Silné ruce ho podepřely. Zamrkal, aby si odstranil mlhu z očí, pohlédl dolů a viděl svůj obraz v jasných tmavých, vychytralých trpaslíkových očích. „Jen pomalu, hochu, letíte vysoko, příliš vysoko pro někoho, komu právě vyrašila křídla.“
„Nechtě mne být!“ ohradil se Palin a vymanil se z Douganova sevření. „Vy chcete Šedokam pro sebe!“
„Ano, hochu,“ souhlasil měkce a hladil si vous. „Mám na něj právo. Já jsem vpravdě jediný, kdo na něj má právo!“
„Síla dává právo?!“ pronesl pohrdavě Palin, uchopil hůl a namířil ke dveřím. „Jdeš?“ zeptal se chladně Tanina, „nebo tě mám vzít s sebou jako toho hlupáka?!“ Zvedl ruku ke Sturmovi a pokynem přitáhl mladého muž k sobě. Sturm plul vzduchem, stočil hlavu a se strachem poplašeně hleděl na Palina.
„Ach, prosím, ne! Nechoďte pryč. Ukažte nám další triky!“ volaly zklamané ženy.
„Stůjte, stůjte, mladý čaroději!“ zařval Dougan. „Propadáte kouzlu!“
„Paline!“ Taninův klidný hlas projel bzučením v hlavě, smíchem žen a trpaslíkovým křikem. „Přestaň na chvilku naslouchat Douganovi nebo mně, nebo komukoliv. Soustřeď se a naslouchej sobě.“
„Copak tím chceš říct, bratře?!“ odsekl Palin. „Najednou tě napadlo něco moudrého? Všemi těmi svaly pronikl dokonce i mozek?“
Posměvačně hleděl na Tanina a očekával, ne, doufal — že bratr dostane vztek a bude ho chtít zastavit. Pak mu tedy ukážu jeden či dva triky! myslel si Palin. Stejně jako můj strýc předvedl otci…
Tanin tam jen stál a ustaraně ho pozoroval.
„Já — já — pro všechny bohy!“ Palinovi se zlomil hlas a vložil hlavu do dlaní. Jeho vlastní krutá slova mu bušila v mysli. „Tanine, je mi to hrozně líto, nevím, co mě to popadlo.“ Obrátil se a spatřil Sturma, visícího bezmocně v prostoru. „Sturme! Omlouvám se, hned tě pustím,“ luskl prsty.
„Paline! Ne!“ začal Sturm, ale už bylo pozdě.
Kouzlo se zlomilo a mladý muž s jekem práskl na podlahu, v mžiku obklopený tišícími laskavými hlasy znepokojených žen. Chvíli trvalo, než se zase objevil — rezavé vlasy rozcuchané, obličej zardělý. Vzpřímil se, odsunul ženy stranou a kulhal k bratřím.
„Teď chápu,“ třásl se Palin, „udělal jsem chybu. Tyto ženy jsou tu držené kouzly…“
„Chlapče,“ řekl Dougan. „Stejně jako ty sám. Je to moc Šedokamu — využívá tvých slabostí tak jako jejich.“
„Dává nám všechno, co chceme,“ dokončil Palin zamyšleně.
„A to se přihodí i nám, čím déle tu zůstaneme,“ dodal Tanin. „Staneme se otroky Šedokamu. Pochopte, ty ženy jej hlídají uvnitř stejně efektivně jako venku jejich manželé. Proto se nic nemění! Šedokam se postaral, aby se nemohlo nic změnit.“
Zeny se sunuly blíž a vztahovaly ruce. „Jak nudné… Nechoďte… Neopouštějte nás… Pitomý kámen…“
„No, pojďme tedy hledat Gargatha,“ mumlal provinile Sturm. Ať se snažil, jak chtěl, jeho pohled se stále vracel k zlatovlasému děvčeti, jež mu posílalo polibky.
„Vezměte si oštěpy,“ Tanin odstrčil měkké ruce, které na něm lpěly. „Ty ženy nám mohly povědět pravdu — a také nemusely. Ten starý čaroděj se nám právě teď může klidně vysmívat.“
„Říkaly, že je někde tam nahoře.“ Palin zkoumal strop. „Ale kde? Jak se tam dostaneme?“
„Uch, hochu, myslím, že znám cestu,“ ozval se Dougan. „Je to jen nápad, víte,“ dodal chvatně, vida Taninův kosý pohled. „Ty dveře támhle vedou asi nahoru… myslím.“
Tanin podezřívavě zavrčel, ale slije prozkoumat.
„Co jste nám naznačoval tvrzením, že jedině vy máte na ten kámen právo?“ vyzvídal potichu Palin.
„To že jsem řekl?“ Trpaslík se na něho lstivě podíval. „To musel promluvit Šedokam…“
„Prosím, neodcházejte!“ naříkaly ženy.
„Ať si jdou. Brzo přijdou zpět,“ předvídala tmavovláska.
„Až se vrátíte, třeba nám ukážete další triky,“ volalo za nimi zdvořile plavovlasé děvče.
8. kapitola
Lord Gargath
Dougan měl pravdu. Vchod vedl k úzkému schodišti, vytesanému do kamenných stěn hradu. Byla tu tma jako v pytli, jediné osvětlení poskytovala Magiova hůl. Po vyčerpávajícím výstupu došli k velkým dřevěným dveřím.
„Pohleďte na tohle!“ Sturm vytřeštil oči.
„U všech bohů, co je to?“ mručel Tanin.
Před dveřmi byl položený fantastický mechanismus, ve stínu sotva viditelný. Byl vyrobený ze železa, měl všechny možné druhy železných pák, tažných lan a kladek, sahajících od země až ke stropu.
„Přisuň světlo blíž, Paline,“ Tanin se naklonil. „Ve středu něco je, obklopuje to několik… zrcadel.“
Palin obezřetně přiblížil světlo ke stroji a místnost se náhle rozzářila jako od sta sluncí. Tanin zaječel a přitiskl si ruce na oči. „Nevidím vůbec nic!“ vykřikl a klopýtal ke zdi. „Dej hůl pryč! Dej ji stranou!“
„Jsou to sluneční hodiny!“ hlásil udivený Palin, stáhl hůl a hleděl na složitý výtvor.
„Ach,“ pronesl Dougan vševědoucně, „gnómský časový zámek!“
„Časový zámek?“
„Tak, hochu. Čekáte, až ručička vrhne stín slunce v určenou dobu, a zámek se otevře.“
Palin byl s logikou nadobro v koncích. „Ale podle úhlu nastavených zrcadel se stín nemůže nikdy objevit! Vždycky bude poledne!“
Tanin si třel oslněné oči. „Nehledě k faktu,“ řekl posměšně, „že je tu černočerná tma. Nejsou tu okna! Jak tedy na něj má dopadat slunce!“
„Malá chyba v plánech,“ ironicky poznamenal Sturm. „Jsem si jist, že komise na tom pracuje.“
„Jak ale dveře otevřeme?“ Tanin se sklesle opíral o zeď.
„Škoda, že tu není Tas,“ uchechtl se Palin.
„Tas?“ zahučel Dougan a otočil se. „Míníte Tase Bosonožku? Toho šotka?“
„Ano, znáte ho?“
„Ne,“ bručel trpaslík, „ale můj přítel ho zná, ten bláznivý trpaslík, co bydlí nedaleko mé… Nedaleko od místa, kde pracuji; ve dne v noci něco vyřezává ze dřeva a bručí cosi o tvrdohlavém šotkovi.“
„To zní jako příběh, který nám vyprávěl otec o Flintoví,“ řekl zaujatě Palin.
„Nestarejte se! A přestaňte mluvit o šotkovi!“ odsekl rozzlobeně Dougan. „Jak to vypadá, máme i tak dost potíží. Brrr.“ Otřepal se. „Naskočila mi husí kůže…“
Někde na dně Palinovy mysli bliklo světélko pochopení a z temnot se začínala jevit pravda. Avšak myšlenky měl v takovém zmatku, že je nemohl roztřídit ani rozhodnout, jestli má cítit úlevu či obavy.
„Možná bychom mohli zrcadla rozbít,“ navrhl Tanin. Osleple mrkal a snažil se vidět mořem jasných modrých skvrn, které mu vířily před očima.