanin ostře.
Běželi schodištěm vzhůru, co jim síly stačily, očekávajíce, že se ocitnou na čemkoliv od žhavého uhlí po rozkývané mosty. Stoupali a stoupali, až už otylý trpaslík nemohl.
„Chlapci, musím si odpočinout,“ řekl bez dechu a opřel se o zeď, jež nevysvětlitelně zůstala zdí.
„Vypadá to, že se vnitřek nemění,“ Palin lapal po dechu, vyčerpaný nezvyklým cvičením. Záviděl bratrům. Jejich opálená, svalnatá těla se v záři hole leskla. Žádný z nich nebyl udýchaný.
„Paline, posviť sem!“ žádal Sturm; díval se někam dopředu.
Mága nohy tak bolely, že si myslel, že už s nimi nikdy nepohne. Přinutil se učinit další krok a osvítil krystalem roh schodiště.
„Jsou tu dveře!“ zvolal Sturm triumfálně. „Došli jsme na vrchol!“
„Chtěl bych vědět, co se nachází za nimi!“ zasmušil se Tanin.
Neočekávaně je přerušilo chichotání. „Proč je neotevřete a nepodíváte se?!“ zvolal veselý hlas za dveřmi. „Nejsou zamčené!“
Bratři se po sobě podívali. Trpaslík stáhl obočí, Palin přestal litovat svých bolavých údů a soustředil se na kouzlo. Taninova tvář se napjala, svaly na čelistech vystoupily. Stiskl oštěp, protlačil se kolem Palina a trpaslíka a postavil se vedle Sturma.
Oba válečníci tiše přiložili ruce na dveře.
„Jedna. Dvě. Tři,“ odpočítával Sturm šeptem.
Při počtu tři se oba zapřeli celou vahou proti dveřím, rozrazili je, oštěpy připravené a vskočili dovnitř; Palin se zvednutými pažemi a kouzlem blesku na rtech běžel za nimi. Za sebou slyšel trpaslíkův hněvivý řev.
Uvítal je zvonivý smích.
„Už jste někdy viděly,“ ozval se rozjařený hlas, „takové hezké nohy?“
Bitevní horečka zmizela stejně rychle, jako se objevila. Palin se kolem sebe díval skelným zrakem. Obklopovaly ho stovky žen. Slyšel, jak se Sturm sykavě nadechl, a matně zahlédl, jak Tanin ve zmatku sklonil oštěp. Odkudsi z podlahy pod nohama slyšel Douganovo klení; trpaslík zakopl o práh a vlétl do místnosti vleže. Palin se nemohl probrat z šoku a nevěnoval mu žádnou pozornost.
K Taninovi přistoupila neuvěřitelně krásná, tmavovlasá, tmavooká dívka, položila ruku na jeho oštěp a jemně ho odsunula stranou. Její oči obdivně přejížděly po mužově statném těle, které — mimo bederní roušku — bylo vystaveno na odiv.
„Ach, ach,“ ozvala se vášnivě, „vy jste věděl, že mám narozeniny?“
Ohromnou kamennou síní se rozlehl zvonkový smích.
„Vy! Nepřibližujte se,“ nařídil popuzeně Tanin, zvedl oštěp a zamířil jej na ženu.
„Ano, ovšem,“ zvedla ruce v napodobení gestu hrůzy, „když to opravdu chcete.“
Tanin s očima na černovlasé krásce ustoupil o krok k Palinovi.
„Bratříčku,“ zašeptal, krůpěje potu mu vyrazily nad horním rtem a stékaly z čela, „jsou tyto ženy očarované? Pod nějakým vlivem kouzel?“
„N — ne,“ vykoktal Palin, zkoumaje nejbližší tváře, „nevypadají na to. Necítím žádné kouzlo kromě moci Šedokamu. Je zde mnohem silnější, protože je blízko.“
„Chlapci,“ trpaslík se vyškrábal na nohy a vecpal se mezi ně, Jsme v děsné bryndě.“
„Ano?“ ozval se pochybovačně Tanin s oštěpem před sebou a všiml si, že Sturm zaujal stejný postoj. „Co o těch ženách víte? Vyjádřete se! Jako vězni nevypadají! Jsou to upíři? Co?“
„Je to daleko horší!“ zalykal se trpaslík, otřel si vousem tváře a oči mu divoce bloudily po rozesmátých ženách. „Uvažte! Jsme první, kdo vstoupil do hradu! Tyto ženy pravděpodobně dva roky neviděly muže!“
7. kapitola
Naši hrdinové
Obklopeni stovkami žen, jež s obdivem vztahovaly ruce, aby se jich dotkly a pohladily je, byli zmatení a zahanbení zachránci polapeni něhou. Ženy se usmívaly, popichovaly je a pak je vedly z prostorné vstupní síně do menší hradní místnosti, plné hedvábných závěsů a pohodlných hedvábných lehátek. Než si plně uvědomili, co se děje, hebké ruce je postrčily do polštářů a ženy jim nabídly víno, skvělá jídla a pochoutky všeho druhu… všech druhů.