„To bych nedělal,“ varoval ho Dougan. „Mohlo by to vybuchnout.“
„Myslíte, že skrývá nějakou nástrahu?“ Sturm nervózně ustoupil.
„Ne,“ štěkl Dougan. „Mám na mysli fakt, že to vyrobili gnómové, proto to asi nevybuchne.“
„Kdyby to vybuchlo,“ Tanin se přemýšlivě poškrábal na bradě, „vyrazilo by to pravděpodobně díru do dveří.“
„A do nás taky,“ podotkl Palin.
„Jenom do tebe, bratříčku,“ hlesl Sturm. „Počkali bychom dole na schodech.“
„Paline, budeme to muset zkusit,“ rozhodl Tanin. „Nevíme, kdy nás moc Šedoklenotu opět zasáhne. Asi to nebude velká exploze. Ta věc přece není tak velká,“ dodal na uklidnění.
„Ne, není velká, zabírá jenom celá vrata! Och, tak dobře,“ zabručel.
„Ustupte.“
Varování bylo zbytečné. Dougan už dusal ze schodů se Sturmem v patách. Tanin obešel roh, kde se zastavil, aby na Palina viděl.
Palin opatrně postupoval bokem k přístroji a zvedl křišťál nad nejbližší zrcadlo, odvrátil obličej a stiskl pevně víčka.
Vtom se z druhé strany dveří ozval hlas.
„Věřím, že bude úplně stačit, když zmáčknete kliku.“
Palin nechal hůl trčet ve vzduchu. „Kdo to řekl?“ křikl a ustoupil.
„Já,“ zvolal opět pokorný hlas. „Stiskněte jenom kliku.“
„Chcete naznačit, že dveře nejsou zamčené?“ žasl Palin.
„Nikdo není dokonalý,“ bránil se hlas.
Palin odstranil několik součástek a odvázal pár provazů gnómského časového zámku, který nic nezamykal, opatrně vztáhl ruku a zmáčkl kliku. Ozvalo se cvaknutí a dveře se s vrzáním pantů otevřely.
Palin měl potíže překročit práh, neboť jeho plášť se zachytil na ozubených kolech. Vyprostil jej, vstoupil do místnosti, a když se rozhlédl, strnul.
Byl v komnatě ve tvaru kuželu. Na obvodu byla kruhová a vysoko u stropu se sbíhala do špice. Kolem středu byly rozestavěné v pravidelných vzdálenostech olejové lampy, jejichž blikavé plameny ji ozařovaly jako ve dne. Tanin se chystal projít kolem bratra, ale Palin ho zadržel.
„Počkej!“ varoval ho Palin. „Pohleď! Na podlaze!“
„Co je to? Nějaký kruh, kresby…“
„Je to pentagram, magický symbol,“ vysvětloval tiše Palin. „Nevstupuj do kruhu lamp!“
„Na co tam je?“ Sturm nakukoval přes Taninova široká ramena a za zády mu vyskakoval stejně zvědavý trpaslík.
„Myslím… Ano!“ Palin zíral k samému vrcholku špičatého stropu. „Drží Šedokam. Podívej!“ Vztáhl ruku.
Zaklonili hlavy, zírajíce vzhůru, mimo trpaslíka, jenž burácel kletby, protože nic neviděl. Nakonec se svezl na kolena, prostrčil hlavu mezi Taninovýma a Sturmovýma nohama a hleděl vzhůru; vousy se mu rozložily po vyleštěné kamenné podlaze.
„Aj, chlapci,“ vzdychl toužebně. „To je on, Šedokam z Gargathu.“
Šedě zbarvený kámen se vznášel ve vzduchu přímo pod špicí stropu.
Jeho velikost či tvar nebylo možné určit, neboť se jim před očima měnil; napřed byl kulatý, velikosti mužské pěsti; pak se stal kostkou, drobnou jako korálek náhrdelníku; nato se zaoblil… Když do komnaty vstoupili, byl tmavý, ani neodrážel spodní záři lamp. Nyní však vysílal vlastní šedé paprsky měkkého světla.
Palin v sobě cítil magické chvění. Slova formulí neuvěřitelně mocných kouzel mu zaplavila mysl. Ve srovnání s ním byl strýc jen ubohý diletant. Ovládne svět, nebesa, Propast –
„Klid, bratříčku,“ dolehlo k němu vzdáleně.
„Drž mne, Tanine!“ vzlykl Palin a uchopil bratrovu ruku. „Pomoz mi v mém boji!“
„To nepomůže,“ ozval se znovu hlas, který slyšeli skrz dveře, tentokrát zněl smutně a rezignovaně. „S tím nelze bojovat. Nakonec vás pohltí jako mne.“
Palin násilím odtrhl zrak od šedého světla, jež ho začínalo svojí září oslňovat, a rozhlédl se kruhovou komnatou. Na druhé straně stála židle s vysokým opěradlem, před níž visel ohromný goblén. Opěradlo zdobily vyřezávané runy a magické znaky, které měly zřejmě chránit mága, jenž do ní usedl, před jakýmikoli bytostmi, které si zavolal, aby plnily jeho rozkazy. Zdálo se, že hlas vychází ze židle, ale Palin neviděl, že by v ní někdo seděl.
„Paladine, slituj se,“ vykřikl náhle mladý mág hrůzou.
„Příliš pozdě! Příliš pozdě!“ skřípal hlas. „Ano, já jsem lord Gargath. Ubohý lord Gargath! Vítejte v mém domě.“
Usazen na měkkých polštářích židle učinil ladné, ač zoufalé gesto tlapkou ježek!
„Můžete přistoupit blíž,“ Gargath si třesoucí se tlapkou uhladil rozcuchané vousky. „Jen se vyhněte kruhu, jak radil mladý mág.“
Drželi se obezřetně z okruhu blikajících olejových lamp a kráčeli opatrně podél stěny. Nad nimi měkce zářil Šedokam a jeho světlo zvolna sílilo.
„Lorde Gargathe,“ koktal váhavě Palin a pokročil k ježkově židli. Vtom poplašeně vyjekl, klopýtl nazad a vrazil do Tanina.
„Sturme, k mému boku!“ zvolal Tanin, postrčil Palina za sebe a zvedl oštěp.
Židle úplně zmizela pod tělem obrovitého černého draka! Netvor z nich nespustil rudé, líté oči, rozevřel křídla ode zdi ke zdi a ocas uhodil na podlahu, až zaduněla. Avšak když promluvil, jeho hlas zněl stejně smutně jako ježkův.
„Jste vyděšení,“ řekl drak lítostivě. „Dík za takovou poklonu, ale nemusíte se bát. V době, kdy bych vás mohl napadnout, budu asi myší nebo švábem.“
„Ach, nyní vidíte, jak to je,“ pokračoval lord Gargath v podobě krásné mladé dívky, která vložila hlavu do rukou a usedavě plakala. „Bez ustání se měním, neustále v pohybu. Nikdy nevím,“ vrčel lítý minotaurus, zuřivě frkaje, „čím budu.“
„To vám udělal Šedokam?“
„Sss, ano, sss,“ syčel had a v agónii obtáčel do klíček sám sebe. „Sss, kdyssi jssem byl čarodějem jako vy, mladíku. Tenhle ostrov mi náležel i s jeho obyvateli,“ pokračoval vyšňořený mladý muž, držící elegantně stopku poháru. „Máte chuť? Je to výtažek z tropického ovoce. Není špatný, to vás mohu ujistit. Kde jsem to byl?“
„U Šedokamu,“ odvážil se Palin. Bratři němě zírali
„Ach, ano,“ kvákala nešťastně žába. „Můj pra– pra– pra– no víte, co myslím — praděd tu věc před několika staletími pronásledoval s nadějí, že se jí zmocní. Na čas se mu to podařilo. Jenže když zestárl, jeho moc slábla a Šedokam unikl. Nevím, kudy se toulal, ale všude šířil chaos. Vždycky jsem věděl, že… jednoho dne… bude na dosah. A byl jsem na něj připravený.“ Králík, panáčkující na zadních nohách, s pevným pohledem zaťal rezolutně tlapku.
„Dlouhé roky studia,“ pravil tupý trpaslík a zvedl svraštělou ruku. „Dva roky. Dva roky, myslím.“ Zamračil se. „Dělám na podlahu pěknou kresbu. Čekám. Dva roky. Ne víc než dva. Velký kámen přijde. Já chytit…
A já jsem jej uvěznil!“ skučel starý, vyschlý muž a skřípavě se rozchechtal. „Nemohl uniknout! Konečně jsem měl všechna kouzla světa na dosah! A tak to bylo, tak to bylo,“ pištěl rudooký potkan a hryzal se do ocasu. „Mohl jsem mít všechno, co jsem chtěl. Chtěl jsem deset panen. Víte, cítil jsem se opuštěný,“ řekl pavouk, stáčeje pod sebe nohy v obraně. „Jste-li zlým čarodějem, nemáte možnost seznámit se s pěknými dívkami.“
„A Šedokam ženy ovládl,“ vložil se do toho Palin, jemuž se zase vracela závrať z rychlých proměn kouzelníka. „A použil je proti vám!“
„Ano,“ řehtal kůň a neklidně přecházel před židlí sem a tam. „Vzdělal je a dal jim tento palác. Můj hrad! Dává jim všechno! Nikdy nemusejí pracovat. Pokrmy se objeví, když mají hlad. Víno, všechno, nač si vzpomenou… Nedělají nic, jenom se celé dny povalují, čtou elfí poezii a vedou filozofické rozpravy. Bože, jak já nenávidím elfí poezii!“ sténal holohlavý muž středního věku. „Snažil jsem se jim domluvit, aby se svými životy něco udělaly! A co učinily? Zavřely mne tady! S tímhle!“ Neutěšeně mávl ke kamenu.