Slegart se vrátil za bar a pustil se do leštění hrnků špinavým hadrem. K výčepu byl otočený napůl zády, ale vše bedlivě sledoval. Jeden z rváčů pomalu vstal, protáhl se a řekl si o další pivo. Vzal si ho od číšnice a loudavě se vydal k hostovu stolu.
„Můžu si přisednout?“ řekl a doprovodil slova činem.
„Ne,“ odvětil host ostře.
„Ale no tak.“ Rváč se zazubil a pohodlně se rozvalil naproti hostovi, který jedl šedé svinstvo z misky. „V tyhle části země je zvykem, že se kámoši v hostinci spolu bavěj. Přidejte se k nám…“
Host ho ignoroval a jedl dál. Karamon se zavrtěl, ale bratr odpověděl na jeho prosebný pohled ostrým zavrtěním hlavy, a tak se válečník s povzdychem vrátil k jídlu.
Rváč se naklonil vpřed a natáhl ruku, aby se dotkl šálu, který si host pevně omotal kolem tváře. „Musí vám bejt strašný vedro.“ začal muž.
Větu nedokončil, protože zjistil, že s horkým dušeným ve tváři se jen špatně mluví.
„Už nemám chuť,“ řekla žena. Klidně vstala, utřela si jídlo z rukou umaštěným ubrouskem a zamířila ke schodům. „Půjdu do pokoje, hostinský. Jaké číslo?“
„Šestnáct. Dveře se daj zevnitř zavřít na závoru, aby dovnitř nevlez žádnej neřád,“ řekl Slegart a zpomalil leštění hrnků. Problémy byly špatné pro obchod a okrádaly ho o zisk. „Pošlu za váma děvče, aby připravilo postel.“
„Neřád“, kterému dušené kapalo z nosu, by tajemnou osobu možná nechal být. Měla chladný hlas a rychlý, rozvážný pohled naznačoval, že se o sebe dokáže postarat. Ale velkého válečníka hostinského poznámka pobavila, a stejně tak i „lovce“ u krbu. Oni se však politému muži na rozdíl od válečníka vysmívali.
A tak střelil po společnících vzteklým pohledem, utřel si dušené z očí a vyskočil na nohy. Převrhl stůl a vyrazil za ženou, která už byla v půlce schodiště.
„Já vám pokoj ukážu!“ Chlípně se na ni zadíval, popadl ji a strhl zpátky.
Osoba v plášti ztratila rovnováhu a spadla rváči do náruče s výkřikem, který bez jakékoli pochybnosti dokázal, že se jedná o ženu.
„Raistline?“ prosil Karamon a ruku položil na jílec meče.
„Dobrá, bratře,“ povzdechl si mág. Natáhl se po holi, kterou opřel o stěnu, a vytáhl se na nohy.
Karamon se chystal postavit, když uviděl, jak se bratr zadíval někam za něj. Karamon zachytil jeho pohled a kývl právě ve chvíli, kdy mu rameno sevřela těžká ruka.
„Dobrý dušený, že?“ řekl jeden z „lovců“. „Bylo by škoda, dyby vystydlo kvůli něčemu, co nejni vaše věc. Pokaď se ale taky nechcete pobavit. Pokaď jo, tak vám řeknem, kdy přijdete na řadu.“
Karamon praštil muže pěstí do čelisti. „Díky,“ řekl válečník chladně, tasil meč a obrátil se čelem k chátře za sebou. „Myslím, že už jsem na řadě.“
Někdo vzadu v davu hodil po Karamonovi židli a zasáhl ho do ramene paže, v níž svíral meč. Dva muži vpředu se na něj vrhli, jeden ho popadl za zápěstí a pokusil se mu vytrhnout meč, druhý do něj začal bušit pěstmi. Dav viděl, že válečník zjevně podléhá, a tak se pohnul vpřed.
„Seber to děvče, Raiste! Já se postarám o tyhle!“ zakřičel Karamon tlumeně z moře těl. „Mám… všechno… pod kontr…“
„Jako obvykle, bratře,“ řekl mág ironicky. Raistlin ignoroval bručení a výkřiky, praskání nábytku i kostí, opřel se o hůl a vydal se vzhůru po schodech.
Ačkoli dívka s útočníkem bojovala, neměla žádnou jinou zbraň než své pěsti, takže bylo zjevné, že brzy podlehne. Muž se plně soustředil na to, aby odtáhl vzpírající se oběť nahoru do pokoje, takže si ani nevšiml mága v rudém hávu, který se k němu rychle blížil. Mihnul se stříbrný záblesk, mág bodl a rváč pustil dívku a chytil se za žebra. Mezi prsty mu vytryskla krev. Pohlédl užasle na Raistlina, pak zavrávoral kolem něj a zřítil se po hlavě ze schodů. Z boku mu trčela mágova dýka.
„Raiste! Pomoc!“ zakřičel Karamon zdola. Ačkoli skolil tři protivníky, zuřivě bojoval se čtvrtým, ale velmi ho omezoval tupý trpaslík, který mu vyšplhal na záda a mlátil ho do hlavy pánvičkou.
Ale Raistlin nemohl bratrovi pomoct. Dívka bojem zeslábla a udělalo se jí mdlo, a tak minula schod.
Raistlin pustil hůl — která zůstala stát naprosto vzpřímeně vedle něj, jako by ji držel — a chytil dívku dřív, než stačila upadnout.
„Děkuji,“ zamumlala s hlavou skloněnou. Během rvačky se jí uvolnil šál a ona si ho snažila opět rychle omotat kolem tváře. Ale Raistlin jí s cynickým úsměvem strhl šál z hlavy.
„Upadl vám,“ řekl chladně, podal jí ho a celou dobu ji přitom pozorně sledoval, protože chtěl zjistit, proč mladá žena ukrývá tvář. Zalapal po dechu.
Dívka i poté, co přišla o šál, držela hlavu sklopenou, ale když uslyšela, jak se muž zprudka nadechl, věděla, že je příliš pozdě. Viděl ji. Povzdechla si a vzhlédla. Tvář, kterou před sebou spatřila, ji překvapila asi stejně jako mága ta její.
„Kdo… Co jste za člověka?“ vykřikla a ucukla před ním.
„A co jste vy?“ obořil se na ni čaroděj a sevřel dívku štíhlýma, neuvěřitelně silnýma rukama.
„Já… já jsem… obyčejná,“ vykoktala dívka a upírala vytřeštěné oči na Raistlina.
„Obyčejná!“ Raistlin ji sevřel ještě pevněji, protože se mu chabě pokusila vytrhnout. Nevěřícně hleděl nájemnou tvář s křehkými kostmi a na oči, které byly tmavé, měkké a sametově černé jako noční nebe. „Obyčejná! V náručí držím tu nejkrásnější ženu, jakou jsem za dvacet jedna let života spatřil. A co víc, držím ženu, která nestárne!“ Nevesele se zasmál. „A ona o sobě tvrdí, že je obyčejná!“
„A co vy?“ Dívka se chvěla, ale přesto natáhla ruku a dotkla se Raistlinovy zlaté tváře. „A co myslíte tím, že nestárnu?“
Mág viděl strach, který se objevil dívce v očích, když položila otázku. Přimhouřil oči a pátravě se na ni zadíval. „Zlatá kůže je oběť, kterou jsem přinesl magii, stejně jako mé zdraví. A co se týká vašeho stáří, chci říct, že v mým očích nestárnete. Mé oči se liší od očí jiných lidí, víte…?“ Odmlčel se a zahleděl se na dívku, která se začala pod neochvějným pohledem třást. „Mé oči vidí pomíjivost času a smrt všech živých bytostí. Vidím, jak lidé chřadnou a umírají, stromy na jaře ztrácejí listí a kamení se mění v prach. Jen mladí, dlouhověcí elfové mi připadají normální, ale i je vidím jako vadnoucí květiny. Ale vy…“
„Raiste!“ zařval zdola Karamon. Ozvala se rána. Karamon se pokusil setřást tupého trpaslíka, který mu zakrýval rukama oči, přistál při tom na stole a rozlámal ho na třísky.
Mág ani dívka se nepohnuli. „Vy vůbec nestárnete! Nejste elfka,“ řekl Raistlin.
„Ne,“ zamumlala dívka. S pohledem upřeným na mága se neúspěšně pokusila vyprostit z jeho sevření. „Vy… vy mi ubližujete.
„Co jste?“ naléhal.
Pokrčila rameny, svíjela se a snažila se ho odstrčit. „Člověk jako vy,“ protestovala, vzhlédla a zadívala se do podivných očí. „A děkuji vám za záchranu, ale…“
Najednou ztuhla a přestala se bránit. Hleděli si s Raistlinem do očí. „Ne!“ zasténala bezmocně. „Ne!“ Sténání přešlo v jekot, který přehlušil i vytí vichrů bouře venku.
Raistlin se zapotácel vzad a narazil do stěny, jako by mu do těla zabodla meč. Ale neublížila mu, jen se na něj dívala. Dívka se s divokým výkřikem vyškrábala na nohy, rozběhla se vzhůru po schodech a zanechala mága zhrouceného u stěny. Šokované hleděl prázdnýma očima na místo, kde předtím na schodišti klečela.