Palin si sepjal ruce nad hlavou; krčil se k zemi se živoucí jasnou vidinou své rozbité lebky a mozku stříkajícího na všechno kolem.
Uslyšel zvonivý třesk.
Bázlivě zvedl hlavu a viděl vítězně rudé, žhnoucí kladivo ležet na podlaze u Douganových nohou.
Třesoucí se Palin se pomalu zvedal stejně jako ostatní přítomní v komnatě. Byl naprosto vyčerpaný a rozbolavělý, Tanin ho musel podpírat, jinak by se zhroutil. Bratrovy paže ho objímaly a Palin se na něj usmál. „Moje kouzelná moc se mi vrátila!“ zasípěl. „Je nazpět!“
„Já jsem také nazpět,“ pronesl hlas. Palin otočil hlavu. Drak zmizel. Na jeho místě se na zemi s rukama nad hlavou choulil černě oděný hubený čaroděj ve středním věku. Posadil se a otočil krkem, jako kdyby nemohl uvěřit tomu, co vidí. „Já jsem nazpět!“ křičel radostně a poklepával si rukama na hlavu, krk, ramena, tělo. „Žádné králičí uši! Žádná dračí kyselina! Žádné minotauří svaly! Jsem zase sám sebou!“ a rozplakal se.
„Ovšem vy, trpaslíku, jste prohrál sázku!“ prohlásila mluvčí žen rezolutně a povstala. „Kladivo spadlo!“
„Ano!“ volaly ženy. „Prohrál jste sázku! Muži patří nám!“
„Dougane…“ zavrčel výhružně Tanin.
Ženy, s očima planoucíma ohněm lásky, a ne ohněm boje, je obstoupily.
Dougan zvedl kladivo nad hlavu. Tvář měl přísnou, černé oči svítily stejně rudě jako zářící kladivo. Hlas, jenž promluvil, nebyl hlasem trpaslíka ve výstředním obleku; hlas byl tak starý jako hory, které vytvořil, tak hluboký jako oceány, jež naplnil.
„Ženy!“ oslovil je bůh káravým tónem. „Poslouchejte mne pozorně! Moc, kterou vás Šedokam obloudil, je zlomená. Vzpomeňte si na své děti, na své muže. Vzpomeňte si na otce a bratry! Vzpomeňte si na své domovy a ty, jež vás milují a potřebují!“
Ženy se kolem sebe začaly omámeně rozhlížet; některé složily hlavy do dlaní, jiné zmateně naříkaly.
„Kde to jsme?“
„Proč jsme oblečené v tomhle…“ zíraly užasle na tygří kůži.
„Jak se opovažujete?“ Blondýnka uhodila Sturma přes tvář. Pouze černovlasá krasavice se tvářila smutně. Zavrtěla hlavou a vzdychla. „Stýská se mi po rodině a vzpomínám si, že jsem zamilovaná a mám před svatbou. Ale začne to zase, ty věčné války. Boje, krev, umírám…“
Obrátila se k bohovi, ale našla jen výstředně oblečeného trpaslíka s chápavým úsměvem.
„Děvče, přemýšlej chvilku,“ Dougan ji něžně popleskal po paži. „Četla jsi knihy, vzpomínáš? A ostatní též,“ ukázal na ně. „Jsi vzdělaná a máš vědomosti, které ti nikdo nemůže vzít. Užívej je moudře a nesmyslné války můžeš zastavit. Ty a tvé družky můžete s pomocí mužů stvořit z tohoto ostrova ráj.“
„Nevím, kdo jste,“ dívka hleděla na trpaslíka s obdivem, „ale jste moudrý. Uděláme, co jste řekl. A v našich srdcích a modlitbách na vás budeme vzpomínat s úctou.“ (Atak se ostrované modlí k trpasličímu bohu. Jak dalece je známo, jsou jedinými lidmi, kteří vzývají opět Reorxe, Kováře světa.)
Dívka se sklonila a políbila Dougana na tvář. Zarděl se jako jeho válečné kladivo.
„Tak a teď zmizte!“ řekl drsně.
Objímajíce se kolem pasu, ženy se smály, běžely dolů a bratři brzo slyšeli jejich radostné hlasy za hradní zdí.
„A vy,“ Dougan oslovil černě oděného kouzelníka.
„Nelajte mi!“ prosil pokorně Gargath. „Dostal jsem za vyučenou. Vážně. Co budu živ, nechci mít s klenoty nic společného. To mi můžete věřit!“ vzhlédl k prázdnému stropu a otřásl se.
„A my vás povoláme před konkláve,“ řekl přísně Palin a zvedl Magiovu hůl. „Přestanete-li být ovšem odpadlíkem.“
„Ani se nemohu dočkat příští schůze!“ zvolal Gargath dychtivě. „Mohu něco přinést? Nějaký zákusek? Umím skvělé ďábelské řezy…“
Doslov
(tentokrát doopravdy)
Dougan se s bratry vrátil na loď bez dalších nesnází. Válečníci byli tak šťastní, že se jim ženy vrátily a rodiny se opět spojily, že jim dali zpět i brnění a meče. (Náčelník se rozhodl, že v brnění mu stejně bylo moc horko, a myslel si, že meč ve srovnání s oštěpem je primitivní zbraní.)
Gnómové opravili poškozenou loď. Vpravdě objevili, že s jedním koncem rozbitým se dá ovládat nesrovnatelně snadněji, a nesmírně je vzrušilo radostné pomyšlení, že se vrátí domů a rozmlátí přídě (nebo zádě?) celé gnómské flotily.
Na jinak idylickou plavbu vrhla stín jediná příhoda. (Nepočítaje věčné uhýbání plachtě, nárazy padajících ryb a úvahy, zda se utopí, nebo neutopí, než dosáhnou pevniny, kvůli pronikání vody nabouranou přídí… či zádí…)
Dougan jednu noc odpočíval na palubě, pohlížeje na hvězdy (jedno souhvězdí, Reorx, chybělo), když ho tři bratři přepadli.
„Sturme, drž mu ruce!“ nařídil Tanin, skočiv na trpaslíka zezadu. „Paline, jestli se pohne byť i jediným vousem, uspi ho!“
„Co je to za nesmysl? Co si to dovolujete?“ řval Dougan a zmítal se ve Sturmově pevném sevření.
„Pro ten kus kamene jsme riskovali život,“ hučel Tanin do brunátného trpaslíkova obličeje. „A chci jej vidět!“
„Den za dnem jste to odkládal,“ přidal Palin a postavil se vedle bratra. „Chceme se na něj podívat dřív, než ho odnesete do své kovárny, nebo kam.“
„Pusťte mne! Nebo už nikdy nic neuvidíte!“ zapřísáhl se Dougan.
„A ukážete nám klenot?“
„Slibuji!“ zamumlal Dougan.
Tanin kývl a Sturm ho uvolnil. Dougan se rozpačitě rozhlížel.
„A teď ten Šedokam!“ bratři se nad ním sklonili.
„No, ech, chlapci.“ Trpaslík byl v úzkých. „Je v tom maličký háček.“
„Co tím chcete říct?“ Palinovi se výraz trpaslíkovy tváře nelíbil a znervózněl. „Je tak mocný, že na něj nemůžeme pohlédnout?“
„Neee…“ Dougan otálel a v rudém světle Lunitáru se začervenal. „To právě ne, ale…“
„No tak ven s tím!“ ozval se Tanin.
„Uch… chlapci… pravda je,“ koktal nešťastně Dougan a motal si vous kolem prstu, „že… jsem jej… někam založil…“
„Založil?“ žasl Sturm.
„Šedokam?“ Palin se vyplašeně podíval po lodi s hrůzou, že odněkud uvidí zářit šedé paprsky.
„Založil možná není ten správný výraz,“ mumlal Dougan. „Víte, tu noc předtím, než jsme odplouvali z ostrova, jsem se jaksi dostal do té hry v kostky a…“ hlas mu uboze vypověděl službu.
„Vy jste ho prohrál?!“ zaúpěl Tanin.
Palin a Sturm v šoku jen mlčky přihlíželi.
„Aj, chlapče,“ Dougan se zhluboka nadechl. „Byla to jistá věc…“
„Takže Šedokam je opět volný a řádí po světě,“ zašeptal Palin.
„Obávám se, že ano. Ale jestli si vzpomínáte, původně jsem přece první sázku tak jako tak ztratil. Neboj se, hochu,“ položil chlácholivě dlaň na Palinovu paži, „dostaneme jej zpátky. Jednoho dne jej dostaneme zase zpátky!“
„Co míníte tím my?“ zavrčel Tanin.
„Přísahám při Paladinovi a při Gileanovi a při Královně Temnot a při všech bozích na nebesích, že jestli vás, trpaslíku, ještě někdy uzřím a podíváte se mým směrem, otočím se a půjdu — ne — budu utíkat na druhou stranu, co mi budou nohy stačit!“ zbožně se zavázal Sturm.
„To platí i pro mne,“ řekl Palin.
„I pro mne!“ dodal Tanin.
Dougan na ně chvilku zkroušeně zíral. Pak se mu obličej roztáhl širokým úsměvem a pichlavá očka zajiskřila.