„No, postaral jsem se o tu chátru, ale ne díky tobě,“ oznámil Karamon, když se přiblížil k bratrovi. Velký válečník si utřel krev z úst a spokojeně nahlédl přes zábradlí. Na podlaze leželi čtyři muži, nepočítaje v to ničemu, kterého bratr bodl a jenž teď ležel zkroucený u paty schodiště. Tupý trpaslík trčel hlavou dolů v sudu, kopal chabě nohama a jeho ohlušující skřeky ohrožovaly skleněné nádobí.
„Co se škodama?“ obořil se na ně Slegart, když se zadíval na poničený výčep.
„Ať je zaplatí oni,“ zavrčel a mávl rukou na sténající „lovce“. „Tady máš dýku, Raistline,“ řekl válečník a podal mu malý stříbrný nůž. „Očistil jsem ho, jak nejlépe to šlo. Asi jsi nechtěl na ty darebáky plýtvat magií, co? No… Hej, Raistline, jsi v pořádku?“
„Nejsem… zraněný…“ řekl Raistlin tiše a natáhl se, aby se bratra zachytil.
„Tak o co jde,“ zeptal se Karamon zmateně. „Vypadáš, jako bys viděl ducha. A kde je to děvče?“ Rozhlédl se kolem. „Copak nemohla aspoň počkat a poděkovat?“
„Já… poslal jsem ji do pokoje,“ řekl Raistlin, zmateně mrkal a hleděl na Karamona, jako by si nedokázal vzpomenout, kdo je. Vzal dýku z bratrovy ruky a vsunul ji do chytře vymyšlené pochvy, kterou měl přivázanou k zápěstí. „A my bychom taky měli jít do pokoje, bratře,“ řekl pevně, když uviděl, jak Karamon toužebně hledí na džbán piva, který zůstal stát na stole. „Podej mi ruku,“ dodal mág a sevřel pevněji hůl. „Jsem vyčerpaný.“
„Ach, jistě, Raiste,“ řekl Karamon, který pro starost o bratra na žízeň docela zapomněl.
„Číslo třináct,“ zafuněl Slegart, který rváčům pomáhal odtáhnout zraněného kamaráda do kouta.
„No jasně,“ zamumlal Karamon a pomáhal bratrovi vzhůru po schodech. „Hej, prohlédl sis to děvče dobře? Je hezká?“
„Proč se ptáš mě, bratře?“ odvětil Raistlin tiše. Opět si stáhl kápi do obličeje a vyhnul se odpovědi na bratrovu otázku. „Víš, co moje oči vidí!“
„Ano, promiň, Raiste.“ Karamon se začervenal. „Zapomínám. Zatraceně! Když jsem se sklonil, jeden z těch darebáků mi přerazil židli o záda. Určitě mám třísky…“
„Ano, bratře," zamumlal Raistlin a dál už neposlouchal. Pohled mu zalétl ke dveřím na konci chodby označeným číslem šestnáct.
Za dveřmi přecházela Amberyl neklidně sem a tam, svírala a opět rozvírala ruce a občas tiše, plačtivě zasténala.
„Jak se to mohlo stát?" ptala se horečnatě a pochodovala sem a tam po malé komnatě. Pokoj byl tmavý a studený. Amberyl nechala v roztržitosti vyhasnout oheň v krbu. „Proč se to stalo? Jak se to mohlo stát? Proč to žádný z moudrých nepředpověděl?" Opakovala slova znovu a znovu a v podobném kruhu se točily i její kroky na špinavé dřevěné podlaze.
„Musím ho vidět," řekla si najednou. „Je koneckonců mág. Možná bude vědět… bude vědět… jak pomoct… Ano! Půjdu za ním."
Sebrala šál, obtočila si ho opět kolem tváře a pootevřela dveře. Chodba byla prázdná, takže se opatrně vyplížila z pokoje, náhle si však uvědomila, že neví, který pokoj je jeho.
„Možná ani nezůstal přes noc," řekla a zoufale se opřela o veřeje. „A co bych mu vlastně řekla?" Obrátila se a chystala se vrátit zpět do komnaty, ale pak se zastavila. „Ne. Musím ho vidět!" řekla a rozhodně zavřela dveře, aby už necítila pokušení vrátit se. „Pokud ještě nevyšel nahoru, půjdu za ním dolů.“
Amberyl se plížila chodbou a u každých dveří pozorně poslouchala. Za některými slyšela sténání a tiché kletby. Od takových rychle ustoupila, protože si uvědomila, že se uvnitř nacházejí muži, kteří na ni zaútočili, a zotavují se z bitky s mágem a jeho bratrem. Za dalšími zaslechla pronikavý smích ženy a hluboké zasmání muže. Amberyl pokračovala ke dveřím s číslem třináct.
„Ale no tak, Raiste! Co mám tomu děvčeti říct? ,Pojďte se mnou do našeho pokoje. Můj bratr vás chce?'"
Amberyl hlas poznala. Přitiskla se ke dveřím a nastražila uši.
„Pokud tě nic jiného nenapadne, tak řekni tohle."
Septem pronesené zavrčení, které nebylo přes vytí vichru skoro slyšet, se bolestivě zabodávalo do Amberylina těla jako malé jehličky. Chvěla se, ale přitiskla se ještě blíž.
„Nezajímá mě, co uděláš, jenom ji přiveď!"
Amberyl uslyšela zašoupání a nesouhlasné odkašlání. „Hm, Raiste, nevím, jak vděčná si myslíš, že bude, ale z toho, co jsem viděl…"
„Karamone," zašeptal hlas, „jsem unavený, nemocný a ztrácím trpělivost s tvojí tupostí. Řekl jsem ti, abys tu dívku přivedl. Tak to udělej…“ Hlas se vytratil, umlčen kašlem.
Ke dveřím se blížily těžké kroky. Amberyl se bála, že ji chytí, jak poslouchá, ale zároveň nedokázala odejít. Zběsile přemýšlela, co dělat. Právě se rozhodla vrátit rychle do pokoje, když se dveře otevřely.
„Ve jménu všech bohů!“ užasl Karamon, natáhl se a popadl Amberyl, která před ním ucukla. „Je tady, Raiste! Stojí na chodbě. Špehuje nás!“
„Opravdu?“ Zlatooký mág se zlatou kůží zvědavě vzhlédl od místa u krbu, když jeho bratr napůl přivedl, napůl vtáhl Amberyl do pokoje. „Co jste tam dělala?“ zeptal se a přimhouřil oči.
Amberyl chvíli nedokázala odpovědět. Jen stála, zírala na mága a kroutila v rukou lem šálu.
„Zadrž, Raiste,“ řekl Karamon jemně. „Nekřič na ni. To ubožátko je celé zmrzlé. Ruce má jako ghúl. Tady, má paní,“ řekl velký muž nemotorně, zavedl ji blíž k ohni a přitáhl jí židli. „Posaďte se. Uženete si smrt.“ Položil ruku na šál. „Máte ho celý promočený od sněhu. Dovolte…“
„Ne!“ vykřikla Amberyl přidušeně a ruce jí vylétly k šálu. „Ne,“ zopakovala tišeji a začervenala se, když se na ni Raistlin zadíval s ponurým úsměvem. „Já… jsem v pořádku. Nikdy… se nenachladím. Prosím…“
„Nech nás o samotě, Karamone,“ rozkázal Raistlin.
„Cože?“ Velký muž vypadal překvapeně.
„Řekl jsem, abys nás nechal o samotě. Vrať se k pivu a číšnici. Zdálo se, že jí tvůj zájem lichotí.“
„Ach, jistě, Raiste. Pokud si to přeješ…“ Karamon zaváhal a podíval se na bratra tak zmateně, že se Amberyl rozesmála. Smích však zněl spíše jako vzlyknutí. Schovala tvář do šálu a pokusila se zakrýt slzy.
„Jdi!“ rozkázal Raistlin.
„Už jdu!“ Amberyl slyšela, jak Karamon couvá ke dveřím. „Jen… jen nezapomeň, že na tom nejsi nejlíp, Raistline…“
Dveře se tiše zavřely.
„Já… omlouvám se,“ vykoktala Amberyl, odhalila tvář a osušila si okrajem šálu oči. „Nechtěla jsem plakat. Přestala jsem se ovládat. Už… už se to nestane.“
Raistlin neodpověděl. Byl pohodlně usazený ve starém, potlučeném křesle a klidně hleděl na Amberyl. Ve vyzáblých rukou svíral hrnek čaje, který už dávno vystydl. Na dosah za ním stála o stěnu opřená hůl. „Sundejte si šál,“ řekl nakonec po dlouhém tichu.
Amberyl polkla slzy, pomalu zvedla ruce, odmotala šál a odkryla svoji tvář. Výraz zlatých očí se nezměnil; zůstaly chladné a hladké jako sklo.
Amberyl zjistila, že když se do nich zadívá, vidí vlastní odraz. Znovu už jimi nepronikne, ne tak jako se jí to podařilo na schodech.
Příliš pozdě! pomyslela si zoufale. Příliš pozdě…
„Co jste mi to provedla?“ zeptal se Raistlin, aniž by se pohnul. „Jaké čáry jste použila? Mluvte, ať zjistím, jak je zlomit.“