„Přineste nám nejlepší pivo a kotlík horké vody pro mé dvojče,“ řekl válečník a plácl na bar další ocelovou minci.
Při pohledu na peníze Slegart ihned zbystřil. „Sem si teď vzpomněl,“ začal, položil ruku na minci a oči mu zalétly k válečníkovu koženému měšci, ve kterém cinkal kov; nakrčil nos, protože se mu zdálo, že ho skoro cítí, „v prvním patře mám jeden pokoj volnej.“
„Myslel jsem si to,“ řekl válečník ponuře a plácl o barový pult s dalším kusem oceli.
„Jeden z mejch nejlepších,“ poznamenal Slegart a zadíval se na válečníka.
Velký muž zabručel a zamračil se.
„Venku to dneska nebude dobrý pro člověka ani pro zvíře,“ dodal hostinský. V tu chvíli se do hostince opřel prudký vichr, hvízdal prasklými okny a vnášel do výčepu sněhové vločky. A rudý čaroděj se rozkašlal — byl to drásavý, dusivý kašel, který ho ohnul v pase nad stolem. Mága bylo obtížné popsat, protože se před počasím zahalil do pláště a nasadil si kápi. Ale Slegart věděl, že musí být mladý, pokud byl skutečně obrovým dvojčetem. Hostinského proto nesmírně překvapilo, když pod kápí zahlédl umaštěné bílé vlasy a všiml si, že ruka, která drží hůl, je vyzáblá a zchřadlá.
„Vezmeme si ho,“ zamumlal válečník, položil na bar další minci a ustaraně se podíval na bratra.
„Co s nim je?“ řekl Slegart s pohledem upřeným na mága. Prsty mu cukaly vedle mince, ale nedotkl se jí. „Není to nakažlivý, že ne?“ Ucouvl. „Není to mor, že ne?“
„Ne!“ Válečník se zamračil. Naklonil se k hostinskému a zašeptaclass="underline" „Vracíme se z Věže Vysoké magie. Podstoupil Zkoušku…“
„Aha,“ řekl hostinský soucitně a pohled, kterým se na mága zadíval, nebyl zcela bez soucitu. „V mládí sem jich viděl hodně. A viděl sem i takový, jako ste vy,“ podíval se na válečníka, „kerý sem přišli samotný, jenom s balíkem šatů a vosahanýma knížkama, kerý po nich zůstaly. Oba máte štěstí, že ste přežili.“
Válečník kývl, ale podle výrazu tváře — uštvaného výrazu a tmavých očích plných bolesti — se zjevně nijak šťastně necítil. Vrátil se ke stolu a položil bratrovi ruku na chvějící se rameno, byl však odmítnut hořkým zavrčením.
„Nech mě být, Karamone!“ Slegart přinesl ke stolu na tácu pivo a kotlík s horkou vodou a slyšel, jak mág lapá po dechu. „Tvoje starostlivost mě přivede do hrobu dřív než kašel!“
Válečník Karamon neodpověděl, ale posadil se naproti bratrovi. V očích měl nešťastné, ustarané stíny.
Slegart se snažil zahlédnout tvář pod kapuci, ale mág se choulil u ohně a rudou kápi měl staženou hluboko do očí. Mág ani nevzhlédl, když hostinský prostřel stůl s obvyklým řinčením talířů, nožů a hrnků. Mladý muž prostě sáhl do váčku u opasku, vytáhl hrst listí a opatrně je podal bratrovi.
„Připrav mi čaj,“ přikázal chraplavě.
Slegart vše pozorně sledoval a nesmírně ho překvapilo, když si uvědomil, že kůže na mágově štíhlé ruce ve světle ohně kovově a jasně září!
Hostinský se znovu pokusil spatřit jeho tvář, ale mladý muž se stáhl ještě víc do stínů, sklonil hlavu a stáhl si kápi hlouběji do očí.
„Pokud má kůži na vobličeji stejnou jako na ruce, pak se nedivim, že se schovává,“ pomyslel si Slegart a litoval, že podivného, nemocného mága neodmítl — bez ohledu na peníze.
Válečník si vzal od bratra lístky a vhodil je do šálku, který pak naplnil horkou vodou.
Hostinský si nedokázal pomoct a zvědavě se naklonil, aby si směs prohlédl, a doufal, že se jedná o nějaký magický elixír. Zklamalo ho, že zjevně šlo jen o obyčejný čaj, jehož lístky plavaly na hladině. Ucítil hořkou vůni. Začichal a chystal se něco poznamenat, když se dveře opět rozlétly a vpustily dovnitř víc sněhu, větru a dalšího hosta. Slegart pokynul neučesané číšnici, ať se o mága a jeho bratra postará, a obrátil se k nově příchozímu.
Podle elegantní chůze a vysoké, štíhlé postavy to byl mladý člověk nebo elf. Ale postava byla tak zabalená a zahalená do šatů, že nedokázal rozpoznat pohlaví ani původ.
„Sme plný,“ chystal se říct, ale než stačil otevřít ústa, host k němu připlul (jinak se jeho chůze nedala popsat), natáhl podivuhodně jemnou a krásnou ruku a vložil hostinskému do dlaně (která byla výjimečná jen špínou) dvě ocelové mince.
„Místo u ohně na dnešní noc,“ řekl host tichým hlasem.
„Myslim, že se jeden pokoj uvolnil,“ oznámil Slegart k pobavení goblinských lidí, kteří se poznámce drsně zasmáli a zavýskali. Dokonce i válečník se pokřiveně usmál, zavrtěl hlavou, natáhl se přes stůl a strčil do bratra. Mág nic neřekl, jen podrážděně mávnul na čaj.
„Vezmu si ho,“ řekl host, sáhl do váčku a podal zubícímu se hostinskému další dvě mince.
„Dobrá…“ Slegart si všiml, že host je oblečen do krásných šatů z drahé látky, tak ho napadlo, že by bylo moudré se uklonit. „Jaký jméno…“
„Potřebuji se snad pokoji představit?“ zeptal se host ostře.
Válečník se pochvalně zachechtal, a dokonce se zdálo, že i mág zareagoval, protože kápě se mírně pohnula, když upíjel páchnoucí tekutinu z kouřícího šálku.
Slegart nevěděl, co říct, a tak pátral v mysli po jiném způsobu, jak odhalit totožnost záhadného hosta. Ten se zatím odvrátil a zamířil ke stolu ve stínech co nejdále od ohně. „Maso a pití,“ zavolal host povýšeně přes rameno.
„Co si bude Vaše… Vaše lordstvo přát?“ zeptal se Slegart a s nastraženýma ušima si pospíšil za hostem. Ačkoli host hovořil obecným jazykem, měl zvláštní přízvuk a hostinský stále nedokázal rozpoznat, jestli je to muž, nebo žena.
„Cokoli,“ prohlásil host vyčerpaně, obrátil se ke Slegartovi zády a zamířil dozadu. Cestou pohlédl ke stolu, u kterého seděli válečník Karamon s bratrem. „To, co mají oni.“ Host ukázal na číšnici, která nabírala do dřevěné misky nějakou šedou sraženinu a otírala se přitom tělem o Karamona.
Možná to způsobila chůze tajemného hosta, možná pohyby nebo možná jemné zavrčení, které proniklo hostovi do hlasu, když si všiml, jak se Karamon natáhl a poplácal číšnici po zaoblené části těla, ale Slegart okamžitě uhádl, že zahalená osoba je žena.
Cestovat po Ansalonu asi pět let před válkou bylo nebezpečné. Jen málokdo cestoval sám a pro ženu bylo neobvyklé vůbec cestovat. Na cesty se vydávaly jen žoldačky, které se uměly ohánět mečem a štítem, nebo bohaté ženy se zástupem po zuby ozbrojených strážců. Slegart si nevšiml, že by tato žena — pokud to ovšem byla žena — u sebe měla nějakou zbraň, a pokud ji někdo doprovázel, pak spal venku, a to v jedné z nejhorších sněhových bouří, která kdy zasáhla tuto část země.
Slegart nebyl nijak bystrý nebo všímavý, proto došel k názoru, že hostem je osamělá žena bez ochrany, skoro o dvě minuty později než všichni ostatní ve výčepu. Bylo to zjevné podle způsobu, jakým válečníkovi potemněla tvář, a podle tázavého pohledu, který vrhl po bratrovi a na který mág odpověděl zavrtěním hlavy. Bylo to zjevné i podle ticha, které se rozhostilo mezi „lovci“ u baru a podle tichého šeptání, jež následovalo.
Karamon vše slyšel, proto se zamračeně rozhlédl. Ale dotyk ruky a tichá mágova slova přiměly válečníka povzdechnout si a netečně se pustit do jídla, z hosta však už ke zklamání číšnice neodtrhl oči.