„Chcete se vsadit?“
IV
Raistlinova dcera
(Margaret Weis a Dezra Despain)
Legendu o Raistlinově dceři jsem poprvé slyšel asi pět let po smrti svého dvojčete. Jak si jistě dokážete představit, velmi mě zaujala a rozrušila a já udělal vše, co bylo v mých silách, abych zjistil pravdu. Pomohli mi přátelé — staří Hrdinové kopí — kteří už v tě době byli rozprchnutí po celém Ansalonu. Skoro v každé části země jsme našli nějakou verzi této legendy. Vyprávějí si ji elfové v Silvanestu, Solamnijci i lidé z Plání, kteří se vrátili ke Que-šu. Ale neobjevili jsme žádný důkaz. Dokonce ani šotek Tasslehoff Bosonožka, který všude byl a všechno slyšel (jak je u šotků běžné), nedokázal najít žádného očitého svědka. Příběh vždy vypráví někdo, jehož teta měla sestřenici, která byla porodní bábou dívky… a tak dále.
Zašel jsem dokonce tak daleko, že jsem se spojil s Astinem Dějepiscem, který zaznamenává dějiny tak, jak je vidí jeho vševidoucí oči. Naděje, že se od něj něco dozvím, byla mizivá, protože Dějepisec proslul málomluvností, a to obzvláště u věcí, které viděl v minulosti a mohly ovlivnit budoucnost. Věděl jsem to, proto jsem ho jen požádal, aby mi řekl, jestli je legenda pravdivá, nebo ne. Mělo mé dvojče dítě? Žije ještě?
Jeho odpověď byla typická pro tajemného muže, kterého mnozí tajně považují za samotného boha Gileana. „Pokud je pravdivá, svět se to dozví. Pokud není, nedozví se to.“
Souhlasil jsem, aby legendu zařadili do tohoto svazku, protože je zajímavá a jednou, v daleké budoucnosti, by mohla být pro dějiny Krynnu důležitá. Ale čtenář by měl vědět, že si s přáteli nejsme jisti její pravdivostí.
Soumrak se dotkl něžnou rukou Mrzoutova hostince, a proměnil dokonce i ošumělé místo se špatnou pověstí v pokojné útočiště pro ty, kdo kráčeli nebo jeli po silnici před jeho dveřmi. Ve zlaté záři večera vypadaly větrem ošlehané stěny — které byly za denního světla prohnilé a prožrané červy — malebně. Popraskané okenní tabule se třpytily v posledních paprscích skomírajícího světla a stíny dopadaly na střechu tak, že nebyly vidět záplaty. Možná to byl jeden z důvodů, proč byl hostinec té noci napěchovaný k prasknutí — anebo za to mohly těžké šedé mraky, které se sbíraly na východním obzoru jako tichá armáda duchů.
Mrzoutův hostinec stál na okraji Lesa Žďárské cesty — pokud to magické stromy dovolily. Když změnily názor, a to dělaly často, stál hostinec najednou na okraji pustého pole, kde nikdo nic nepěstoval. Žádný farmář se o to ani nepokusil. Kdo by chtěl zasadit něco do země, kterou, jak lidé věřili, ovládali arcimágové Věže Vysoké magie a podivný, tajemný les?
Někomu připadalo zvláštní, že Mrzoutův hostinec stojí tak blízko Lesa Žďárské cesty (když se les ráčil objevit), ale jeho majitel Slegart Ochranovský byl zvláštní člověk. Zdálo se, že jediné, co ho na světě zajímá, je zisk, jak říkal každému, kdo se zeptal. A na poutnících, kteří se za soumraku ocitli v blízkosti sídla čarodějů, se dalo vždy vydělat.
Toho večera se v tísni zjevně ocitla spousta poutníků, protože skoro všechny pokoje v hostinci byly obsazené. Většinu tvořili lidé, protože elfové a trpaslíci žili v dobách před Válkou kopí v ústraní a jen zřídkakdy se vydávali do světa. Ale bylo zde několik tupých trpaslíků, které Slegart najal na vaření a úklid, a neměl nic ani proti goblinům, pokud se chovali slušně. Té noci zde však žádní goblini nebyli, ačkoli někteří lidé se dali za gobliny považovat, protože měli tak pokroucené a prohnané obličeje. Byli to právě oni, kdo zabrali většinu Slegartových pokojů (a že jich na tak malém, omšelém místě nebylo zrovna mnoho), takže zůstaly prázdné jen dva.
Právě když na obloze vyšla první večerní hvězda, kterou téměř ihned zahalila plující temná mračna, dveře hostince se rozlétly a vpustily dovnitř ledový poryv větru, válečníka v kožené zbroji a mága v rudém hávu. Slegart se za špinavým barem zamračil. Ne že by mágy nenáviděl (říkalo se, že hostinec stojí jen díky přízni čarodějů ve věži), ale nijak se mu nelíbilo, když u něj přespávali.
Když velký válečník (a Slegart s ostatními ve výčepu si všiml, že je opravdu mimořádně velký) plácl mincí o bar a řekl „večeři“, Slegartovo zamračení se ihned proměnilo v úsměv. Ale pak velký muž dodal „a pokoj na noc“ a úsměv se znovu vytratil.
„Sme plný,“ zavrčel Slegart a významně se zadíval na přecpaný výčep. „Dneska v noci začíná měsíc lovu.
„Pcha!“ odfrkl si válečník. „Dneska v noci nebude svítit lovecký ani žádný jiný měsíc. Každou chvíli se rozpoutá bouře, a pokud zrovna nelovíte vločky, pak dneska v noci nic neulovíte.“ Velký muž se rozhlédl po výčepu, aby zjistil, jestli má někdo nějaké námitky. Ale hosté si všimli šířky jeho ramen, otlučené pochvy a nenuceného způsobu, jakým položil ruku na jílec meče, a tak i drsně vypadající lidé začali kývat hlavami nad jeho moudrostí a souhlasili, že dnes v noci rozhodně nikdo lovit nebude.
„V každém případě,“ řekl velký muž a obrátil přísný pohled k Slegartovi, „tady strávíme noc, i kdybychom si měli ustlat u ohně. Jak vidíte,“ řekl válečník a hlas mu zněžněl, když očima zalétl k mágovi, který se choulil u stolu co nejblíže krbu, „bratrův stav nedovoluje, aby dnes ještě někam cestoval, a obzvláště ne v takovém počasí.“
Slegart pohlédl na mága a muž opravdu vypadal, že se potácí na hranici vyčerpání. Byl oblečený do rudého hávu, jehož kápě mu zakrývala hlavu, takže měl tvář ve stínu, a opíral se o dřevěnou hůl, kterou na vrcholku zdobil zlatý dračí spár držící broušený krystal. Držel hůl blízko u sebe a neustále se jí dotýkal, jako by ji chtěl polaskat a zároveň se přesvědčit, že je pořád tady.